Bot: rozhovor bez autora

„Dérive“, bezcílné potloukání, jež tolik fascinovalo situacionisty, se dá provozovat vždy a všude. Co jste při svých toulkách objevil?

Alexej Alexandrov Pogrebnoj, ruský zoolog, nahrával v osmdesátých letech zvuky slona Batyra, který žil v letech 1969 až 1993 v jedné kazašské zoo v opravdu otřesných podmínkách sám v kleci, než ho ošetřovatel omylem předávkoval prášky na spaní. Za celý svůj život Batyr nepotkal ani neslyšel jiného slona. Jednoho dne se zjistilo, že se naučil vyslovovat několik ruských slov, aniž ho to ošetřovatelé úmyslně učili – vyslovoval je podobně, jako když člověk píská na prsty, reprodukoval jejich zvuk chobotem, jako by hrál na hudební nástroj. Alexej Pogrebnoj referoval o tom, že slon po většinou v noci seděl v rohu své ohrady a mluvil sám pro sebe, aby se ve tmě nějak zabavil. Slon si slova, která pochytil, opakoval téměř neslyšně, pořád dokola, jako ve spánku – podle zoologa vydával zvuk podobný ultrazvuku, který se používá proti komárům pisklavým, nebo jaký vydává velké množství moskytů a lidské ucho do čtyřiceti let ho ještě velmi dobře slyší. Při artikulaci slov měl Batyr v tlamě jen špičku chobotu a vráskou velkou jako prst prováděl na chobotu velmi jemné pohyby. Opakoval své jméno (krátce a s úsečnou intonací) a slova jako „voda“, „hodný Batyr“, „zlobivý Batyr“, „idiote“, „ano“, „běž“, všelijaká hovorová označení pro penis a „podej“.

(únor 2012)

 

Znamená to, že jste se toho nejvíc dozvěděl o zvířatech?

Zlatá medúza žije ze sluneční energie. Jak to dělá? Přitáhne si k sobě řasu jako šatičky a žije s ní v symbióze. V řase probíhá fotosyntéza. Medúza plave na hladině a sluní se tam, což řase pomáhá vyrábět glukózu, která pak zase živí medúzu. – Když jsem si to přečetl, chtělo se mi zavýt na Měsíc, ale žádný zrovna nebyl po ruce.

(březen 2014)

 

(…)

 

Existuje místo, kam byste dobrovolně nikdy nešel?

Geoff Smith zůstal sto padesát dní pod zemí v bedně podobné sarkofágu: světový rekord v pohřbení zaživa. Světový rekord, který tak Geoff překonal, byl starý třicet let a vytvořila ho jeho matka, jež se nechala pohřbít zaživa, když bylo Geoffovi sedm let. Zatímco byl pod zemí, začal si přes mobil vztah na dálku s jednou mladou ženou jménem Michelle – ta ho však, ještě když byl pohřbený, opustila kvůli jinému muži. Geoffova reakce: „I don’t know what I’m going to do now.“

(srpen 2012)

 

Jaké „life hacky“ zpestřují vaše všední dny?

Pihy vlivem slunečního záření tmavnou. Jsou to takové malé fotodestičky na více použití, které se vyvíjejí. Podobně jako byla celá Alexandrova bitva namalována na jediný zub nebo jako byly drobné biblické výjevy vyřezány do pecky od třešně, musí se na pihu nasnímat mnoho miniaturních obrazů v barvě načervenalé sépie, které si lze prohlížet pod lupou, dokud v zimě zase nevyblednou.

(květen 2014)

 

Rád mluvíte o „vzácné kategorii nezáměrného umění“. Co do ní řadíte?

Náhodnou poezii z večerních zpráv:

Byla to hlavně tato otázka

která právě během dneška

vyvolala diskusi

delegátů na schůzi

(květen 2013)

Vůči tomu bychom mohli
namítnout, že vrcholem užitečnosti
se může stát cokoli. To je trochu

snobské, nemyslíte?

Macešky vypadají jako Günter Grass.

(říjen 2016)

 

(…)

 

K nejosamělejším věcem na této planetě patří telefonní budka uprostřed Mohavské pouště a deštníková akácie, která je v okruhu 400 kilometrů jediný strom. Jak jsou na tom nejosamělejší lidé?

