Ukradený králíček

V kontextu teoretizování o knihách psaných pro děti a mládež bývá imaginace oslavována pro svou osvobozující schopnost ztvárnit a zformovat subjekty, události či kvality, jež náš vnímatelný každodenní svět přesahují, respektive obohacují skutečnost prostřednictvím jejího rozvolnění v neskutečném. Judith Kerrová (nar. 1923) napsala román pro děti, který volá po čtenářově představivosti v jiném smyslu slova. Její kniha Jak Hitler ­ukradl růžového králíčka (When Hitler Stole Pink Rabbit, 1971) nabádá, abychom si zkusili představit něco, co se kdysi přihodilo, něco, co bylo v určitém historickém období skutečné. Jde o události, které jsou sice zakotveny v reálném světě, přesto si je lze evokovat obtížněji než třeba procházku modrého tygra po pražských ulicích nebo dobrodružství kluka, který se stane králem divokých příšer. Je to obtížnější, protože jde o věci, které otřásají samozřejmostmi běžného rytmu života: z pohledu devítileté dívky ukazují, jak se s nástupem totalitního režimu v Německu kategoricky měnil svět základních jistot a hodnot. A je obtížnější si je představit, protože se netýkají vzdálených a cizích společností, ale lidí, kteří se od „nás“ téměř vůbec neliší.

Útěk jako dobrodružství

Akt čtenářského představování Judith Kerrová nepodněcuje složitou koncepčností. Právě naopak, působivost její knihy spočívá v narativní jednoduchosti, v tom, jak se její diskurs vyhýbá sakralizaci utrpení a heroizaci hlavních postav, a v neposlední řadě také v elegantní vypravěčské technice, jež útěk před nacistickým pronásledováním mění v dobrodružný příběh. Ne, není to zlehčování či podceňování vážnosti událostí spojených s jedním z největších dějinných traumat. Dobrodružná poloha popisovaného děje, přesněji zakoušení nebezpečí jako dobrodružství, je na jedné straně více či méně vědomou strategií, jež uchovává sílu protagonistů „bojovat“ a důstojně pokračovat na cestě za přežitím, na straně druhé je možností, jak mladým čtenářům vyprávět o nestravitelné minulosti přece jen ve stravitelné podobě.

Lze předpokládat, že kromě jiného i tyto kvality mohlo mít nakladatelství Argo na zřeteli, když se rozhodlo vydat v českém překladu knihu, jejíž originál spatřil světlo světa již v roce 1971. Od ledna letošního roku tak román Jak Hitler ukradl růžového králíčka (první díl trilogie) obohacuje početný seznam titulů vyšlých u nás v posledních několika letech, jež (ať již zdařile nebo zcela nepřijatelně) zpracovávají nelehké téma holocaustu pro mladé čtenáře. Hlas Judith Kerrové má mezi nimi významné místo. To, co má autorka v úmyslu literárními prostředky předat jako podklad k promyšlení a lidskému prozkoumávání, je i dnes, téměř padesát let po napsání knihy, veskrze aktuální.

Dětská perspektiva

Kerrová na základě vlastní životní zkušenosti vypráví příběh Anny a její rodiny. Její románová reportáž začíná v předválečném Německu a popisuje, jak se hlavní hrdinové stanou cizími ve vlastní zemi. Anna a její bratr Max jsou děti asimilované židovské rodiny žijící v Berlíně. Jejich poznání toho, že jsou Židé, signalizuje zvrat v jejich dosavadním životě. O dosud neznámé složce své identity uslyší poprvé v roce 1933, jen několik týdnů předtím, než Hitlerova sociálně nacionalistická strana vyhraje volby. Jejich otec, spisovatel, kterého nový režim začne brzy pronásledovat, je zasvětí do „tajemství původu“ sám. Klade jim na srdce, aby nikdy nezapomněly, kdo jsou. Nevíme, jestli by tak učinil i v případě, že by antisemitismus v Německu nezesílil. Za daných okolností je to každopádně jedna z jeho reakcí na pozměněnou společenskou a politickou náladu, další pak bude jeho rozhodnutí emigrovat do zahraničí.

