Velký odchod

Tara Zahra, americká historička působící na University of Chicago, se dlouhodobě věnuje moderním dějinám střední Evropy. U nás je známá především její publikace Kidnapped Souls (Unesené duše, 2008), pojednávající o sporech českých a německých nacionalistů o národně nevyhraněné děti v českých zemích první poloviny 20. století. Ve své poslední knize The Great Departure (Velký odchod) se autorka zaměřuje na emigraci obyvatel východní Evropy na Západ v době od konce 19. století až do rozšíření Evropské unie začátkem nového tisíciletí. Zajímá se především o strategie jednotlivých politických aktérů, kteří na migraci nejen reagovali, ale také ji formovali, a ptá se přitom, jak se proměňovalo chápání pojmu svoboda. Ta totiž podle Zahry mohla být vnímána nejen jako volnost pohybu, ale i jako možnost být sociálně zajištěn a uchráněn před „iluzorní svobodou“ spjatou s obtížným hledáním obživy v cizím prostředí, například na druhé straně Atlantiku. Autorka však nezapomíná ani na pohled zdola a svou práci doplňuje o reflexe samotných emigrantů.

Svoboda zůstat

Zatímco dříve v odborné sféře dominoval názor politické ekonomie, podle kterého je bohatství státu definováno počtem jeho obyvatel, s příchodem eugeniky na konci 19. století se začal klást důraz na kvalitu obyvatelstva. Dominantní roli přitom již od poloviny 19. století hrál nacionalismus. Oblíbeným terčem kritiky se stal židovský cestovní agent, který se objevuje kupříkladu i v divadelní hře Josefa Kajetána Tyla Lesní panna aneb Cesta do Ameriky (1850). Právě agenti totiž malovali emigrantům obrázek zářné budoucnosti, a mohli tak za jejich odchod z vlasti. Ve Spojených státech se zase později vůči nově příchozím vzedmul odpor spojený s rasismem a antikatolicismem, který vedl až k uzavření amerických hranic po první světové válce. Podle mnohých nebyli nově příchozí dostatečně „rasově hodnotní“, což se projevovalo i jejich chudobou. Sociální situace nově příchozích i odpor místních pak často vyústily v reemigraci.

Dlouhodobě tedy byla patrná snaha nacionalistů bránit příslušníkům vlastního národa v opuštění země a zároveň přimět k odchodu členy národů cizích. Tato tendence ještě zesílila v meziválečném období. Některé státy, například Jugoslávie nebo Polsko, podporovaly emigraci určitých minorit, ale naopak v odjezdu bránily příslušníkům dominantního etnika. Československo pak nejen omezilo svým občanům možnosti opustit republiku, ale také plánovalo osídlit navrátivšími se Čechy a Slováky především ty oblasti státu, kde žili Němci a Maďaři.

V české společnosti je často patrná tendence chápat nacismus a komunismus jako cosi nám zcela cizího, Zahra ovšem v druhé části knihy přesvědčivě dokládá, že holocaust, stejně jako poválečné vysídlení českých Němců měly kořeny právě v dlouhodobém politickém myšlení regionu. Sem spadá například i pomnichovská snaha pomoci českým uprchlíkům ze Sudet, a naopak Židy a Němce do státu nevpustit, případně jim rychle zajistit transfer do dalších zemí. Také budování železné opony navazovalo na tradici představy o svobodě, která spočívá v zabezpečení příslušníků vlastního národa a jejich ochraně před cizími vlivy.

Mimo dané rámce

Po roce 1989 přišla změna. Během mohutné migrační vlny směřující z východu Evropy na Západ byla svoboda nově spojována především s volností pohybu. Vrcholem tohoto trendu byl vstup do Evropské unie. Zahra ovšem v závěru podotýká, že nechce, aby její kniha byla vnímána jako prostá obhajoba otevřených hranic. Důležité je, aby byla migrace svobodná ve všech ohledech – aby lidé nebyli nuceni své země opouštět a aby i nově příchozí měli důstojné podmínky. V doslovu navíc autorka reflektuje migrační krizi posledních let a s ní spjatou morální paniku a vyzývá k hlubšímu studiu antiglobalizačních a antiimigračních hnutí a historie nacionalismu či protekcionismu v globálních a transnacionálních souvislostech.

Východiskem může být právě Velký odchod. Díky tomu, že se autorka nezapouzdřuje v národních nebo státních rámcích a troufá si na delší časový úsek, daří se jí nacházet nové souvislosti. Zvolený přístup však má své meze. Velké měřítko, které Zahra volí, by si zasloužilo v budoucnu korigovat lokálně zaměřenými studiemi. Problematické je i proklamované zaměření práce na region východní Evropy, neboť jejím těžištěm je analýza českých zemí a Polska. Důraz je navíc kladen především na tuto „východní Evropu“, kdežto situaci v cílových zemích je věnováno prostoru méně. To vše odpovídá rozsahu práce, ne však vytyčeným badatelským otázkám. Nic to však nemění na skutečnosti, že kniha představuje jeden z nejdůležitějších příspěvků k danému tématu.

Autor je historik.