Článek od Monteho Reela na slate.com o indiánovi z brazilského pralesa, který tam žil minimálně patnáct let naprosto sám. Dneska mu může být podle pozorování okolo čtyřiceti let. Velice pravděpodobně je posledním živým členem kmene a nikdy nepřišel do styku se zástupci „moderní civilizace“. O žádný styk zjevně ani nestojí a v minulosti opakovaně ukázal, že je připraven bojovat na smrt s každým, kdo se k němu přiblíží.

(březen 2012)

 

Jednou jste se zmínil, že by v knize měly být skryty také užitečné informace. Máte nějaký příklad?

Legenda o mužích na Titaniku, kteří se převlékli za ženy, aby se tak dostali do záchranných člunů. Ženy a děti první. Kde se vůbec vzalo tohle pravidlo? Co se týče dětí, dá se to pochopit snadno. Ale proč nejprve ženy? Protože jsou úctyhodnější, zaslouží si více ochraňovat. To je jednoduchá odpověď a má něco do sebe. Nebo snad proto, že svět tehdy řídili výhradně muži, byla i plavba lodí mužská záležitost, a když se přitom něco pokazilo, byla to vina pouze mužů, a tak ženy, které byly takříkajíc jenom přívažek, měly být zachráněny jako první? Nebo to má co dělat s dětmi, o kterých si myslíme, že matku potřebují více než otce? Ale jak víme z některých zpráv o neštěstí na Titaniku, rozšířilo se v určitou chvíli toto pravidlo na nejdřív děti ženského pohlaví („a law of human nature“, jak to nazval jeden důstojník z Titaniku před soudem).

Syn Williama Ernesta Cartera se dostal bezpečně do přístavu v New Yorku a po celou dobu plavby v záchranném člunu měl na sobě dámský klobouk. Ten klobouk mu s největší pravděpodobností nasadila jeho matka poté, co bylo ohlášeno, že záchranný člun č. 4 nebude nabírat další chlapce. David Buckley se v panice, když důstojníci s pistolemi drželi všechny muže zpátky, vrhl do jednoho ze záchranných člunů, který už spouštěli do vody a který byl plný žen. Jedné z nich se ho zželelo a zahalila ho do dámského šálu. Když člun odrazil, jeden z důstojníků mu šálu strhl a Buckleyho odhalil. On sám před soudem uvedl, že byl nejprve ve skupince mužů, kteří byli do záchranného člunu vpuštěni. Když se pak objevily další ženy, byli muži nuceni vystoupit. Jedna žena ho přikryla šálem, aby ho zachránila před smrtí. Mužům, kteří zkázu Titaniku přežili, ovšem hrozilo, že budou označeni za zbabělce. Jako v případě Williama Slopera, vyváznuvšího v záchranném člunu, který prokazatelně nebyl plně obsazen. Po příjezdu do New Yorku rozčílil reportéra z New York Herald, protože mu odmítl poskytnout interview. Reportér se Sloperovi pomstil, když v jednom článku napsal, že se převlékl za ženu, aby se dostal do záchranného člunu. Sloper se domníval, že se na článek brzy zapomene, a nestačil proto New York Herald včas zažalovat. Pověst měl zničenou až do konce života.

(listopad 2013)

Tak to je určitě přínosné, ale nemáte tam ještě něco?

V rámci péče o lidi stižené demencí byly vybudovány takzvané pseudozastávky. Tyto navenek naprosto realistické zastávky jsou zřizovány blízko nemocnic nebo domovů a mohou je vyhledat nemocní, kteří jsou rozrušení a chtějí domů. Na chvíli se tam posadí, v ideálním případě zapomenou, co měli v plánu, a vrátí se zpátky do zařízení v domnění, že byli ve skutečnosti někde jinde. Tolik alespoň teorie. – Jenže si představte, že někdo, kdo trpí demencí, v okamžiku prozření odhalí tajemství těch zastávek. Podělí se pak o svůj poznatek se všemi ostatními, i s pečovateli. Ti to ale popřou a právě v jedné z jeho mála jasnozřivých hodin se mu vysmějí, že se pomátl.

