Emancipační potenciál biologie

Můžete krátce vysvětlit, co znamená slovní spojení „Open Source Biological Art“?

Open Source Biological Art je ústřední slogan globální komunity Hackteria.org, která spojuje umělce, hackery, inženýry a technology a do níž jsem se v roce 2014 zapojila i já. Pro mě osobně toto sousloví vyjadřuje především to, že biologický výzkum může praktikovat úplně kdokoli bez ohledu na to, jaké je jeho vzdělání, zázemí, původ nebo pohlaví – alespoň tedy, pokud je smyslem jeho počínání spíš umělecká, tvůrčí aktivita než nějaké utilitární cíle, naplnění spasitelské role, nebo dokonce zisk.

Vystudovala jste biologii, vaší alma mater je Massachusettský technický institut. Kdy jste pocítila potřebu používat vědecké metody jako prostředek uměleckého vyjádření?

V roce 2013 jsem spolupracovala na dokumentárním seriálu o bioumělcích, biohackerech a syntetických biolozích. Pomohlo mi to osvojit si kritický náhled na dění v oblasti biologie – uvědomila jsem si, jaké jsou možnosti a limity podomácku provozované biologie, jak může být různorodá, ale i diskriminující a kdo se skutečně dostane k jejímu emancipačnímu potenciálu. V roce 2015 mě pak velmi zaujalo téma hormonů. Kladla jsem si tehdy vyloženě biologické otázky typu: jak je gender kodifikován hormony, jak jsou hormony v současnosti vyráběny a distribuovány, jestli je možné provést jejich syntézu podomácku… Měla jsem nicméně dojem, že podobné otázky mohu zodpovědět pouze prostřednictvím biohackingu a v kontaktu s dalšími lidmi, které tato problematika zajímá.

V jedné ze svých nedávných prací zkoumáte, jak estrogen zasahuje do našeho životního prostředí. Proč se podle vás právě kolem estrogenu soustřeďuje institucionální biomoc?

Estrogeny a estrogenům podobné molekuly jsou už desetiletí předepisovány lidem ve formě antikoncepčních prášků, jako hormonální substituční terapie, na podporu procesu genderové tranzice, proti symptomům postmenopauzy, k léčbě neplodnosti nebo endometriózy a obecně k „dosažení feminizace“. Pokud však vyvinete nový lék, jeho distribuce se ujme nějaká velká instituce, ať už je to vláda, zdravotní pojišťovna, nebo farmaceutický průmysl. Domnívám se proto, že je nezbytně nutné, abychom porozuměli způsobům, jakými mohou tyto instituce skrze distribuci medikamentů ovládat, řídit a disciplinovat naše tělo.

Jiná rovina této problematiky spočívá v tom, že se estrogen jako součást toxického znečištění vyskytuje všude kolem nás. Podívejte se, kolik plastů, pesticidů a dalších chemikálií nalézáme ve spotřebních výrobcích, potravinách, vodě a životním prostředí. Molekuly toxického odpadu přitom narušují náš endokrinní systém, tedy produkci hormonů, a mnoho těchto chemikálií v podstatě kopíruje účinky estrogenu. Někteří lidé to dokonce označují za jakýsi toxický útok na mužské tělo.

Je skutečně možné, aby lidé bez velkých finančních prostředků dělali experimenty srovnatelné s těmi, které se provádějí ve vědeckých institucích? A proč je vůbec představa vědy dělané podomácku tak překvapivá?

Přesvědčení, že je věda mimo dosah běžného občana, podle mně souvisí s kulturním přesvědčením, že vědec musí být vyškolený profesionál, který umí zacházet s nějakým drahým a složitým zařízením. Jenže abychom mohli praktikovat vědu, žádné high­-tech hračky nepotřebujeme. Zapomínáme, že i ty nejzákladnější věci, jako je vaření, kvašení, výroba piva nebo zahradničení, spadají do vědecké praxe. Samozřejmě to neznamená, že neexistují určitá omezení a že ten druh vědy, kterou se můžete zabývat takřka kdekoli, nemá svá omezení. Ráda bych například v rámci jednoho svého projektu popsala každou molekulu obsaženou v tom, co extrahuji ze své moči, jenže to bych potřebovala nesmírně drahý stroj, takzvaný plynový chromatograf s hmotnostním detektorem.

Farmaceutický průmysl chce rozšířit trh o hormonální přípravky ovlivňující vztahy mezi lidmi. Myslíte, že například experimenty s estrogenem mohou být zneužity pro „léčení“ homosexuality?

Výzkum hormonů vždy byl a stále je založen na extrémně heteronormativním paradigmatu. Při prvních hormonálních experimentech vědci odstranili varlata zvířecím samcům a tvrdili, že projevují nižší agresivitu a jsou ostatními ve skupině považováni za menší hrozbu. Když se pak výzkumy rozšířily na lidi, byla „zženštilým“ mužům podána injekce testosteronu, aby se „vyléčila homosexua­lita“. Podobně ženy, které byly příliš vysoké nebo měly hluboký hlas, dostaly estrogen, aby se dosáhlo „feminizačního“ účinku. Jak uvedl filosof Paul B. Preciado, byly to všechno somaticko­-politické výmysly prosazované dominantními patriarchálními institucemi.

Lze biohacking považovat za určitou formou technologizace lidské podstaty, podobně jako třeba kyborgizace?

Biohacking těla, hackování těla nebo prostě experimentování s vlastním tělem se v zásadě příliš neliší od toho, když promýšlíte, jakou se budete živit stravou, když užíváte léky předepsané lékařem nebo když máte s někým sex… Nejsem si jistá, zda biohacking spojuje s technologickým pokrokem něco jiného než to, že transhumanistické hnutí je zábavné hřiště.

Myslíte si, že biohacking představuje způsob, jak získat více nezávislosti na petrifikovaných normách lidské společnosti, například na neochvějné představě o binaritě pohlaví?

S podobnými abolicionistickými prohlášeními je třeba zacházet opatrně, nicméně si myslím, že nám biohacking může pomoci zpochybnit mnohé restriktivní opozice typu žena/muž, zvíře/člověk, příroda/kultura a podobně. Povědomí o čemkoli rigidním a totalitním vždy vyžaduje reflexi společnosti a prostředí, v nichž se pohybujeme, a biohacking je jedním ze způsobů, jak zkoumat možné nové formy odporu.