Pokušení kilovoltů

Dvacet pět let po vydání torstovské antologie Vysoká hra (1993) se na českém knižním trhu objevuje publikace téhož názvu, která nám představuje kompletní vydání revue Le grand jeu, vycházející v letech 1928 až 1930 (jako podklad posloužilo francouzské knižní vydání svázaných čísel revue z roku 1977).

Považte, že by někdo za devadesát let vydal svázaných několik po sobě jdoucích čísel třeba revue Host, kompletně přeložených do arménštiny nebo do islandštiny. Nemyslitelné, že? Musíme proto vzít v úvahu, že v časech vrcholného modernismu francouzský časopis, který by dnes získal pejorativní nálepku „fanzin“, měl takovou literární, filosofickou a noetickou hodnotu, že dodnes určité sortě lidí, k níž se počítám, stojí za to zajímat se o věc i takto vcelku.

Modernistický fanzin

„Fanzinovost“ revue Vysoká hra byla dána především tím, že šlo o vyjadřovací platformu stejnojmenné skupiny tvořené tehdejšími čerstvými absolventy remešského lycea (a několika odjinud přišlými jednotlivci, jakýmisi tuláky kulturním kvasem meziválečné Francie), z nichž nikdo nebyl v žádné oblasti renomovaný tak dalece, aby mohl jakkoliv zaštítit, či vůbec ospravedlnit existenci časopisu, jenž by měl ambice celofrankofonního dosahu.

Těžiště revue spočívalo v programotvorných úvahách, zejména v introspektivních, filosofujících reflexivních textech, ale také v burcujících manifestních pamfletech. K jejich autorům vedle Rogera Gilbert­-Lecomta a Reného Daumala patřil zejména André Rolland de Renéville, jehož rozsáhlé příspěvky o metaforice a obraznosti v básnických dílech nejsou bez hloubky. Po třech regulérně vydaných číslech revue mělo následovat čtvrté, které bylo téměř úplně připraveno, ale nevyšlo z důvodů v první řadě finančních.

Pro dobové čtenáře tak došlo k politováníhodné situaci, neboť zrovna ve čtvrtém čísle jsou velmi hutné a zásadní texty Gilbert­-Lecomta a Daumala. Uveďme alespoň přehled jejich názvů pro ilustraci záběru, s jakým Vysoká hra veslovala v kulturním proudění vytyčeném surrealismem, marxismem a rozličnými duchovními proudy importovanými do Evropy z koloniálního prostoru vzdálených civilizací: Dialektika revolty, Zjevení­-vzpoura, Psychoanalýza a Vysoká hra, Sexuální tabu, Náboženství (Gilbert­-Lecomte); Asfyxie a zkušenost absurdního, Fenomenologové a Vysoká hra, Surrealismus a Vysoká hra (Daumal). Zde spatřuji esenci celé revue, nikoli však nezbytně i skupiny Vysoká hra. Jak sami protagonisté na několika místech důrazně upozornili, literatura a umění celkově jsou jen vedlejšími projevy toho, oč jde skupině především.

Oním cílem nebylo nic menšího než nekonečno, nezměrno, nemyslitelno. A prostředky? Experimentální metafyzika, evidence duchovních pravd vytěžená z důkladné introspekce za pomoci psychotropních látek, experimentování se snem a spánkem (za přispění aplikace teorií východní mystiky na evropské psychologické a filosofické proudy a jiných transkulturních přenosů). Odtud zájem pak o evropský folklór, antropologické poznatky i mezní zážitky všeho druhu. Důležitým členem skupiny byl Robert Meyrat, jenž sice v revui téměř nepublikoval, sehrával ovšem zásadní úlohu ve společných snových experimentech skupiny. Později působil v Remeši jako lékař a své někdejší aktivity údajně zcela ignoroval. To také není úplně nízká hra – přemoci nutkavost psaní či neodolatelnou vábnost skupinové identity.

Učenci, co si koledují

Autoři revue prokazovali úctu jen nemnoha umělcům minulosti, kteří si ji podle jejich mínění jediní zasloužili – v první řadě Rimbaudovi, Baudelairovi a Gérardu de Nervalovi, ale částečně i Balzacovi a Hugovi. Byli to předčasně vyspělí mladíci, kteří na svůj věk obsáhli mnoho poznatků, k čemuž jim pomáhalo i to, že koloniální mocnost, jakou Francie byla, měla své, zjednodušeně řečeno, kulturní antropology – v revue jsou přímo jmenováni Lucien Lévy­-Bruhl nebo Alexandra David­-Néelová.

