Středověk má jasné hranice. Je vklíněn mezi jiné věky, jejichž začátky leží bůhvíkde a konce vedou až k nám, a tak se stává našim vlastním startovním bodem, tím nejzazším, který ještě dokážeme v celku uchopit. Myslíme si, že víme, kdy začíná i kdy končí, a do obou bodů máme ve zvyku klást sexy události. Na jednu stranu pád římského impéria, na tu druhou pád Konstantinopole do rukou lstivých orientálců, reformaci, anebo proměnu klasického světa, který šlo beze zbytku pojmout do kruhu tří kontinentů s Jeruzalémem uprostřed. Potom Evropa vyhřezla do Ameriky a na středověk zbyla starosvětskost. Leckdo se k onomu období vztahuje právě proto. Takový Vlastimil Vondruška tam nachází bezpečný prostor pro mužné muže a hodnoty i možnost napojit se na zakládající vyprávění o českém světě, jak je shrnul Alois Jirásek, které někde vzadu v hlavách publika dál žije. V tomto smyslu představuje Vondruška mimo mnoha jiných věcí především barda českého normcoru. Obracet pozornost ke středověku se tedy občas vyplatí. A právě to zde budeme činit – i proto, že se ve středověkých textech dějí věci, které bychom nečekali. Pro začátek (čtenáře je třeba nalákat) tu máme celý žánr pastorely:
„Jel jsem koňmo se skloněnou hlavou, smutnější než obvykle, a tu jsem zahlédl pastýřku ve stínu hlohu. Košilku měla staženou bílým pásem. Byla sama, až na ovčáckého psa. Bože, jak sladce se protahovala, když z háje zaslechla svého Robina! Nikdo neprošel po cestě, aby se na ni s libostí nepodíval.
Sesedl jsem a povídám: ‚Pozdrav pánbůh, krásko! Pastýřko, zasnoubím se s vámi tady a teď!‘ Ona popadla hůl, přitáhla si psa a začala hlasitě klít. To ve mě teprve rozkříslo plamen – zahlédl jsem totiž skrz její šněrování kousek masa hned pod ňadrem, a bylo bělejší než stříbro. Tak půvabné a ušlechtilé tělo nikdy žádná pastýřka neměla!“
Ve francouzské anonymní písni ze 13. století začínající slovy „Chevauchai mon chief enclin“ sníme spolu s vypravěčem o venkovských dívkách vydaných na milost a nemilost mužům v sedle. Jak se ale v pastorelách často děje, akce se mužskému protagonistovi nevede tak, jak by si přál: „Nechtěl jsem se s ní dohadovat a svalil jsem ji na trávu, ale když jsem jí roztáhl stehna, začala hlasitě křičet a křičela zplna hrdla, takže ji slyšeli pastýři. Robin, Fouchierův syn, s sebou přivedl učiněný dav a holí z jabloňového dřeva mi pěkně proměřil páteř. Pak mi řekl s pohrdáním: ‚Vazale, vrať se zpátky, naši snoubenku si neodneseš.‘“
Rytíř není schopen ukojit svůj chtíč na těle podřízené bytosti; u nějaké vytříbené dámy ze dvora patrně předtím pochodil stejně, proto vjíždí na scénu smutný. Dvorské dámy je třeba získávat dárky a slovy, u pastýřky mělo záležet na činech, ukazuje se však, že mluvčí (básník!) je ve všech oblastech stejně impotentní. Položíme-li zkusmo textu otázku naší doby „k čemu jsou holky na světě“, zjistíme, že třeba i k tomu, aby pánové poznali, co jsou zač a že to není slavné. Žena zdánlivě vítězí, její mocný hlas (mocnější než dvorské básně) však přivolává další muže, kteří si ji přivlastňují v první osobě plurálu. Je to „jejich snoubenka“ a rány dopadající na záda aristokrata tak mohou znamenat předzvěst ještě horšího aktu násilí.
Díváme se z meze, zpoza hranic. Možná se smějeme a možná cítíme stud. Pořadatel truvérského rukopisného zpěvníku C, ve kterém se píseň zachovala, nám s jejím čtením nepomůže. Suše ji zařadil mezi písně o různých typech milostných vztahů, seřazené dle abecedy. I tyto zlověstné události patří k životu, a ten život je náš.