Hrůza a smrt v reálném čase

Mediální ohlasy filmu norského režiséra Erika Poppeho Utøya se soustředily hlavně na jeho choulostivé a traumatizující téma, jímž je hromadná vražda spáchaná Andersem Brei­vikem na ostrově Utøya v červenci 2011. Publicisté rovněž často zmiňovali fakt, že tvůrci snímku spolupracovali na scénáři s lidmi, kteří teroristický útok přežili. Stranou pozornosti tak zůstalo neobvyklé technické provedení – film je natočen tak, aby obraz vytvářel iluzi jednoho kontinuálního záběru. Jde o poměrně logické, ale zároveň, paradoxně, i konzervativní rozhodnutí, jež vypovídá mnoho o zvoleném přístupu k danému tématu.

Všudypřítomná střelba

„Jednozáběrové“ filmy, které jsou – stejně jako v případě Utøyi – většinou složeny z více záběrů propojených pomocí takzvaných neviditelných střihů, lze v zásadě rozdělit na dvě skupiny. První navazuje na pojetí jednoho z nejznámějších jednozáběrových filmů Provaz (Rope, 1948). V této tradici jde především o zesílení časoprostorové kontinuity, podpoření napětí a „uvěřitelnosti“. Druhá skupina, kam můžeme řadit filmy jako Birdman (2014) či Ruská archa (Russkij kovčeg, 2002), oproti tomu s aspektem kontinuity zachází více experimentálně a nevzdává se ani snových a fantazijních možností filmového média. Utøya spadá přirozeně do kategorie první. Jejím cílem je maximalizace realismu, tedy co nejrealističtější a nejvěrnější zachycení tragédie, jejímuž průběhu odpovídá film dokonce i stopáží.

Poppeho realistický přístup k takto delikátní látce je na jednu stranu naprosto pochopitelný, na stranu druhou ovšem vede k tomu, že se autor dobrovolně vzdal možnosti událost výrazněji komentovat. Společenská kontextualizace chladnokrevného politického zločinu Anderse Breivika zůstává nerozvinuta, na plátně se ostatně střelec mihne sotva pár vteřin. Breivik tak plní úlohu nepochopitelného zla, které uzavře ostrov Utøya v bezvýchodné atmosféře teroru a všudypřítomné střelby. Celý film sleduje zoufalou snahu dívky Kaji (což je fiktivní postava) nalézt bezpečné útočiště a zároveň pomoci své sestře. Místo autorského komentáře Poppe upřednostňuje přímočařejší záměr přenést na diváka co nejkoncentrovanější emoci napětí a strachu. To se mu zhruba v první třetině filmu daří znamenitě. Hlavní podíl na tom má imerzivní práce s kamerou, která se často odpoutává od pohledu hrdinky a simuluje přítomnost diváka v ději.

Univerzální pomíjivost

Nicméně ani záměr zfilmovat bezprostřední prožitek teroristického útoku nenaplňuje Utøya stoprocentně, přičemž na zvolenou formální metodu často doplácí především kvůli tomu, že se podřizuje faktickým skutečnostem. Většina filmu ukazuje, jak Kaja ve snaze zachránit si život střídá různá stanoviště, kde se pak v reálném čase několik minut skrývá (jako tomu během masakru opravdu bylo), kde se ale často nic moc neděje. Nabízí se srovnání s filmem Saulův syn (Saul fia, 2015), který sice není natočen stejnou technikou, ale také za pomoci dlouhých záběrů prohlubuje prožitek přítomného okamžiku, tentokrát v prostředí nacistického vyhlazovacího tábora. Každou chvíli se v něm ovšem odehrává něco, co aktivuje divákovu pozornost. Film byl kritizován za to, že vlastně předkládá jakousi procházku hrůzostrašným zábavním parkem. Utøya naopak na předvídatelné atrakce, jakou by mohla být kupříkladu scéna pronásledování střelcem či Kajino svědectví poprav dětí, vědomě rezignuje.

„Atrakce“ ve filmu Utøya jsou mnohem subtilnější – jsou jimi například odcizující momenty, kdy se kamera jako pozorovatel zaryje do hlíny a obraz se mění v abstrakci či se nečekaně přeostří na detail štípajícího komára. Oba momenty vnášejí do filmu jiný modus vnímání a umožňují na chvíli zapomenout na okolní hrůzy. Vrcholem filmu je ale scéna, v níž se Kaja snaží pomoci postřelené dívce, z níž v reálném čase vyprchává život, až nakonec zemře. Díky zvolené formě je divák mnohem silněji konfrontován s pomíjivostí. Poppeho neústupnost v technickém pojetí kontinuálního plynutí času má ovšem v mnoha jiných chvílích za následek, že se napětí rozmělňuje a divák se jednoduše může začít nudit.

Více pohledů

Navzdory Poppeho nevyhraněnosti se v závěrečných titulcích objeví věta, že „tento film je pouze jedním z pohledů na situaci, kterou je možné nazírat z různých úhlů“. Jedním z již ohlášených dalších pohledů bude připravovaný snímek režiséra Paula Greengrasse. Jeho film Norway bude údajně zaměřen na společenskou situaci po masakru a dá větší prostor osobnosti Breivika. Řada Norů už teď film kritizuje za to, že se díky němu masovému vrahovi dostane nové publicity. Podstatnější je ale asi to, že se Norové ještě necítí být na takovýto film – podávající zprávu o nich samých, navíc od anglického režiséra – připraveni. Jaký je však přínos opatrného přístupu, který zvolil norský krajan Erik Poppe?

Pro Nory může být Utøya film, jenž konzervuje zkušenost padlých i přeživších. Pro zahraničního diváka jde ale jen o adrenalinový prožitek, který pravděpodobně brzy zmizí ve stínu výraznějších autorských snímků. Poppeho snímek bohužel neobstojí ani mezi tematicky podobnými filmy, jakým je třeba Slon (Elephant, 2003) Guse van Santa, pojednávající o masakru na Kolumbijské univerzitě. Přesto bezpochyby stojí za to Utøyu zhlédnout na velkém plátně, až se snímek dostane do české distribuce.

Autor je filmový střihač a kritik.