Připraví nás stroje jen o práci?

Průmyslová revoluce člověka definitivně vy­­trhla z panství přírody. Brzy se však ukázalo, že to zase až taková výhra není. Rozvržení dne dělníka se začalo odvíjet od potřeb stroje a jeho tělesnost se do velké míry stala extenzí strojového mechanismu, zaměnitelnou součástkou v soukolí pokroku. V současnosti se zdá, že se nacházíme na prahu další, ještě velkolepější proměny společnosti – tentokrát už bez berliček, jimiž náboženství, filosofie a humanitní vědy udržovaly při životě koncept člověka. Účelem existence lidstva bude sytit stroje informacemi, alespoň tedy do doby, než nás přestanou potřebovat i k tomu.

K takovému okamžiku sice kniha amerického futuristy Martina Forda nazvaná Roboti nastupují (The Rise of the Robots, 2014) spěje, autor nicméně většinu svého textu nechává filosofické otázky stranou a soustřeďuje se hlavně na přímé ekonomické dopady čím dál masivnější mechanizace nejen průmyslových procesů. Shrnutím nejaktuálnějšího vývoje v informačních technologiích i na globálním pracovním trhu dokazuje, že stojíme před problémem, proti němuž je stárnutí euroamerické populace nezávazné konverzační téma.

Neblahé trendy

Ve výčtu „sedmi neblahých trendů“ se Ford sice primárně zaměřuje na prostor Spojených států, ukazuje však, že problémy americké ekonomiky nejsou zdaleka izolované, naopak se v nich odrážejí celosvětové tendence. Upozorňuje na všeobecnou stagnaci výše platů a klesání reálné mzdy (průměrný americký zaměstnanec si v roce 2013 vydělal o 13 procent méně než v roce 1973), na kumulaci zisků na straně zaměstnavatelů, snižování podílu ekonomicky aktivního obyvatelstva, pokles tempa vznikání nových míst, prohlubující se nerovnosti, pokles příjmů a nezaměstnanost vysokoškolských absolventů a konečně na polarizaci pracovního trhu (zjednodušeně řečeno: buďto můžeme být vývojářem, nebo uklízečkou, protože pracovních pozic střední třídy ubývá). Jaké je Fordovo vysvětlení tohoto vývoje? Ne, není to outsourcováním ani přílivem imigrantů – za vše může stále intenzivnější využívání strojů. Průmysl se sice v posledních letech začal vracet do vyspělých zemí, namísto zaměstnávání desetitisíců pracovníků se však nové továrny spokojí s desítkami zaměstnanců.

Možnosti informační a komunikační techniky už desítky let exponenciálně rostou a výpočetní výkon, kapacita počítačové paměti či objem dat přenositelných optickými kabely se zvyšují tempem, s nímž společnost nemůže držet krok. Příklad: doba potřebná k uskutečnění obchodní transakce na finančním trhu se za roky 2005 až 2012 zkrátila z deseti sekund na 0,0008 sekundy. Pokud nebudou zavedena regulační opatření, a vše nasvědčuje tomu, že nebudou, spějeme k bodu, kdy si soutěžící algoritmy ve virtuálním prostoru podají světové hospodářství takovým způsobem, že budeme na krizi roku 2008 vzpomínat s příslovečnou slzou v oku.

Technický pokrok je poháněn i snadností, s jakou je možné objevy mezi jednotlivými oblastmi informačních technologií přejímat. Kdo by před pár lety tušil, že nový typ herního zařízení, totiž technologie Kinect umožňující ovládat videohru vlastním pohybem, bude záhy využita k vývoji robotů s prostorovou orientací schopných vnímat okolí a reagovat na ně? Robotický skladník nebo obecně roboti vykonávající práce, které ve vyspělých státech často obstarávají migranti z méně bohatých zemí, možná většinu z nás nijak neohrožuje. Ford však dokazuje, že už nyní umělá inteligence atakuje velkou část běžných pracovních pozic a zdaleka přitom nejde jen o bílé límečky v call centrech a kancelářích, ale i o profese spojené se vzděláváním, zdravotnictvím a rovněž s oblastí, která odjakživa platila za výsostně lidskou, totiž s produkcí textů (rutinní novináři jsou první na ráně), ale třeba i hudby.

