Nejen sovětský import

Kniha bohemisty Víta Schmarce Země lyr a ocele se věnuje období stalinismu, které je nejen literárními vědci obvykle odepisováno jako zideologizované, a tím pádem nehodné zkoumání. O potřebě nového přístupu k socia­listickému realismu, který by nebyl chápán jen jako nástroj režimní propagandy, psal autor už dříve, kdy se tématu věnovaly jen ojedinělé studie. Od té doby sice vědecký zájem o kulturu konce čtyřicátých let a páté dekády minulého století o něco vzrostl, ale i tak vyplňuje obsáhlá Schmarcova kniha výraznou mezeru v bádání. Autor se na příkladech dobového filmu, poezie i prózy zaobírá dosud neotřelými tématy a snaží se přijít na to, co konkrétně socialistická ideologie padesátých let nabízela mladým tvůrcům.

Shrnutí pro českého čtenáře

Schmarc v knize těží zejména z různých přístupů zahraničních vědců, kteří nejsou dle jeho slov zatíženi potřebou socialistický realismus hodnotit. Vychází především z práce Kateriny Clarkové Sovětský román. Dějiny jako rituál (1981, česky 2015), jež u nás vyšla ve Schmarcově překladu. Právě dostupnost knihy Clarkové v češtině nicméně činí některé části autorovy studie trochu nadbytečné. Podobně rozsáhlý úvodní oddíl Nepolapitelný přízrak ideologie, jenž má představit teoretická východiska knihy, je především shrnutím prací Slavoje Žižka a Terryho Eagletona. Opět je otázka, nakolik je takovýto přehled literatury doopravdy potřebný – sice shrnuje teze, které se zatím k tuzemským čtenářům nedostaly v českém překladu, ovšem u takto odborně zaměřené publikace lze očekávat, že zainteresované vědecké publikum je schopno se s nimi seznámit v originálu. Čtivosti i soudržnosti celého textu by prospělo, kdyby teoretická východiska byla zakomponována do samotné analýzy textů.

Publikace nezapře, že vychází ze Schmarcovy dizertační práce, jejíž rozsáhlé části autor převzal beze změny. To samo o sobě jistě není důvodem ke kritice – mnoho vynikajících knih vzniklo tímto způsobem. Nicméně účelem dizertace je nejen přijít s novým vědeckým poznatkem, ale také přesvědčit školitele a oponenty, že se doktorand důkladně seznámil s odbornou literaturou k danému tématu. Bohužel i Země lyr a ocele místy k čtenáři přistupuje jak k odborné komisi, již se autor snaží přesvědčit o znalosti sekundárních zdrojů.

Domácí hrdina

Vít Schmarc nicméně přichází s řadou zajímavých poznatků. Nezdráhá se například používat termín „vyjednávání“, který ve vztahu k státnímu socialismu nadzvedává ze židle mnohé historiky. V knize se přitom na konkrétních příkladech ukazuje nejen to, jak definovali socialistický realismus ideologové, ale také tvůrci. Retrospektivní pohled umožňuje pochopit „snahy ‚vyjednávat‘ s mocenským horizontem (a naopak: vyjednávání mocenského horizontu s tvůrci)“. Značný důraz autor klade na historickou kontinui­tu, přičemž ukazuje, že únor 1948 nelze vnímat na poli kultury jako zásadní předěl. Asi nejpodnětnější je pak poslední oddíl, představující typologii československého sociálně­-realistického hrdiny. V komparativní perspektivě Schmarc přesvědčivě dokládá, že čeští autoři jen slepě nepřejímali sovětské vzory. Ačkoliv i v domácím prostředí je hrdina hlavním nositelem ideologie prostřednictvím didaktismu (v souladu s tezí Zdeňka Nejedlého, že literatura má plnit společensko­-vzdělávací funkci), protagonisté československých děl vykazují místní specifika. Najdeme i takové ideologické motivy, jako je legitimizace poválečného odsunu Němců v Řezáčově Nástupu (1951). Tato část navíc dobře zohledňuje souvislosti mezi proměnou politické situace – zejména po roce 1953 – a posuny v literárních paradigmatech. Výklad je nejsilnější právě tam, kde bere v potaz nejen samotný obsah děl, ale i institucionální a politické zázemí, v němž tato díla vznikala.

Je trochu škoda, že se dobře zachycená komparativní dimenze zkoumání vztahů mezi Sovětským svazem a Československem nepřenesla i do srovnání jednotlivých médií, s nimiž autor pracuje. Oddíly rozebírající film Zítra se bude tančit všude (1952), budovatelskou poezii a romány socialistického realismu navzájem příliš nekomunikují – je na čtenáři aby si sám srovnal, jaký byl rozdíl v ideologické a mýtotvorné roli těchto kulturních forem. Nicméně i tak je Země lyr a ocele osvěžující historická sonda, jež se odpoutala od interpretace kultury stalinismu jako přímočarého sovětského importu, a naopak ji představuje coby svébytný systém s řadou rozmanitých variant, což komplikuje ustálenou tezi o monolitičnosti stalinistického ideologického aparátu.

Autorka je historička.