I dělníci mohou být krásní

Jedním z důsledků úspěchu Trumpovy kampaně byla reflexe toho, nakolik se progresivní politika – nejen ve Spojených státech – postupem času odchýlila od boje za emancipaci pracujících tříd. Jako by se nově se formující strategií „new new left“ nejpozději od devadesátých let stala „třetí cesta“, jež si vystačila s reprezentací zájmů a ochranou privilegií středních tříd, společně s bojem za práva nejrůznějších menšin, ocitajících se na okraji společnosti. Stará „working class“ tím byla odsunuta na vedlejší kolej, kde jejímu resentimentu nadbíhají ultrapravicoví a populističtí politici, ať už jde o Donalda Trumpa, nebo Marine Le Pen. V poválečných dějinách Evropy i Spojených států jde o fenomén v tomto rozsahu nevídaný: někdejší zdiskreditovaní exoti se s nástupem neoliberální globalizace pomalu stávají legitimní součástí hlavního politického proudu s rozrůstající se voličkou podporou. Znamená to, že si chudí dělníci z periferií nějak bytostně rozumí s nacionalistickou demagogií? Nikoliv. Spíše se zdá, že krajní pravice a chudá pracující třída na sebe prostě zbyly.

To znamená, že chudé dělnictvo bylo vyloučeno ze „standardního“ politického systému reprezentace a také že zmizelo ze symbolického řádu společnosti, kde není reprezentováno ani na úrovni kultury. Vlastníky kulturního kapitálu tato třída v lepším případě nezajímala, v tom horším jí tiše pohrdali. Být chudým bílým dělníkem z periferie přestalo být pro emancipované elity téma. Zatímco se tedy kulturní kódy orientovaly na LGBT a queer identity, postkoloniální myšlení, emancipaci „barevných“ menšin nebo feministické požadavky středostavovských žen, klasičtí průmysloví dělníci zůstávali stranou pozornosti. Namísto Laclauem a Mouffovou slibované hegemonie, jež by propojovala všechny partikulární identity ve společném emancipačním boji, se tak ještě prohloubilo rozštěpení neprivilegovaných vrstev do jednotlivých sociálních skupin. Jediný, kdo z toho nakonec profituje, je samozřejmě kapitál a jeho ideologové.

Návrat ztracené třídy

Situace se ale možná začíná pomalu měnit a do centra pozornosti se dostávají i projekty, které se věnují například „dělnické kultuře“ a znovu se obracejí k této zapomenuté sociální vrstvě. Příkladem je aktuální výstava italského umělce Fabia Santacroceho nesoucí název If the Poor Stopped Reproducing, the Rich Would Create them Artificially, tedy: Kdyby se chudí přestali rozmnožovat, bohatí by je vytvořili uměle. Už jízlivý název nenechává nikoho na pochybách, o co tu půjde, nadto v kontextu nedávno proběhnuvších italských parlamentních voleb, v nichž mimo jiné uspěla i postfašistická Lega Nord s heslem „Italové na prvním místě“.

Santacroce v rámci své instalace tematizuje životní styl chudých jihoitalských vrstev, v němž se prolínají tradiční kulturní vzorce se současnou spotřební estetikou a společně zanechávají dojem existenciální vyprahlosti a nihilismu. Lacinost je všudypřítomná – třeba i v podobě fotbalových míčů, jednou zabalených do igelitu, jindy sloužících jako vzor pro zabalení dárků do formy bonbonu, jak je v Itálii zvykem. Bělost vystavovaných artefaktů působí silně estetickým dojmem, avšak zároveň jako by zakrývala špínu. Tento dojem ostatně podtrhává i červenobílá videoprojekce zachycující agresivní skusování lidských čelistí a kakofonní psí štěkot. Bílá a červená jsou dominantní barvy instalace.

Kapitál jako hra

Variaci na sociální realismus bychom ale na výstavě hledali marně. Přítomným dílům nejde o autenticitu o nic víc, než dovezeným ratanovým dekoracím, jež mají v pracujících vrstvách vyvolávat dojem pokračující tradice, i když už dávno nejsou výsledkem zručnosti a lidového řemesla, nýbrž sériové produkce. Smutnou výpovědí výstavy, sestávající z ratanových ryb, zvonků nebo laciných tabletů, je svědectví o naprostém, ale do velké míry nevědomém pohlcení jihoitalských dělníků odcizujícím strojem globálního trhu, jakkoli ho tato třída nesnáší za příkoří, jež na nich napáchal. Santacroceho instalaci tak můžeme vnímat i jako dar lidem, jejichž třídní původ bude většině návštěvníků galerie Futura cizí, stejně jako jsou jim patrně cizí médium instalace a galerijní provoz jako takový.

Bezmála poslední uměleckou tendencí, jež si kladla za cíl mluvit především k lidovým vrstvám, byl nicméně neslavně zesnulý socialistický (a sociální) realismus. Od té doby se umění prakticky na všech frontách od dělnictva distancovalo. Výstava je tedy jakýsi dialog „o nich bez nich“ – stejně jako celá Santacroceho tvorba. Některé z přítomných motivů byly patrné už na jeho loňské pařížské výstavě Even Rich Kids Have a Soul, a zvláště v instalaci Il futuro bellisimo per noi (Budoucnost pro nás byla krásná, 2016). Vtípek pro uvědomělé představovala i Santacroceho instalace Caaapitaaal v Los Angeles před třemi roky, spočívající v tom, že nahradil všechna písmena A v Marxově Kapitálužádoucím ratingem AAA, a vytvořil tak jeho novou, aktua­lizovanou verzi pro 21. století. Podle vlastních slov toho dosáhl poctivou manuální prací, která trvala celkem tři měsíce monotónních osmihodinových směn.

Estetizace problému

Legitimní otázka, kterou si lze nad celou Santacroceho tvorbou klást, zní, nakolik se jedná pouze o estetizaci chudoby tak, aby vyhovovala požadavkům současného postkonceptuálního umění. Součástí takového tázání je už zmíněná bourdieuovská podotázka, do jaké míry je médium instalace vnitřně provázáno se svým tématem, pakliže přednostně cílí na ty, jichž se dělnická kultura netýká. Bezesporu se tu nejedná o žádné „proletářské umění“, čemuž odpovídá i decentní angažovanost autora, jenž ji vesměs promítá jen do obsahu, nikoli do formy. Výsledkem je až dobře známá situace: nositelé kulturního kapitálu se mezi sebou baví o chudých, aniž by jejich přítomnost k této diskusi vůbec potřebovali. Ba co víc – jejich nepřítomnost je možná jednou z podmínek uskutečnění takové debaty.

Santacroceho mrazivá estetizace kulturních kódů jihoitalské chudiny může být na jednu stranu chápána jako záslužný počin, vhodně situovaný do „díry na trhu“ současného umění. Na stranu druhou ale dělá jen velmi málo pro to, aby se zájem kulturních elit o situaci chudých stal něčím víc než jen povrchní, přechodnou módou, vycházející ze zděšení liberální části společnosti nad úspěchem pravicového populismu. O tom, že by se lidé, o nichž se tu vypovídá, měli stát součástí uměleckého projektu, nemůže být řeč. Součástí Santacroceho umění tak je i zručnost při vytváření dialektické rovnováhy: dokáže nám přiblížit chudinu tak, abychom se na ni stále mohli dívat z patřičné dálky.

Autor je doktorand na AVU.