(prosinec 2013)

 

Tím se dostáváme k hranicím neužitečného vědění…

Musel jsem se dneska smát jako blázen při čtení článku o mumii ledového muže – Ötziho. Píše se tam, že trpěl laktózovou intolerancí. Říkal jsem si, že se tím nenechal nijak zmást. Než jednou narazil na šíp. Uprostřed velehor. Článek také tvrdí, že Ötzi v sobě měl „nelidskou DNA“ parazita, který způsobuje problémy s dásněmi. Četl jsem si ten článek v iPhonu, když jsem seděl na balkóně, do uší jsem si pouštěl soundtrack k Americké kráse a z nějakého balkónu odnaproti křičely děti refrén k písničce, která se ozývala od nich z bytu, ale nerozpoznal jsem ji, protože byla jednak ve stejné tónině jako soundtrack k Americké kráse (c moll) a jednak s ním dobře ladila. Nedovedu říct, jakou barvu mělo tou dobou nebe. Naprosto bez souvislosti s tím vším mi neustále vrtali hlavou psi.

(červenec 2014)

 

Je toho ve vašem deníku hodně zbytečného?

V audioknize Tonio Kröger, načtené samotným Thomasem Mannem, je na jednom místě zřetelně slyšet štěkot psa. Královský pudl!

(7. 1. 2016)

 

Zabývat se Thomasem Mannem není jistě nezajímavé.

Balíky sena, ty knoflíkové baterie králíčků Duracell, rozeseté po srpnových polích.

(srpen 2016)

 

A jsme zase u zvířat…

(…)

 

Jedna z vašich postav se pokouší přivodit si pocit závratě, který by tělu vrátil rovnováhu…

Súfijští básníci se údajně dlouho točili kolem dokola, než začali psát. Napadají mě k tomu slova derviš a Rúmí. Byl vůbec Rúmí súfijský básník? Nevím to a ani to nechci zjišťovat. Vím, že Rúmího všichni zbožňují a čtou, obzvlášť když jim někdo zemře nebo když jsou nešťastně zamilovaní. – Takže si představuji, že se tihle básníci točili divoce dokola, nejspíš u táboráku. Súfismus získal u vzdělaných Evropanů značnou popularitu. Milují ho skoro tak jako buddhismus. – Ale jedno by bylo zajímavé vědět. Kdo byl posledním básníkem, který se předtím, než začal psát, pokaždé točil jako káča? A kdy a proč s tím přestal? – Je závrať důležitá pro tvorbu opravdové poezie?

(květen 2014)

 

Jak se tvoří takové postavy? A jak je vést?

V roce 1995 provedl francouzský lékař, který se jmenoval René Peoc’h a mimo jiné se zabýval parapsychologií, experiment s kuřaty. Ptáčátka byla v souladu se známou teorií Konrada Lorenze imprintována zeleným robotem, který za ně převzal mateřskou odpovědnost.
Robot vypadal zhruba jako velká plechovka a mohl se pohybovat a měnit směr podle náhodně generovaných pokynů. Na jeho spodní straně byla inkoustová jehla, která na bílém podkladu zanechávala stopu jeho chaotických drah. Poté, co kuřata strávila nějaký čas s matkou, byla zavřena do průhledné klece, ze které mohla vidět na bílou kreslicí plochu a sem a tam popocházející matku. Po nějaké době na ni začala kuřata volat a vzlétala proti stěně klece, aby na sebe matku upozornila. Peoc’h ve své studii tvrdí, že ve více než sedmdesáti procentech případů, s vysokou mírou signifikance, robot řízený čistě náhodnými čísly došel po jisté době před skleněnou klec s kuřaty a nepatrně tam sebou cukal. Teoreticky by býval měl tuto oběžnou dráhu zase opustit a rozhodnout se pro další trasu, aby mohl jeho random walk pokračovat. Ale něco mu dovolilo – tolik závěr vědců – dobrat se nového řádu. Statistické vyhodnocení nakreslených čar ukázalo výraznou odchylku od očekávané spletité změti, které bylo samozřejmě docíleno při srovnávacím experimentu s kuřaty vychovanými normálními slepicemi.

