Étos pracující ženy

Výstava Martiny Smutné s názvem Společně pokosíme, vymlátíme a odevzdáme zpracovává téma zapomnění a klade si otázku, co bychom měli dělat v situaci, kdy se umělecké znaky a obrazy rychle stávají součástí historie. Minulost se tu zjevuje v podobě pracující ženy a poukazem na historii komunistického režimu, který si za jeden ze svých budovatelských cílů zvolil návrat žen do výrobního procesu. Smutná sérií maleb reflektuje fenomén pracující ženy jakožto součást oficiální státní politiky ČSSR. Vysoký počet zaměstnaných žen tehdy mimo jiné přinesl i zhodnocení takzvané neviditelné pečující práce, jež je pro společnost nezbytná. Konkrétně šlo třeba o zavedení delší mateřské dovolené, vznik školek a jeslí nebo rozvoj různých služeb pro domácnost. Ačkoliv ideologie radikální marxistické sociální politiky, která měla za cíl především nastolení rovnosti mezi mužem a ženou, nebyla nikdy úplně realizována, přinesla přece jen řadu výdobytků, jež ale byly po roce 1989 zdiskreditovány. Smutná proto poukazuje na skutečnost, že minulost není pevně dána, ale neustále se rekontextualizuje a znovu utváří. Sama se snaží resuscitovat progresivní odkaz minulosti, který je spojen s ženským emancipačním hnutím a který jsme potlačili ve snaze zapomenout na celou jednu historickou epochu.

Prohnutí reality

Obrazy rozvěšené v prostorách galerie svým způsobem odkazují na citace a poznámky pod čarou v učebnicích dějepisu. Ty se na povrch plátna otiskují jako zmnožené znaky a symboly balancující mezi konkrétním a abstraktním. Zdá se, že Smutná na minulost nehledí jako na objekt určený k restaurování, na němž postupně odkrývá vrstvy historických nánosů. Naopak, vychází z viditelného a využívá známé, ikonické předlohy, aby na ně vrstvila své vlastní obsahy a významy, a nacházela tak nová formální východiska svých maleb. Ačkoli je však pro její malířskou práci příznačný lehký rukopis, v němž tentokrát akcentuje výrazné malířské gesto v kontrastu s původními plakátovými náměty, výsledný tvar často působí až příliš formálním dojmem. Podobně jako ve svém starším malířském cyklu, představeném loni na výstavě Prohra v Karlin Studios, i tentokrát se autorka pokouší ohýbat a narušovat kontury reálného ve prospěch práce s barvou a kompozicí. Místo plánovaného odhalování metod utváření naší historie coby nástroje konstrukce nové reality tak dospívá k oplakávání a snaze rehabilitovat dávno mrtvé formy modernistické malby. Minulé se stává suvenýrem, který Smutná často bezcílně observuje.

Kromě kreseb Maxe Másla, lemujících stěny galerie, je výstava doplněna ještě videem Kateřiny Konvalinové, které reflektuje způsob zobrazování dělnic a vychází, stejně jako práce Smutné, z nového přehodnocování ženské práce. Důraz se zde neklade ani tak na ztrátu dějinné paměti, jako spíše na možnosti, které plynou z její reflexe. Zapomínání a přehodnocování představuje proces, v němž hrají důležitou roli vnější okolnosti jako kulturní paměť společnosti nebo nový sociokulturní kontext, kvůli němuž polistopadový feminismus začal nelogicky navazovat na západní, především angloamerické hnutí, vycházející z odlišné společenské reality.

Tuto problematiku se snaží alespoň částečně reflektovat doprovodný program, v rámci něhož proběhla diskuse s názvem Nový typ ženy o vývoji ženského hnutí u nás. Smutná podle všeho hledá zcela konkrétní formu nerealizované nebo zapomenuté budoucnosti, která by se stala kritickým protipólem k dnešnímu stavu českého feminismu, jenž neiniciuje žádný relevantní mezigenerační dialog. K tomu odkazuje audio nahrávka, v níž pamětnice, členka komunistické strany, vzpomíná na svou zkušenost s praxí reálného socialismu. Otázkou zůstává, nakolik je výstava, volně si pohrávající s naznačenými tématy, schopna tak širokou problematiku uchopit.