Podobat se strojům

Spočívá podstata mysli v něčem jiném než ve zpracování kritického množství různorodých informací? Zatím se zdá, že i když umělá inteligence neodvratně míří k dosažení nezávislého vědomí (jehož podoba se naprosto vymyká možnostem lidského chápání), ještě nějakou dobu bude záviset na struktuře a dynamice lidské společnosti, která stroje sytí daty, z nichž své „myšlení“ extrapolují. Ať jde o loveboty, jejichž pohyby se čím dál víc podobají těm lidským, nebo o software schopný předvídat, kterému zaměstnanci nejpravděpodobněji hrozí vyhoření, už dnes je patrné, že ve výzkumu nepůjde jen o „umělou inteligenci“ ve smyslu racionálního vyhodnocení dostupných informací, ale i o nápodobu emocionality a empatie. Všimneme si za těchto okolností vůbec, že už došlo ke vzniku oné singulární umělé superinteligence, před níž varoval nedávno zesnulý fyzik Stephen Hawking jako před největším nebezpečím pro lidstvo? Zachytili bychom existenci paralelní kultury, která by sice vyrostla na našich datech, ale zacházela by s nimi diametrálně odlišně?

Největší hrozba nárůstu moci strojů v lidském světě nakonec možná nespočívá v tom, že nás roboti připraví o práci, ale že postupně osekají lidskou imaginaci, ale i momenty náhody, váhání nebo iracionálního chování, jež mohou vést k nenadálým objevům, ale třeba i k obyčejnému pocitu štěstí. Sociální média nás obírají o slabiky, slova a řeč, včetně jejího obsahu. Kdykoli se připojíme na síť, necháváme si do velké míry určovat, co si myslíme a jak to říkáme, a v životě pak demonstrujeme společnou dezorientaci z množství vyjádření, mezi nimiž se bez strojové kostry těžko hledá souvislost. Potřeba mít vlastní názor, tato dětská nemoc rané postmoderny, zmutovala v prakticky nezastavitelný virus, jehož šíření je, zdá se, neomezené. Obrannou reakcí, rovněž umožněnou současnými technologiemi, je rychlé formování ad hoc většiny, jejíž podoba se vždy stihne přizpůsobit nové situaci. Otázka tedy nezní, kdy se nám stroje konečně začnou podobat, ale kdy se my začneme podobat strojům.

Dobrý robot?

První pokusy se spuštěním umělé inteligence schopné samostatné komunikace s člověkem překvapují vysokou mírou slovní agrese a rasismu (chatbot Twitteru Tay, program usnadňující práci americké justice COMPAS a další). Pojmenujeme­-li snahu o vytvoření počítačové superinteligence, založené na schopnosti učit se, „GoodAI“, jako to udělal český vývojář Marek Rosa, je to spíš akt zbožného přání. Dítě se bohužel učí především nápodobou rodičů a lidstvo zatím připomíná hodně nevyrovnaného puberťáka, který si následky svých činů jednoduše nepřipouští.

Přes všechnu katastrofičnost však Martin Ford svou knihu končí návrhem, jak při balancování nad propastí najít ztracenou rovnováhu. Doporučuje především zavedení všeobecného nepodmíněného příjmu, ale vzhledem k tomu, že šance na takovou zásadní změnu hodnotí jako mizivé, nabádá i k dílčím krokům. Těmi jsou investice do infrastruktury a nástavbových škol umožňujících snazší rekvalifikaci, daňové úlevy pro nejchudší a proměna fiskálního systému tak, aby daňová zátěž mířila spíše na kapitál než na práci. Všeobecná politická nálada ve vyspělých státech přitom už v roce 2014, kdy kniha vyšla poprvé, směřovala k přesnému opaku. Autor tak přidává i návod naprosto minimální: nelikvidovat stávající systém sociálních opatření. Zdá se zkrátka, že do oné propasti už padáme, a to exponenciálně se zvyšující rychlostí.