Zhodnocení významu tohoto kontroverzního experimentu se musí zhostit jiní. Ale spisovatel, který vidí a vytváří postavy a nechává je spolu interagovat, se z toho může poučit. Na začátku se totiž chová stejně jako jedno z kuřat. Kdo už někdy vyzkoušel (v dětství nebo pod vlivem drog atd.) ovládat silou vůle cizí lidi, ví, jak frustrující to může být. Úspěch se nedostaví. Na papíře to zprvu vypadá, jako by všichni mluvili přes sebe, většina spolu nechce mít nic společného, každý je jako z jiné planety. Pak spisovatel vstoupí do sféry, kde postavy už přinejmenším cítí škubání vodicích šňůr, když se na ně autor soustředí. Po třetím pokusu (většinou za jeden až dva dny) už reagují na většinu povelů, které jim ukládá – ovšem zároveň z vlastního popudu, stejně jako robot fungující na základě náhodných čísel. Pro spisovatele není řešením vyměnit generátor náhody za cokoli jiného. Musí v sobě trénovat ono malé kuře. Často hodnotím spisovatele podle toho, jak intenzivně a elegantně jejich kuře volá na plechovku.

(leden 2012)

 

„Vedlejší postavy jsou to nejsmutnější, co si lze jenom představit… Jako postradatelné už přicházejí na svět, později je zastřelí, upálí… A jsou nahraditelné snáz než voda nebo kus křídy.“ Je tomu tak pořád?

Neznámý pařížský občan z 15. století ve svém deníku (Journal d’un bourgeois de Paris) vypráví o katovi, který usmrtil nevinnou těhotnou ženu a měl za to sám být popraven. (Ve skutečnosti byla důvodem rozsudku smrti okolnost, že se kat dotkl burgundského vévody, což bylo zástupci jeho řemesla přísně zakázáno.) Vedli ho k popravčímu špalku. „A ten kat vysvětloval novému katovi (svému učedníkovi – pozn. autora), jak mu má useknout hlavu. Sundali mu pouta a on rovnal špalek pro svůj krk a čistil sekeru a nůž od dřeva, úplně jako kdyby chtěl vykonat onu službu pro někoho jiného, což každého velice udivilo. Potom prosil Boha o milost a jeho tovaryš mu sťal hlavu.“

(duben 2013)

 

Na čem vám ve vyprávění záleží – na vrcholech a zvratech v příběhu, nebo spíš na záblescích v materii, „luminous details“?

Vyprávěl jsem jedné známé o golfových míčcích, které nechal jeden astronaut z mise Apollo na Měsíci. Odpověděla: „No jo, ještěže to nebyla káča. To by bylo opravdu strašné, kdyby tam musela zůstat jen tak ležet, navždycky…“

(červen 2013)

 

Co považujete za dobrý obrat v povídce?

Dlouho byla nejkratší sci­-fi povídkou na světě próza Knock od Fredrika Browna:

The last man on earth sat alone in his room. There was a knock on the door.

Ron Smith ji dokázal zkrátit o jediné písmeno a přitom její hrůzu ještě vystupňoval:

The last man on earth sat alone in his room. There was a lock on the door.

(září 2011)

 

Jsou obrazy, které se zrodí na základě všedních událostí, řečnických obratů, náhodně zachycených vět…

Dva spisovatelé si prohlížejí katalog zásilkového obchodu. Reklama na knihovny a vybavení obývacích pokojů. Na obrázcích jsou vidět knihy pro blbce i opravdové knihy v aranžovaném interiéru vyšperkovaném cenovkami. Jeden spisovatel ukáže na jednu z knih ležících na moderním skleněném stolečku (219,99 €), před nímž sedí modelový otec rodiny, který si dokonce ani doma nesundá kravatu, a povídá druhému: „Podívej, tady by mohla ležet i moje kniha. Co myslíš, jak se tam dostat?“

(prosinec 2013)

 

Indigo je hodně o hledání informací, Hodina mezi ženou a kytarou také. Obě prózy jsou založeny na cibulovém principu – postavy se nemohou dostat k jádru věci, totiž že za mnoha slupkami není žádný svět.

Katharina Weißová píše v jednom facebookovém chatu o cibulích, které v obchodě ležely dva roky: „Jednotlivé vrstvy se postupně jedna za druhou kazí. Mezi vrstvami se pak rozpínají také kořeny. Živí se rozkladem. Tak přežijí bez vody a světla dva roky.“

(květen 2014)

 

O pomstě se dá říct, že poněkud vyšla z módy. Vy jste jí ale věnoval celou knihu. Čím je pro vás zajímavá? Intelektuálními aspekty (nápaditostí, úskoky), nebo morálkou mimo dobro a zlo?

