S velrybáři do srdce temnoty

Devatenácté století se zrovna překlopilo do své druhé poloviny a z velrybaření se stal ještě pofidérnější a krvavější byznys, než jakým odedávna bylo. Pro ty, kteří se vydávají kytovcům ve stopách, to znamená podnikat pořád nejistější a nebezpečnější výpravy stále hlouběji do severních vod v okolí Arktidy, kde mráz i ledové kry ohrožují posádku i její příčetnost. A ti, kteří je tam vysílají, přemítají, má­-li takové podnikání ještě vůbec cenu a neexistuje­-li jednodušší způsob výdělku – třeba petrolej, anebo pojistný podvod?

Na palubu jedné velrybářské lodi, ironicky pojmenované Dobrovolník, nastupuje irský veterán Patrick Sumner, mladý vojenský doktor, který se zúčastnil masakrů při velkém indickém povstání v letech 1857 až 1859. Jeho odchod od armády je plný nejasností a historce o náhlém zbohatnutí, kterou na optání vypráví, vcelku nikdo nevěří. Na palubě je však lepší se moc nevyptávat – každý má své důvody, proč se tam ocitl, ale téměř pro nikoho to nebylo rozhodnutí z vlastní vůle. Pokud to tedy není brutální násilník a vrah.

Čistota a špína

Syrovému příběhu Severních vod (The North Water, 2016), nelítostnému vyprávění o Sumnerově cestě do „srdce temnoty“, odehrávajícímu se v kulisách polární vichřice, dodává na působivosti stylová čistota a jednoduchost. Jeho autor Ian McGuire se jako univerzitní pedagog věnuje především realistické tradici americké prózy, zejména pak Richardu Fordovi, a na podobě Severních vod je to znát. Prakticky zde scházejí jakékoli ozvláštňující a zcizující postupy, jež si současný anglofonní historický román tak často vypůjčuje z postmoderny. Vyprávění postupuje v lineárním sledu a neupozorňuje na svou konstruovanost přeskoky mezi perspektivami ani překotnými narativními přesuny mezi prostory i časy. Narativní er­-forma přítomného času, jíž je celá kniha podána, pěkně postaru vtahuje čtenáře na palubu, skoro jako by jej vyzývala, aby se chopil, když už ne harpuny, tak alespoň vědra na kostky rozporcovaného a trochu již zahnívajícího velrybího tuku.

Podmínkou pro dosažení takového efektu reálna je přesvědčivá práce s reáliemi – sílu, s jakou se McGuireovi podařilo vyvolat dojem bezprostřední přítomnosti špíny, smradu, mrazu i násilí, lze považovat za největší klad románu. Severní vody plynou rychle, chvílemi až překotně, a přestože se brutální výjevy nejrůznějšího charakteru střídají v tempu až omračujícím, uchovávají si dojem autenticity. Ať už se jedná o násilí spojené se zabíjením velryb a tuleňů, jejich krvavým porcováním a zpracováváním materiálu, nebo o násilí vycházející z temného nitra jednotlivce, McGuire nikdy nesklouzává do pokleslé polohy exploatačního spektáklu – sice se zde hojně znásilňuje i vraždí, opravdovost líčení však zabraňuje cynicky pobavenému voyeurismu. Přes všechno to explicitně zaznamenané, z nejtěsnější blízkosti podané násilí se nakonec jedná o příběh, který určují vyšší ideje osobní integrity a individuální morálky, jakkoli je zkoušená.

Melville a Conrad

McGuireovu knihu lze přiřazovat do nejrůznějších literárních řad a tradic: lze ji číst coby svého druhu krvavě nesmlouvavý protipól Bílé velryby (1851, česky 1933) Hermana Melvilla, jako conradovské přemítání o temnotě v lidském nitru („Pohleďte na toho muže,“ zní první věta románu a poté se zaostří na zvířeckou vraždu a znásilnění mladého přístavního chlapce) i jako příklad současné sociálně­-historické prózy, jak se posledních několik let profiluje právě v dílech Iana McGuirea, Benjamina Myerse či Graemea Macraea Burneta. Především je to ale nelítostné a strhující vyprávění, které si i díky brilantnímu překladu Petry Johany Poncarové rozhodně zaslouží čtenářskou pozornost. I když – anebo protože – to není zrovna „pěkné čtení“.

Autor je bohemista.