Ten, kdo čte, stojí za dva

Rok 1936: Edmont Charlot, student gymnázia v Alžírsku, jedné z tehdejších francouzských kolonií, propadl vášnivému obdivu ke knihám, který ho bude provázet celým životem. S podporou rodiny a učitele filosofie Jeana Greniera si po dvou letech příprav otevřel knihkupectví. Vlastně to byl spíš jakýsi kumbál, všehovšudy osmadvacet metrů čtverečních, Charlot však tento prostor od počátku chápal jako centrum soudobého intelektuálního života Alžíru a jako místo, kde se symbolicky spojí oba břehy Středozemního moře, kam „přijdou spisovatelé a čtenáři ze všech zemí Středozemí, bez rozdílu jazyka a náboženství, lidé odsud, z těchto krajin, od tohoto moře, a všichni se společně postaví nebezpečnému a prázdnému alžířanství“. Ve svém knihkupectví Charlot prodával a půjčoval knihy, které sám vydával. Stal se prvním nakladatelem Alberta Camuse, spolužáka z gymnázia, a brzy kolem sebe soustředil významné i začínající autory své doby – kromě Camuse také Jeana Amrouche, Mohammeda Diba, Emanuela Roblèse,Andrého Gida, Saint­-Exupéryho. Jako nakladatel totiž vynikal mimořádnou pečlivostí, vkusem a schopností nacházet zajímavé texty. Jejich autoři se zase mohli spolehnout na skvělé nebo alespoň nápadité provedení, a to i v době zoufalého nedostatku papíru. Svůj podnik Charlot pojmenoval podle nenápadného díla Jeana Giona Les Vraies Richesses(Opravdová bohatství, 1936) a v předvečer otevření vyzdobil výlohu knihkupectví větou „Člověk, který čte, stojí za dva“.

Alžírská spisovatelka Kaouther Adimi ve svém románu Nos richesses (Naše bohatství) spřádá okolo skutečné osobnosti Edmonda Charlota příběh o odvaze, nekonečné lásce ke knihám a jejich úloze v dobách nesvobody. Do Charlotova života, osudově spojeného s Opravdovými bohatstvími, nechává čtenáře nahlédnout prostřednictvím jeho fiktivního deníku. Krátké, hutné poznámky, převážně komentující situaci okolo nakladatelství, politickou a společenskou situaci a vztahy mezi autory nás provedou historií od oslav stého výročí podmanění Alžírska v roce 1930 přes světovou válku, masakry spáchané Francouzi v Sétifu 1945, alžírskou válku za samostatnost až k současnosti. Zde ovšem začíná druhá, zcela odlišná a mnohem beznadějnější rovina příběhu.

Knihy a koblihy

Rok 2017: knihy nepředstavují v Alžírsku zrovna atraktivní artikl; jako v každém autoritářském režimu jsou nevítanými připomínkami svobodného myšlení. Charlota a jeho neúnavnou péči o nejlepší texty své doby už si pamatují jen někteří obyvatelé z bývalé ulice Charras, dnes Hamani. Opravdová bohatství jsou zase tím, čím byla před rokem 1936 – zpustlým, opuštěným kumbálem. Jen s tím rozdílem, že teď je až po strop plný zaprášených knih, kartotékových lístků a starých fotografií. Město lukrativní prostor blízko univerzity přenechalo podnikateli, který tu hodlá prodávat koblihy, jenže nejprve je potřeba odstranit všechen ten zažloutlý papír a vymalovat. Proto do Alžíru přijíždí z Paříže student Ryad, který má za vyklizení někdejšího knihkupectví dostat potřebné potvrzení o stáži. Knihy mu nic neříkají, čte nerad. Ani Alžírsko mu nic neříká – zemi, odkud pocházejí jeho rodiče, vůbec nezná, z jediné krátké návštěvy v dětství si vzpomíná na žhnoucí slunce a všudypřítomný prach. Teď ho však překvapí ostrý vítr, protivný listopadový déšť, nepřátelství místních i policejní sledování. Bezútěšná atmosféra vládne všude, kam se podívá. Alžírskem otřásá terorismus a svírá ho strach. Všechno se kontroluje. Každý cizinec je podezřelý, netrvá dlouho a v ulici Hamani začne parkovat šedé auto se dvěma kouřícími muži. Lidé spolu přestali komunikovat, dialog mezi generacemi jako by už dávno nebyl možný.

Ryad se navíc musí vyrovnat s tajemnou postavou starce s bílým prostěradlem kolem ramen, který celé dny stojí na chodníku proti bývalému knihkupectví a mlčky pozoruje, co Ryad dělá. Abdallah, poslední zaměstnanec knihovny, v niž se koncem 20. století proměnilo někdejší knihkupectví, jako mytický strážce či tichá výčitka připomíná Ryadovi, jaké místo se chystá zničit. Ačkoli ani Abdallah není velký čtenář, uctívá knihy téměř nábožně. Když mu před mnoha lety zemřela žena, romány byly to jediné, co jeho dospívající dceři pomáhalo zapomenout. Kdysi měla Opravdová bohatství spojit břehy Středozemního moře a nakonec pomohou symbolicky překlenout propast mezi generacemi, mezi Abdallahem a Ryadem, kteří díky knihám určeným k vyhození najdou společnou řeč.

Způsob revolty

„Knihy je potřeba se dotýkat, cítit ji. Člověk by se neměl bát ohnout roh stránky, kde přestal číst, opustit knihu a zase se k ní vrátit, schovat si ji pod polštář,“ zasvěcuje Abdallah Ryada do tajemství četby. Ryad sice svůj nezájem o knihy nepřekoná, Abdallahovu a zprostředkovaně i Charlotovu úctu k nim ale pochopí a na poslední chvíli se pokusí alespoň některé svazky rozdat těm, kdo by z nich mohli mít potěchu. Pokus však skončí bez valného úspěchu – například školy nemohou bez souhlasu ministerstva žádný dar přijmout. Román tak lze číst také jako kritiku současného přístupu ke kultuře a vzdělání a jako apel na mladou generaci, která dává před čtením přednost sledování fotbalu v televizi.

Edmond Charlot miloval knihy nade vše – nakonec jim obětoval i rodinu. Svého poslání se nevzdal za žádných okolností, nezalekl se vězení, šikany ze strany úřadů ani rozkolů mezi přáteli, kterým jeho obětavost a nadšení často vadily. Knihy pro něho znamenaly také způsob revolty – skrze publikované texty vzdoroval moci kolonizátorů i vichistickému režimu. Během alžírské války bylo jeho knihkupectví dokonce vybombardováno ultrapravicovou nacionalistickou Organizací tajné armády. Jeho motto o ceně člověka, který čte, může návštěvník ulice Hamani najít ve výloze knihkupectví ještě dnes – nenápadný obchůdek naštěstí osud předestřený v románu nepostihl a stále funguje. Zato v Praze se po desetiletí skvěle fungující knihkupectví mění v předražené kavárny pro turisty…

Autorka je překladatelka.