Žena, která chce bezpodmínečně otěhotnět s jedním mužem, aby mu ukázala, jak moc ji trýzní: „Chci mu před jeho zraky názorně předvést, co mi způsobil!“

(prosinec 2015)

Jaká forma pomsty je pro vás působivá?

Osobu A hluboce urazí osoba B. Osoba A se zapřisáhne pomstít. Jednou vidí A stát B v hloučku lidí. Hlouček je velmi těsný a A nemůže projít. Vytáhne proto zbraň a zastřelí dvacet lidí, jen aby se dostala k B. Když konečně stojí před B, vrazí jí pořádnou facku a odejde.

(květen 2013)

 

Pojďme to rozvést: B ránu vrátí, a stane tak na začátku řetězce gest, jednání a podlostí, která se podle stejného principu předávají dále? Věčný koloběh? Co ještě zbývá?

Jako dospělý se pozdě v noci stočit do míchačky, v obleku.

(prosinec 2015)

 

Často vytváříte závěrečné obrazy plné přívětivé krásy – když je dobojováno, když přichází večer…

Jak neohrabaný je s těma obrovskýma prackama boxer v rohu ringu, sám se nemůže ani napít, všechno se mu musí podat, otřít mu obličej, má v sobě něco, co nápadně připomíná kojence, ta otevřená pusa, oči bolestí úplně přivřené, pokaždé čekám, že mu někdo přiloží prso.

(březen 2017)

 

Existuje podle vás něco, co se přibližuje poetice?

Mého starého kocoura Osla už omrzelo laserové ukazovátko. Když se to červené světýlko rozsvítí a chce si s ním hrát, on se jenom tak podívá a možná ho chvíli sleduje, spíš ze zdvořilosti a přátelství. Bolí ho klouby, zadníma nohama hýbe sem a tam jen ztuha. Ale nedávno jsem přišel na to, jak dokonce u starého unaveného kocoura s lehce selhávajícími ledvinami znovu vzbudit zájem o tečku z laserového ukazovátka a jak probudit chuť k jejímu ulovení. Když s tečkou pohybujete jen po podlaze nebo stěně, jako s fotonovou variantou kutálejícího se míčku, pak zůstane právě jenom tím: míčkem. Kocour míček zná. Míček se jenom kutálí. Míček nic neumí. Míček nevydrží, když se do něj kousne, míček neumře, když se s ním zatřese. Míček je z podstaty nudný. Míček je nesmrtelný. Přitom není tak těžké vdechnout laserové tečce život. Jenom je potřeba nechat ji prožít její osud před zraky kočky. Schová se za roh, vykoukne, všimne si kočky, pokusí se jí bojácně vyhnout, trošku zrychlí krok, snad mě ne­-, aaah! Vrhne se na ni. Jak po ní Osel šel, jak po ní chňapnul! Protože už to nebyla žádná svítící hračka, to už byla malá živá bytost. Měla z něho strach, chtěla přežít. A bytost, která chce zoufale přežít, už lze čapnout a chňapnout a mučit, v tom je to tajemství! Jednou jsem tu tečku nechal omámeně se koulet po zásahu tlapkou a pak marně hledat záchranu za nohou stolu. Osel se po ní zase ohnal. Po chvilce mi té tečky bylo až líto. Musíte být obezřetní, které věci a z jakého důvodu propůjčíte duši. Všechny mrtvé, dokonce (v případě tečky) nemateriální objekty univerza jsou vysušené houby, pokud jde o duševní obsah. Čekají na něj celá staletí a pak ho dychtivě nasají. Ale kvůli starému zničenému Oslu jsem té tečce propůjčil část své vlastní zhýčkané duše primáta. Vrátila se do něj radost. Až do poslední chvíle za ním ta tečka bude chodit. Jednou možná vytvořím postavy, které budou něčím takovým, jako je ta červená tečka pro starého Osla.

(prosinec 2011)

 

Z německého originálu Bot: Gespräch ohne Author (Suhrkamp, Frankfurt 2018) přeložila Šárka Zvejšková.