Naši lyceisté se ovšem občas dopouštěli i nepřesností a přehmatů: „černošský fetiš lingam“, „rozdrobení magnetických iontů“ apod. Ale nebuďme školometští, každý takový nepřesný obrat v daném kontextu přiměřeně umocňuje vše ostatní vyřčené. Naopak pochvalné zmínky je hodno, jak důsledně členové skupiny působili internacionalisticky, proti salónní omezenosti francouzského měšťáka, proti zvůli koloniálního panování a – aspoň ve verbální rovině – proti pošlapávání hrdosti dělnictva. Jasnozřivě rozpoznávali nejrůznější momenty a aspekty ponižování jedince „řádem“, byrokracií, zvyklostmi. Je v tom zdánlivý paradox, neboť to nejzazší, co Vysoká hra hledala, tkvělo v nehmotné sféře, totiž v aktu zmizení duality subjektu a objektu, příčin a následků, světa a nebes. Připomeňme si důležitou pasáž Daumalova výpadu proti pseudomaterialismu vědy: „Když mi někdo říká, že věda hledá totožné v různém, odpovídám, že (…) je to možné pouze skrze bezprostřední intuici; tato intuice však nemůže mít žádnou zvláštní, jednotlivou formu, neboť jednotlivé existuje pouze v mnohém, ani nemůže být intuicí něčeho, co trvá, neboť trvání vede k různosti.“

Gilbert­-Lecomte razil nadávku „hnusný typ logického učence“. Vysloužil si ji Pasteur, ale koledovali si i mnozí další. Daumal se zase pár odstavců pod citovanou pasáží směle hlásí k tomu, že vyústěním neřešitelných paradoxů je patafyzika – bezuzdný, a přitom potemnělý humor. Takto se dá nahlédnout i obtížná slučitelnost surrealismu a aktivit Vysoké hry, která se příkře vymezovala proti psychickému automatismu surrealistů. Vysoká hra chápe jakoukoli protilogičnost jen jako vyústění z nouze, jako jedinou skulinu, skrz kterou se lze pokoušet protáhnout jinam, když běžné rámce vedou jen k zahnání mluvčího do kouta.

Tolik potu

Hlavní překladatelé souboru do češtiny – Věra Linhartová, Miloslav Topinka, Ladislav Šerý (a částečně i Jakub Hlaváček) – se zápalem a houževnatostí, s nimiž mnohé roky překládají vše z okruhu Vysoké hry, osvědčili jako svého druhu „vysokohráči“ naší mateřštiny. V podobném složení realizačního týmu připravili už zmíněnou antologii z roku 1993, kde zásadní editorská zásluha patřila Miloslavu Topinkovi. Nad aktuálním plným vydáním revue vidíme kvalitu tehdejšího výběru – z hlediska koncepčního jádra textů víceméně není co dodávat. Přesto jsou v malvernovské publikaci zajímavé recenze, reakce autorů Vysoké hry na dobovou kritiku, ankety. Šťavnaté jsou některé krátké texty málo známých nebo s Vysokou hrou málokdy spojovaných autorů, například text Marianne Lamsové nazvaný Pokušení voltů o sebevraždě technického pracovníka extrémně silným elektrickým proudem nebo kvazifolklórní příběhy Hendrika Cramera o patologii ve vazbách rodičů na děti.

Na zmíněné ústřední úsilí Vysoké hry se ale dá pohlížet i jinak. Ve světle dneška, jenž vše převádí na „branky, body, sekundy“, je možné s trochu přepjatým cynickým úšklebkem konstatovat, že naši lyceisté měli to štěstí, že se narodili s pevně rostlým kosterním svalstvem a intelektuálním „pohybovým talentem“. Útočí tedy z přemíry bujnosti ve jménu „překročení lidských možností“. Okatě morálně­-volní bijectví hlavou o zeď za halasného doprovodného literárního humbuku k tomu vybízí. Když jeden vidí takový postpubertální rozpřah paží, tolik potu a napjatosti žil, jasněji se dopátrá i toho, že tito mladíci přinejmenším mnohé dokázat chtěli, což je alespoň coubertinovské, pokud ne i jinak cenné.

Autor je fyzik a spisovatel.