Mezinárodní den žen je stanoven na 8. března. Někdo ho slaví, někdo ho sotva zaregistruje, někdo má potřebu připomenout, že dnes už máme rovnoprávnost a nejrůznější genderové snahy jsou zbytečné nebo dokonce směšné. Fakt, že je MDŽ oficiálně významným dnem, signalizuje, že agenda genderové rovnosti a úsilí o ženská práva přinesly své plody. Ovšem to, že jsme se někam posunuli, neznamená, že se zase nemůžeme vrátit zpět.
Od začátku roku 2018 mám pocit, že pro české ženy to na nijak zvlášť dobrý rok nevypadá. Začalo to prezidentskými volbami, kde na výběr nebyla ani jedna kandidátka. Několikrát jsem v té souvislosti slyšela větu, že Česko není na prezidentku připravené. Upřímně řečeno tomu moc nerozumím. Neexistují na Hradě dámské záchodky? Nebo jak by se vlastně mělo Česko na potenciální prezidentku připravovat? Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že ženy se do vysokých politických funkcí dostávají mnohem častěji v období krize a zvláště po kolapsu či bankrotu. V tomto směru jistě svítá naděje – přípravy jsou v plném proudu.
Mužští kandidáti, kdyby chtěli, by jistě mohli být aktivně proženští či dokonce feminističtí, alespoň v náznaku. Ale ti, které jsme měli, nechtěli. Genderová témata moc neřešili, a když už se na ně v debatách dostalo, nebylo to nic moc, jako třeba v případě kampaně MeToo. Drahoš z ní byl rozpačitý, Hannig plakal nad tím, že mladí muži budou muset podávat kolkovanou žádost, aby mohli oslovit dívku, která se jim líbí, Hilšer a Horáček litovali, že je nikdy nikdo neobtěžoval, Kulhánek trnul, zda v nějaké ženě nezanechalo trauma, že ji pustil do dveří, Zeman považoval kampaň za akci sufražetek s komplexem méněcennosti. Jen Fischer uznal, že je důležité, aby se o takových věcech veřejně mluvilo. Volby nakonec vyhrál Zeman, který má protiženských výroků na kontě celou řadu. Antizemanovské zacílení protikandidátů se však proženským naladěním rozhodně neprojevilo.
V posledních týdnech se zase rozběhla debata o novele školského zákona, která zaručuje od roku 2020 dvouletým dětem místo ve školkách. Nechme teď stranou otázku, zda je pro dvouleté dítě kolektivní zařízení vhodné či ne, zda jsou české školky schopny příliv dvouletých zvládnout a zda stát dělá dost pro to, aby bylo možné tuto změnu skutečně realizovat. Na této debatě mě zarazilo především to, že prakticky všechny argumenty proti novele jsou inherentně misogynní. Rozdělují totiž ženy na dobré a špatné, přičemž ty dobré jsou samozřejmě ty, které naplňují ikonickou představu o ženě-matce. I když spíš bych měla říct rovnou: o ženě jako „láskyplné a sebeobětující se mamince“. Porodit děti totiž rozhodně nestačí. Dále je třeba otevřít jim náruč a do tří nebo nejlépe do šesti let je z ní nepustit. Oproti tomu špatná žena je ambiciózní kariéristka, stejně jako žena lenivá, která pošle třeba čtyřleté dítě do školky přesto, že si doma užívá nicnedělání na mateřské s jeho mladším sourozencem. Místa ve školkách podle této logiky chybějí proto, že tam odložily své děti ženy, které se chtějí bavit. To si myslí speciální pedagog a lektor vzdělávání Jiří Halda, který je velmi znepokojen tím, kolik času například ženy stráví s chytrým telefonem v ruce, namísto toho, aby objímaly své děti. Ve svých veřejných projevech se proto snaží ženám vysvětlit, jak se správně mají chovat. Pro časopis Respekt například uvedl, že je přesvědčen, že „pod odbornou pomocí“ se nebudou ženy chtít předčasně vracet do práce. Dovolím si trochu slovíčkařit a tvrdit, že nepoužít běžné slovní spojení „s odbornou pomocí“ a místo toho říct „pod odbornou pomocí“ je signifikantní. Ženy by prostě měly být pod dohledem.
Pokud by spojenectví pana Haldy s Václavem Klausem mladším a dalšími pány přineslo své politické plody a vyústilo v konkrétní kroky, mají se ženy jistě na co těšit. V roce 2020 místo dostatečných kapacit jesliček a školek pomůže dělat ta správná rozhodnutí osobní odborný dohled. V první řadě je proto potřeba vybrat si kvalitního tatínka, který je nikdy neopustí a finančně je zajistí, aby uživily děti a ideálně vůbec nemusely do práce. Dále je třeba, aby ženy pochopily, že mateřství je jejich nejvýznamnější rolí a nedá se sloučit se zaměstnáním ani se surfováním po sociálních sítích na mobilních zařízeních. Nakonec možná u žen dojde k zabavení mobilních telefonů a k jejich vrácení na konci reprodukčního období.
Autorka je socioložka.