Před deseti lety přinášela média neuvěřitelné zprávy o takzvané kuřimské kauze, v níž figurovala sektářská organizace, týrání dětí a změny identity i pohlaví. Spisovatel Marek Šindelka, scenárista Vojtěch Mašek a kreslíř Marek Pokorný zhodnotili literární potenciál těchto událostí v komiksu Svatá Barbora.
V záplavě více i méně didaktických komiksových obrazů a obrázků z národní historie, které v posledních letech raší notně živeny reálnou dotační i imaginovanou komerční výtěžností dějinných výročí, zaujme Svatá Barbora už svým časoprostorovým zasazením. Komiksový román vycházející z takzvané kuřimské kauzy, jež v letech 2007 a 2008 opanovala média, je totiž v kontextu domácí komiksové produkce téměř ojedinělým pokusem o nežánrové přiblížení témat, příběhů i otázek rezonujících v moderní české společnosti počátku 21. století. Pro mnohé tvůrce by podobné vykročení mimo intuitivně vykolíkované pole historického nebo fantazijního znamenalo ohrožení autorských jistot, pod rukama Marka Šindelky, Vojtěcha Maška a Marka Pokorného se ale takto zrodilo strhující a po všech stránkách výjimečné komiksové dílo.
Od voyeurismu k fikci
Stejně jako zdařilý moderní komiks ústrojně mísí obraz a text tak, že vzniklý tvar poskytuje „něco navíc“ k oběma kódům, prolínají se ve Svaté Barboře také fakta a fikce. Jak autoři sami anoncují, vynecháním několika klíčových protagonistů – konkrétně těch nejjednoznačnějších obětí celého případu, tedy týraných dětí – se jejich komiks přesunul do hájemství smyšleného. V nejasné, chapadlovitě rozkošatělé a místy nepochopitelné kauze ale beztak nic jiného než řadu vzájemně se podporujících, nebo naopak odporujících si fikcí k dispozici nemáme. Co je naopak autentické, je fascinace přihlížejícího, zde přisouzená fikční postavě novinářky Andrey, a voyeurismus, který jsme před deseti lety zažívali při čtení všech těch postupně se odkrývajících zpráv a při sledování obtížně uvěřitelných reportáží o sektářských praktikách, psychickém i fyzickém trýznění a o Barboře, která se v Česku a na severu Evropy vydávala za Aničku i Adama.
Šindelka s Maškem – první dvojnásobný nositel literární ceny Magnesia Litera, druhý osminásobný laureát komiksové ceny Muriel – vystavěli netriviální příběhovou konstrukci, v níž se překrývají a na sebe vrší několikeré roviny a narativní plány. Ve vyprávění lze zaslechnout ozvěny osobních poetik obou z nich: odráží se zde Maškova fascinace silovými hrami s identitou a osobnostní integritou i tóny partnerského vyvanutí, ohledávané v obou Šindelkových povídkových sbírkách. Výsledný tvar ale působí originálně a neokoukaně. Ústřední dějová linie sleduje pátrání novinářky Andrey a její čím dál nebezpečnější ponor do hlubin obskurně děsivého případu, jenž začíná bezprostředně ohrožovat její partnerský vztah a možná i ji samotnou. Do toho se ale neustále vlamují záznamy různých popisů, vzpomínek či fabulování, pokusy o usouvztažnění, logické provázání zahlédnutého. Dojde na všemožné intepretace celé kauzy, stejně jako na exkurs do dějin Hnutí grálu, náboženské organizace, k níž se v minulosti hlásili někteří z protagonistů případu. Bylo by ovšem pošetilé očekávat od komiksu rozluštění celé záhady – ve vyprávění by navíc takové vítězství ratia působilo nedůvěryhodně.
Styl ve službách vyprávění
Celý projekt by se stěží podařil, kdyby se do něho nezapojil výjimečně nadaný a přemýšlivý výtvarník s dokonalým porozuměním možnostem komiksové řeči. Svatá Barbora takového výtvarníka v Marku Pokorném naštěstí našla a jeho do posledního detailu promyšlené vizuální zpracování stojí minimálně za polovinou úspěchu výsledného díla. Rozrůzněnost vyprávěcích plánů je zde zachycena odlišnými stylovými rejstříky – na stránkách Svaté Barbory se tak potkávají realisticky vykreslené pasáže s těmi karikaturně zjednodušenými či naopak expresivně barevnými. V Pokorného kresbě lze rozpoznat vliv rozličných inspiračních vzorů – při letmém zalistování nám na mysli vytane Chris Ware i nejrůznější přístupy k infografice. V tom, jak zvládá suverénně přepínat mezi rejstříky a v každém z nich naplno využívat možnosti konstrukce vyprávění a atmosféry obrazem, je ale Pokorný zcela osobitý a naprosto přesvědčivý. Aktualizuje se tu stránková kompozice, zvýznamňuje se barva i panelové rámování a dynamizuje se záběr. A některé stránky (třeba převoz „Aničky“ autem na sever) by mohly rovnou přejít do učebnic komiksové řeči jako příklady toho, co dokáže nadaný kreslíř, který o formě opravdu přemýšlí. Klíčové přitom je, že nikdy nejde o samoúčelnou exhibici, nýbrž že všechny ty oko uchvacující triky zůstávají plně ve službách vyprávění. I to činí ze Svaté Barbory jeden z nejlepších českých komiksů, jaké jsem kdy četl.
Autor je bohemista.
Marek Šindelka, Vojtěch Mašek, Marek Pokorný: Svatá Barbora. Nakladatelství Karolina Voňková – Lipnik, Praha 2018, 208 stran.