Identita, s níž dítě nevyrůstá, ale která je spíše jakousi doplňkovou osobní informací, vyvolává samozřejmě otázky. „Jak ale víš, že jsi Židovka? Jak si tím můžeš být jistá?“ ptá se kamarádka, se kterou Anna sdílí své tajnosti. Jako dítě nenáboženských rodičů si Anna tuto „novou“ identitu vykládá po svém: obsahově pro ni její židovství bude znamenat jakýsi blíže nespecifikovatelný důvod pronásledování její rodiny, ale především rodinnou sounáležitost, jejíž důležitost postupem času vystupňuje utečenecká zkušenost.

Včasné rozhodnutí odcestovat do ciziny promění Annu a její rodinu v uprchlíky: před Hitlerem utíkají do Švýcarska, pak dále do Francie, a když se konečně naučí francouzsky plynule mluvit i myslet, pokračují dál do Anglie. Za popisem jejich života, který se za cenu ztráty domova dostává do pohybu, se skrývá věrohodný popis utečenecké zkušenosti, který vedle absurdity, nespravedlnosti a těžkosti celé situace dobře ukazuje i její úsměvnou stránku. Je tomu tak jednak díky autorčinu dobrému smyslu pro situační komiku, jednak díky rozumějící reprezentaci dětského pohledu, který dokáže přehlížet aktuální politickou situaci kvůli specificky dětským problémům. Utečeneckou zkušenost rodiny z vyšší střední třídy (se všemi praktickými výhodami tohoto společenského statusu) ukazuje autorka z různých perspektiv. Kromě strachu, nočních můr, chudoby, nejistoty nebo každodenní konfrontace s antisemity vede knihou jako červená niť dětská redefinice těžkého dětství. Imaginace malé Anny (podporovaná a chráněná slovy i gesty rodičů) slouží v románu jako prostředek pro přeměnu vlastní situace v příběh v literárním smyslu slova.

Hračka jako oběť

A jak s tím vším souvisí růžový králík? Ten sehraje v příběhu roli symbolické oběti: Anna o něj, svého miláčka, přichází, ale zachráněn je její vlastní život. Ztráta oblíbené plyšové hračky je zároveň metaforou definitivního rozplynutí naděje na návrat. Králíček je zabaven nedlouho poté, co rodina opustí Německo, je zabaven spolu s veškerým majetkem, který Annina rodina doma zanechala. Že ho „Hitler ukradl“, znamená vlastně smutné uvědomění si faktu, že pobyt v cizině není dočasný, že navzdory původním plánům rodiny je návrat domů nemožný. Anna si pak celý život pamatuje, jak špatné bylo rozhodnutí nevzít si s sebou na cestu svého nejstaršího přítele.

Z hlediska širšího historického kontextu je to maličkost. „Nic strašného jsem nezažila,“ říká sama Kerrová v rozhovoru pro německý týdeník Die Zeit. Také Annin život je toho ušetřen. Strašné věci se stanou součástí jejího života v podobě zpráv o neštěstí jiných (v knize je to například zpráva o profesorovi, který byl v koncentračním táboře přivázaný ke psí boudě, nebo zvěst o strýci Juliusovi, který v Berlíně spáchal sebevraždu). Ale i za dobrým koncem Annina příběhu můžeme tušit složitější souvislosti. Anna a Max se jako děti asimilují v cizině docela rychle, brzy se naučí jazyky a v rámci specifického nomádství získávají více domovů (geografických i symbolických), a to i přesto, že si sami uvědomují nemožnost vrátit se na místo, které v určitém období považovali za vlastní, jelikož získáním zkušeností v jiné zemi už tam plně patřit nemohou.

To, co se podaří dětem, se ale nepodaří rodičům. Jsou s to maximálně zabezpečit, aby jejich děti žily dál pokud možno nevykolejeně, sami však nezískají náhradu za to, co ztratili. Jejich jedinou vyhlídkou je stát se mobilním domovem svých dětí. Jako imperativ to v románu vyslovuje Anna ve chvíli, kdy hrozí, že se na nějaký čas jako rodina rozdělí. Chápe sice důvody, kvůli kterým by měla odjet k prarodičům, i dočasné roztržení rodiny ji však naplňuje hrůzou. Znamenalo by konec dobrodružného příběhu, který celou dobu v cizině žije, a začátek příběhu pronásledovaných uprchlíků: „Jestli nemáš domov, musíš zůstat se svými lidmi, musíš zůstat s rodinou.“

Autorka je socioložka.