Ještě jednou v životě bych rád našel Petříkův sen, jednu ze svých nejoblíbenějších dětských knížek, knížku určující. Malý Petřík na procházce s maminkou objeví za výkladní skříní hračkářství vymodelovaný svět s chaloupkami, zámkem, stromy u cesty, kopci i nádražíčkem a také s pohádkovými postavami. Nemůže se od výkladní skříně odtrhnout a je touhou po vstupu do toho dokonalého zdrobnělého světa natolik posedlý, že se mu o něm následujících sedm nocí zdá. Jedna z postaviček ve snu sklouzne po pokrývce a důležitě a samozřejmě Petříkovi praví: Tak jdeme, je nejvyšší čas! Na to udivený hoch: Ale vždyť jsi postavička z výkladní skříně! No jistě, a co je na tom divného, říká figurka. Pospěš si, nemáme času nazbyt! Ale jak mohu jít s tebou, namítá Petřík, když jsem velký kluk, a ty jen figurka z hračkového světa? To jsou mi otázky, praví postavička a výmluvně upozorní Petříka na „skutečný“ stav věcí: ve snu jsou teď oba stejně velcí, hotoví vyrazit na cestu do umělého světa za dobrodružstvím.
Na vlastní Petříkovy příhody si nevzpomínám, byly jistě úžasné. Co mi však dodnes utkvělo, je neskutečná samozřejmost iluze i bolestná nemožnost proměnit iluzi v realitu. Iluze vstupu do miniaturního světa za vitrínou – a čirá nemožnost, aby se to vskutku stalo. Oba rysy byly v knížce ustavičně přítomné a plnily ji závratně sladkým, marným kouzlem.
Dětská knížka byla ovšem jen preludium. Jako Petříka i mě fascinoval model železnice ve výkladní skříni obchodu s vláčky na rohu pasáže na Příkopech. Přišel jsem domů – a rovnou pod okny se rozkládalo podobně do detailu vyvedené posunovací nádraží Praha-Bubny! Tomu nešlo odolat. Kde začínala skutečnost? Bylo to rafinované. Šlo o stejný princip jako v knížce o Petříkovi, jen absurdně převrácený: já jsem v Petříkově snu rovnou žil.
Nedaleké Maroldovo Panorama bitvy u Lipan, kam jsme zašli při nedělní procházce parkem, působilo podobně. A lunapark ve „Fučíkárně“ byl plný nefalšovaných umělých lákadel, autíček autodromu, pušek na střelnicích, strašidelných hradů a kabinetů. Takže mi později nedalo práci napsat povídku V panoptiku, vnitřní dialog rozpolceného, zčásti slepého dvouhlavého telete z panoptikální vitríny. Povídka přitom vycházela ze skutečné novinové zprávy… Nenapsat nešlo ani další dávný, nepublikovaný a nejspíš ztracený text, pohrávající si s principem Maroldova dioramatu. Vůkol v kruhu 360 stupňů zuří namalovaná bitva, nějakým kouzlem však až k nám, do trojrozměrného světa, vedou z bitvy rozbahněné koleje úvozu, zakutálela se sem i přilba vojáka zabitého na obraze. Opodál v nakašírovaném blátě uvázl husitský žebřiňák. Do hmatatelného světa padl i kamenný rozcestník, jehož podstavec však zůstal na plátně… Namalovaná bitva se nezadržitelně zhmotňuje a kruh se úží kolem oka hurikánu, jímž je divák – a jeho nedotčenost, netečnost, vyňatost z obrazu a z iluze, jeho vnitřní „mír“, jímž odpovídá „válce“ okolních ožívajících obrazů.
Dlouhá prkenná ohrada lemující nádraží Bubny také skončila v kratičké povídce. V ní se jednalo o skutečnost za ohradou, již však nešlo zahlédnout jinak než v běhu; jen tak se stroboskop průhledů jednotlivými škvírami mezi prkny spojil v jednolitý obraz. Tajemství bylo tentokrát přístupné nikoli diváku netečnému, ale naopak takovému, jenž se do obrazu „vložil“ svým pohybem, úprkem. Tajemství se však začalo též okamžitě vzpírat: běžíme-li podél ohrady, je nutné se daleko víc soustředit na samotný běh než na mihotavý obraz za plotem. Přitom ale: čím lépe chceme vhlédnout za ohradu, tím rychleji a nebezpečněji musíme upalovat…
Se zpožděním jsem teď narazil na báječnou knihu, jež mě ponoukla ke vzpomínkám na má vlastní setkání s iluzorností světa. Jde o knihu Trompe-l’oeil (2014) básníka Petra Krále. Vyšla „nákladem 25 podepsaných, číslovaných, neprodejných autorských výtisků“, sama je tedy trochu nedostižnou iluzí, již je marno hledat v knihkupectvích či knihovnách. O to větší výzvou je se po ní pídit. Jde o mozaiku kratičkých textů, věnujících se vždy jednomu „objevu“. Texty mají esejistickou povahu, básnický náboj je v nich však zřetelný – a třaskavý. Petr Král projevuje úžasnou schopnost vybraně subverzivního pohledu na věci, vidění odhalujícího překvapivé perspektivy, nečekané vztahy, vyzvedajícího zdánlivě podružné detaily do světla, v němž jako by teprve zjevovaly svou pravou podstatu. První oddíl knihy se věnuje filmovým okamžikům, vytrženým z běžného kontextu filmu do svébytné, nečekaně významuplné či až magické, „skutečnější“ reality. Střední oddíl tvoří básnicko-analytické mikroeseje k proslulým i méně známým obrazům (Matisse, Hopper, Schikaneder, ale i Adolf Kosárek a další). Závěr je unikátní pásmo střetů a prolínání světa (takzvané) reality se světem (takzvané) iluze, světem kulis, zdání, náhražek. Reálná lidská touha se často vyjeví jako touha po iluzi; celoživotně tápeme mezi skutečnou a iluzorní podstatou světa. Vánkem zčeřené letní šaty nakonec více vzruší, spatříme-li je na pouhé reklamní figuríně než na skutečné ženě – je to možné? Je. Naše zdání dokážou být pravdivá, imitace či kašírovaná aranžmá mohou nabídnout hlubší pravdu. „Také Rita Hayworthová je konečně svůdná jen tím, že trvale váhá mezi pohyby živé bytosti a gesty dřevěné panny…“ Trompe-l’oeil je kniha neobyčejného vidění, rozvahy i odvahy odhalovat utajené stezky, jimiž realita (jistěže včetně umění) uniká sama sobě i se k sobě vrací. Král umí tyto dvojaké odstíny neobyčejně přesně zachytit a básnicky rozehrát, zhustit a oprostit. Texty jsou nadto i královsky zábavné, pro svou vášnivou konkrétnost, jež přesto nebrání suverénní abstrakci. Trompe-l’oeil je sofistikovaný průvodce po epifaniích na hraně mezi iluzí a skutečnem, jež podněcují k vlastním konkrétním průzkumům a pokusům o jiný vhled do věcí.
Petrův sen jsem tedy naštěstí objevil. Teď ještě najít ztracenou dětskou knížku.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.