Klasy, setba a traktor

Smutná jasně ukazuje rozpornost uměleckých návratů k revolučním odkazům minulosti. Pocity nostalgie nebo melancholie, s nimiž z výstavy odcházíme, jsou v ostrém kontrastu k emancipačnímu obrazu socialistické ženy, jenž se naopak orientoval na budoucnost. Tento obraz ale nemůžeme zabydlet. Symbol srpu, traktoru nebo klasu dnes už nepředstavuje žádnou světlou budoucnost emancipace. Co se zde tedy vlastně vyjevuje? Konstatování, že jsme před skoro třiceti lety zapomněli na část své historie? Že současnost není dostatečně uspokojivá? Tuším, že s tím byla většina návštěvníků galerie obeznámena už před zhlédnutím výstavy. Podobné zobrazení práce tak nejspíš vyzní jako pokus svézt se na vlně retrománie, korespondující s historiografickým obratem, který byl „in“ ještě před pár lety. Dnes už ale představuje formální klišé, k němuž se umělci obracejí jako k záruce úspěchu. Nebylo by tedy vhodnější zkusit celou problematiku přenést do kulis současnosti nebo takovou cestu alespoň naznačit?

Zkrátka, z celé podívané až příliš čpí odér umění vzniklého na zakázku od Galerie NoD a snaha svézt se na vlně grantové politiky, která je tento rok nakloněna všemožným výročím oslavujícím národní identitu. Ukazuje se však, že nestačí jen zvolit přitažlivé téma. Musíme se také ptát po jeho konkrétní podobě a místu v galerijním provozu. Zajímavé odkazy a reference, které Smutná využívá, jsou ve výsledku redukovány na gesta, jež se svou neurčitostí stávají podívanou plnou bujaré estetiky.

Dress code současné malby

Zajímavé bylo autorčino prohlášení v reportáži pořadu ArtZóna České televize – totiž že návrat k malbě pro ni představuje politické rozhodnutí. Umělkyně odkazovala jednak na maskulinitu české (nebo spíše pražské) malířské scény, ale také na formy abstraktní malby blízké „zombie formalismu“, jež ona chápe jako „vyprázdněné komfortní komentování současnosti“ a na které odkazovala svou prací už dříve. Ostatně i při zběžné formální analýze lze nalézt určité podobnosti. Kromě signifikantní plochosti malířských gest jde o abstraktní tvarosloví, které je ve svém výrazu blízké unifikovaným emotikonům, považovaným za dress code současné malby.

Na jednu stranu by se mi chtělo napsat, že tato výrazová podobnost může odkazovat k dehierarchizaci výrazových prostředků malby. Na druhou stranu mě to ale nutí zamyslet se nad autorčinou snahou konfrontovat ve své práci politická témata a Greenbergův odkaz. „Zombie formalismus“, jehož obliba byla zapříčiněna možností v rychlém sledu do nekonečna variovat obrazy, a tak naddimenzovávat trh s uměním, se odvolává především na greenbergovskou formuli „nic než zrak“. Ta malbu vymezila jako médium reflektující samo sebe, což nutně vedlo k vyprázdněnosti, již přejímá současná malba. Americký teoretik Clement Greenberg usiloval o očištění avantgardního a modernistického umění od jeho politických konotací, které jej před druhou světovou válkou dávalo do souvislosti právě s komunismem. Proto se nabízí otázka, jestli má Smutné paradoxní spojení formy a obsahu nějaký hlubší emancipační ­potenciál, který by operoval s vývojem abstraktního malířství, anebo se jedná o ryze pragmatické gesto podle přísloví „vlk se nažere a koza zůstane celá“.

Autorka je umělkyně.