Poctivý přírodopisný dokument

O dokumentu Planeta Česko jsme v A2 psali už v roce 2015, konkrétně v čísle 18. Článek Hany Novákové Vznikne český Mikrokosmos? uváděl tehdy teprve připravovaný film Mariána Poláka jakožto příklad alternativního přístupu k přírodopisným dokumentům televizních kanálů, jako jsou Discovery nebo Animal Planet. Ty své diváky nezavádějí do skutečné divočiny, ale spíše konstruují fantastický prostor budící zdání, že zvířata žijí nerušeně stranou civilizace a neustále prožívají vyhrocená a divácky vděčná dramata lovu, námluv, náročných přesunů nebo teritoriálních válek. V těchto dokumentech se také nijak neřeší problémy samotného natáčení – hledání vhodných lokací, plachost divoké zvěře, čekání na dramatické okamžiky. Polákův snímek, spojený s projektem ekologické nevládní organizace Beleco Příběhy české přírody, naproti tomu tyto mýty a kamufláže demaskuje. Chce být příběhem o filmaři, který cestuje po české krajině a natáčí tam zvířata v jejich skutečném životním prostředí.

Blízkost a každodennost

Planeta Česko využívá podobnou autobiografickou strategii jako řada českých „autorských“ dokumentů. Tvůrce snímku komentuje (školeným hlasem herce Kryštofa Hádka) a rámuje natočený materiál jako vlastní cestu za pochopením problematiky, jejíž rozřešení si předsevzal. V tomto případě má poněkud alibistická autorská strategie svůj smysl. Polák díky ní přesouvá část divácké pozornosti od natáčených živočišných druhů k procesům a rozhodnutím, které stojí za natáčením. Ve svých nejlepších momentech tak film působí jako esejistický dokument, který reflektuje žánr přírodopisné dokumentaristiky a zároveň ohledává složité symbiotické vztahy mezi zdánlivě protikladnými světy přírody a civilizace.

Polák ve svém snímku otevírá několik témat. Začíná úvahou nad tím, že česká příroda pro diváky možná není tak zajímavá jako africká savana a podobné exotické lokality, ale ve skutečnosti je mnohem pestřejší, než by se mohlo zdát. Toto zdánlivě banální využívání národního komplexu méněcennosti začne dávat hlubší smysl až potom, co si uvědomíme, že se film vymezuje vůči klasickým přírodopisným dokumentům. Že v něm nejde o exotiku a drama, ale o blízkost a každodennost. V tomto ohledu je Planeta Česko skutečně originálním ekologickým dokumentem. Nestraší diváky apokalyptickými prognózami toho, jak civilizace zničí přírodu (což je představa korespondující s výše zmíněnou dichotomií civilizace a přírody), ani ­neprezentuje divokou přírodu jako ztracený ráj (což je výsledek téže dichotomie).

Příroda, která snese všechno

Brzy po začátku filmu Polák v komentáři prohlásí, že se rozhodl nevyhledávat živočišné druhy v přírodních rezervacích, ale spíše se za nimi vydávat na méně pravděpodobná místa výskytu. Sleduje chocholouše žijící na travním ostrůvku uprostřed rušného parkoviště aut, muflony zabydlující území vytěžených dolů, vlaštovky hnízdící uvnitř vlakového nádraží, které se vracejí do hnízda skrz automatické vstupní dveře na fotobuňku, a podobně. Na mnoha příkladech tak snímek ukazuje, jak se živočišné druhy adaptují na změněné životní podmínky. V řadě va­­riant tak předvádí symbiózu zvířat, která jsme si zvykli vnímat jako součást přírodního světa, a průmyslové krajiny nebo přímo uměle vytvořených objektů, jež zase řadíme do říše civilizace.

Toto stírání hranic je ovšem v určitých ohledech riskantní podnik a Polák občas sklouzává k nedomyšleným soudům. Když třeba vzývá ohromnou adaptabilitu živočišných druhů a mluví o tom, že tuto schopnost podceňujeme a že by „všechno nechal na přírodě“, je to dost dvojsečné tvrzení. Živočichové a rostliny jsou sice fascinující ve své schopnosti přežívat v různých, leckdy i značně nepřátelských podmínkách, ale tato jejich schopnost zdaleka není univerzální, jak ostatně ukazují mnohé příklady druhů vyhynulých působením člověka. Polák tedy problematizuje zjednodušující názorové pozice spojené s naivními představami o ochraně přírody, zároveň ale sám občas lehce sklouzává ke stejně naivní vizi přírody, která „snese všechno“.

Jak vyprávět o zvířatech

Svůj přehodnocující pohled na formát přírodopisných dokumentů Polák uplatňuje i na formální rovině svého filmu. K pozorování tvorů žijících na našem území – většinou na periferiích našich vlastních životních teritorií – používá stejné prostředky jako ­tvůrci ­klasických dokumentů z divočiny: malé kamery umístěné do blízkosti sídel živočichů, letecké pohledy na krajinu, zpomalené nebo naopak časosběrné záběry, a dokonce i uměřeně dramatický hudební podkres u „napínavých“ scén. Film nám ale často ukazuje také samotného Poláka, jak stojí za kamerou a natáčí záběry, které následně vidíme, a přitom ho slyšíme mluvit o tom, jak obtížné bylo některé scény pořídit.

Planeta Česko je propagována jako česká obdoba filmu Mikrokosmos (1996), ale to není příliš přesné přirovnání. Polákův snímek je spíše pokusem o „poctivý“ přírodopisný dokument, který nemaskuje před svým divákem komplikované procesy provázející jeho vznik a obtíže spojené se snahou přiblížit se volně žijícím zvířatům. Přitom ale nejde o odtažitý sebereflexivní filmový esej pro odborníky. Naopak, Planeta Česko zjevně oslovuje především běžné rodiny, které na něj jdou se zájmem dozvědět se něco o české přírodě, a film jim jako bonus sdělí něco víc. Není to jen přehlídka tipů, kam se v Česku vypravit za zajímavými živočišnými druhy. Také nám předkládá řadu podnětů k tomu, jak o živočiších, s nimiž sdílíme společný prostor, přemýšlet a jaké příběhy o nich vyprávět.