Vzdálené evropské horizonty

Psaní pro divadlo je v českém prostředí opomíjenou disciplínou. Teatrologie se – snad aby se vymezila vůči literární vědě – zaměřuje především na mimoliterární aspekty divadelní tvorby. Činí tak buď s poukazem na to, že v současném postdramatickém a posttextovém divadle slovo ztrácí svoji hodnotu, anebo s tím, že dramatický text je primárně záležitostí literárního zkoumání. Praxe literárního světa je ovšem taková, že se divadelní text (případně scénář) navzdory mnohým výjimkám často považuje za cosi užitného, technického, co jen výjimečně dosahuje kvalit beletrie. Přidáme­-li k tomu fakt, že u nás existuje pouze jedna kontinuálně fungující honorovaná dramatická soutěž (Aura­-Pont, dříve v rámci Cen Alfréda Radoka) a v podstatě v žádném z větších divadel nejsou na objednávání původních námětů finance, stává se psaní pro divadlo v podstatě okrajovou činností divadelních praktiků, režisérů a dramaturgů, kteří ovšem nejsou za svou práci adekvátně ohodnoceni.

Pokud se vyskytne naprosto raritní druh spisovatele, který se zabývá psaním pro jeviště, který divadlo pojímá textově a zároveň není úžeji spjatý s jeho provozem, nemá prakticky žádnou šanci dát o sobě vědět a prosadit se. Asociace spisovatelů na dramatiky v podstatě zapomíná, veřejná podpora zásadním způsobem pokulhává, divadelní texty se téměř nepublikují. Zdá se tak, že pro „nedivadelního dramatika“ je výhodnější psaní čehokoli jiného než divadelního textu, protože jen tak má šanci zaujmout svým talentem někoho z divadelní praxe. Co na tom, že se dnešní inscenované texty mohou formálně blížit poezii nebo próze – označit je za „drama“ se jeví jako nepřekonatelné stigma.

Dramatik jako zaměstnání?

Za této situace je na knize Horizonty evropského dramatu lákavé především srovnání, jak různé národní kultury podporují své dramatiky či jak vůbec funguje inscenační praxe ve vztahu k současným, nově vznikajícím domácím textům. V první části knihy najdeme studie Zuzany Augustové, Martiny Schlegelové, Jana Jiříka, Kateřiny Bohadlové, Marcely Magdové a Víta Pokorného o praxi v Německu, Velké Británii, Polsku, Itálii, Rusku a ovšem také v Česku. Z velmi podrobného popisu německého systému vyjde najevo, že pozice dramatika jako stálého zaměstnání je u tamějších zavedených divadel standardem. Příjemným překvapením je čtení o současné italské dramatice, jež je pro nás takřka neznámá. Nejvýraznější postdramatický italský autor Davide Carnevali, jehož příspěvek v angličtině najdeme v druhé části publikace, nebyl dosud do češtiny přeložen.

Ze studií první části se dozvíme řadu praktických informací, ale především získáme podněty k přemýšlení nad organizací divadelně­-literárního života, potažmo vztahu společnosti k vlastní kultuře. Česko však ze srovnání jednotlivých zemí nevychází vůbec dobře. Na jednu stranu jsou tu země jako Spojené království, kde se divadlo opírá o soukromý sektor, na stranu druhou země, kde sice divadla narážejí na nedostatek veřejné podpory nebo dokonce na cenzuru, jako je tomu v případě Ruska a Polska, avšak divadelní tvorba v nich hraje zásadnější roli než u nás.

Skutečně velké drama

Škoda, že mezi ostatními komplexními studiemi se právě ta o českém psaní pro divadlo omezuje jen na klasickou dramatiku, která navíc byla podobným způsobem popsána například v publikaci o české literatuře první dekády 21. století V souřadnicích mnohosti (2014). V Pokorného studii o české dramatice v Horizontech najdeme až slovníková hesla několika dramatiků, například Lenky Lagronové, Davida Drábka nebo Petra Kolečka. Vzhledem k tomu, že kniha nese vročení 2017, trpí toto shrnutí také zřejmým nedostatkem: nefiguruje zde totiž ani jedno ze jmen jako David Jařab, Jiří Adámek, Tomáš Dianiška, Ondřej Novotný, Dora Viceníková nebo Jan Mikulášek. Stejně tak ale chybějí třeba Arnošt Goldflam nebo Tereza Verecká. Zatímco v ostatních studiích (a především pak v té o situaci v Německu) najdeme i shrnutí progresivních proudů a rozlišení mezi dramatickými a jinými formami divadelního textu, což je ostatně tématem celé publikace, v české stati se autor drží termínu drama. Kapitola je pak zakončena absurdním očekáváním „skutečně velkého českého dramatu“, které by mělo přijít, a zvláštní jistotou, že právě něco takového určitě přijde.

Druhá, anglická část knihy obsahuje kratší stati, které vycházejí z výstupů sympozia Současný divadelní text mezi dramatickými a postdramatickými tendencemi, jež proběhlo v červnu roku 2015. Najdeme zde text známého teatrologa Patrice Pavise, teoretičky dramatu Lenky Jungmannové, italského dramatika a teoretika Davida Carnevaliho, vídeňské teatroložky Terezy Kovacs či redaktora polského odborného časopisu Dialog Piotra Olkusze.

Horizonty evropského dramatu se každopádně dají považovat za první významný ­materiál k polemice o současném divadelním textu, jeho funkci a společenském významu. Nezbývá než spolu s editorkou Danielou Jobertovou doufat, že nepřítomnost reflexe slovenských, východoevropských a skandinávských dramatik bude výzvou k dalšímu psaní o současném divadelním textu a že tato reflexe pomůže českému divadelnímu provozu.

Autor je dramatik a režisér.