„Toto je revoluce“ a „Máme toho dost“ – taková a podobná prohlášení nejsou výběrem z archivů roku 1989, nýbrž citacemi z projevů, které nedávno zazněly (jistě nikoliv náhodou zrovna na náměstí Václava Havla) během studentských protestů proti ohrožení ústavního pořádku. Jakkoliv je „open mic“ už ze své podstaty potřebný nástroj demokracie rozvíjené zdola, může být i neutuchající zdroj pobavení. Hlavně ale ukazuje na kontinuitu myšlení i patosu, která je většině porevolučních – nejen studentských – protestů vlastní a stojí za bližší prozkoumání.
Pro studenty máme při přemýšlení o českých moderních dějinách z mnoha pochopitelných důvodů slabost. Už Karel Havlíček Borovský psal, že právě oni mají „plamenem veselým“ osvětlovat cestu národa vpřed. Dnešní veřejná diskuse – která je na jedné straně mytizuje a vidí v nich sílu, jež v rozhodujících chvílích vytrhává národ z letargie, a na straně druhé se jim naopak vysmívá jako zmateným rozmazleným dětem, kterým se hodí, že přijdou o pár vyučovacích hodin – jen odráží konfrontační myšlení rozdělené společnosti. Bohužel na obou znesvářených stranách.
Karel Kosík v eseji Jinoch a smrt (1995), věnovanému fenoménu oběti nejvyšší, trochu pateticky, ale také uhrančivě dovozuje, že jinošství je „doba přechodu“, která se projevuje touhou po jiném světě, dnes by se řeklo důvěrou, že jiný svět je možný. Současní studenti ovšem z velké většiny brání ten způsob života, který jim uchystali jejich rodiče, a tím pádem i systém, jenž se zrovna otřásá pod tíhou laciného a často i xenofobního populismu. Nechtějí něco nového, rádi by, aby vše zůstalo při starém, k čemuž podle většiny z nich zřejmě postačí, když se zbavíme prezidenta Miloše Zemana a premiéra v demisi Andreje Babiše a budeme konečně „volit demokratické strany a nevolit komunisty“.
Personifikace systémových zlořádů do konkrétních politických osobností je pro české studentské hnutí symptomatická, což nakonec nejlépe dosvědčují největší vzedmutí studentů po roce 1989, tedy akce „Děkujeme, odejděte“, která na podobné logice založila rovnou svůj název, a protesty vůči někdejšímu ministru školství Josefu Dobešovi. Tehdy i dnes se hraje o status quo a poněkud se přitom zapomíná, že liberální demokracie se neotřásá ani tak kvůli útokům zvenčí, ale že se hroutí sama do sebe, protože nezvládla nápor tekutého hněvu, který sama přehlížením reálné situace velké části populace vyvolala. Jakkoliv je totiž počínání prezidenta i premiéra demokracii škodlivé, nelze popřít, že hnutí ANO je dědictvím tradičních demokratických stran, které se dnes děsí reality, již samy, i když možná nevědomky, přiváděly na svět. Když tedy současné vzedmutí odporu, které zdaleka nejen studentstvo přivádí do ulic, atakuje pouze vybrané terče v podobě Zemana, Babiše nebo Okamury, nepřímo se tím staví za ty, kteří nás do podobné situace přivedli. Můžeme se pak divit, že kýženou změnu pro velkou část voličů představují hnutí, která nejsou zatížena minulostí prostě proto, že dříve neexistovala?
Zatímco v roce 1989 platilo, že tehdejší studenti se svými požadavky na změnu režimu často stáli proti svým rodičům, kteří jej po celou dobu normalizace udržovali v chodu, dnes spíše než mezigenerační konflikt sledujeme souznění generací. Dnešní studenti jako by jen pokračovali v díle svých rodičů, kteří zvonili klíči. Hrdost, jež na sociálních sítích před nedávnem tryskala z rodičů, kteří prý v inkriminovaný den sametové revoluce vystavovali středoškolákům omluvenky „z rodinných důvodů“, je toho nejlepším dokladem. Diskontinuitu nahradila zdánlivá návaznost na odkaz studentských protestů z roku 1989. Podle tohoto přístupu dobře už bylo – nebo alespoň mohlo být, kdyby se to ovšem celé nepokazilo. A svorníkem několika studentských generací zůstává nepřekvapivě starý známý antikomunismus.
Takzvaná sametová revoluce je zpětně hodnocena takřka výhradně jako studentské vzepětí, přičemž se tak trochu zapomíná na předcházející mnohaletou činnost českého disentu, ale především na to, že to nejdříve muselo bouchnout všude kolem, než se probudilo i Československo. A ovšem také na to, že politickou líhní některých tehdejších studentských vůdců a budoucích militantních antikomunistů byl často Socialistický svaz mládeže. Převrat z roku 1989 se sice odehrával na československých ulicích, ale stejně tak se dá říct, že jako již mnohokráte v minulosti, byl především reakcí na dění v ostatních státech bývalého východního bloku a nakonec i v samotném Sovětském svazu.
Překročit stín, který na studentské hnutí vrhá mytický obraz roku 1989, se nicméně alespoň na moment podařilo, když organizátoři protestu „Vyjdi ven“ na poslední chvíli zařadili do programu neplánované prohlášení s konkrétními požadavky na všechny politiky bez rozdílu, protože si uvědomili, že v záplavě stále stejných slov něco důležitého chybí. Třeba zmínka o tom, že deset procent lidí v Česku žije pod hranicí chudoby a že 800 tisíc lidí uvízlo v dluhové pasti exekucí. Míra sebereflexe byla zřejmě dovršena, když zaznělo, že současné protesty žádají něco, co by mělo být samozřejmé. Svědky revolty jsme tudíž nebyli, natož pak revoluce, o níž studenti tak vzletně hovořili. Už Albert Camus si všiml, že „revolta není sobecká“ a nemůže být ani realistická. Emancipační potenciál akademické půdy se nicméně v Česku dosud neosamostatnil ani natolik, aby požadoval nesamozřejmé, natož nemožné.