Z dob tankování a skypování

V rozhovoru pro britský deník The Guardian prozaik David Mitchell uvedl, že román Hodiny z kostí (The Bone Clocks, 2014) je dílem zrozeným z krize středního věku. I tak ale dokonale zapadá do jeho autorského univerza. Podobně jako v románech Třináct měsíců (2006, česky 2007) či sencislo9 (2001, česky 2010) se zde opět setkáme s žánrovou i stylovou rozmanitostí, přesně vykreslenými postavami a takřka magickorealistickými prvky. Pozorný čtenář objeví i narážky na jiná autorova díla, třeba na Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta (2010, česky 2013) nebo na zmíněných Třináct měsíců. Sám Mitchell v rozhovoru mluví o záměrně budované struktuře propojených románů, jakémsi „nadrománu“ (übernovel).

Slova jsou zbraně

V románovém světě Davida Mitchella by chtěl žít každý. Všednost je tu popisována vtipně a plasticky pomocí popkulturních odkazů a zároveň vždy obsahuje motivy nadpřirozena. Nejsou zde realistické postavy – každý, dospělý, senior i dítě, může být hrdinou a padouši jsou vykresleni nejen se všemi prohřešky, ale i touhami a kladnými rysy. Mitchellovy romány ukazují skutečnost zjevnou i to, čeho by si člověk na první pohled nemusel všimnout, odhalují dobrodružství v těch nejvšednějších okamžicích. Autor hladce překračuje žánrové hranice, z každého románu je cítit slast z možností, jež literatura tvůrci nabízí. „Slova jsou zbraně, kterými bojujete, ale v tom boji jde hlavně o to, jestli se těch zbraní bojíte, nebo ne,“ říká v částečně autobiografickém románu Třináct měsíců vypravěč Jason, třináctiletý kluk s řečovou vadou, který se odhodláním a citlivostí velice podobá hrdince Hodin z kostí Holly Sykesové.

Hodiny z kostí lze číst střídavě jako fantasy, společenský román i dystopii. Hlavní dějová linie prostupuje šesti částmi, zachycujícími různá životní období hrdinky příběhu. První a poslední část jsou vyprávěny ich­-formou, od osmdesátých let minulého století, kdy rozzuřená a v lásce zklamaná Holly Sykesová utíká z domova, se po šesti stech stranách příběh dostane až do roku 2043. Holly je láskyplná babička, avšak dožila se doby, kdy internet ztroskotal, dochází energie, nad světem se stahují mračna a doby tankování benzínu, skypování a pocitu jistoty jsou nenávratně pryč. Zbývající čtyři kapitoly pokrývají devadesátá léta, počátek milénia a roky 2015 a 2025 a všechny jsou vyprávěny er­-formou, avšak vždy z pohledu jiné postavy. Život hrdinky se tak ukazuje na pozadí různých společenských událostí a z různých perspektiv. Mitchell přitom jako schopný stylista dokáže vystihnout špičkování nadutých studentů z Cambridge, eskapády zlaté mládeže ve Švýcarsku, prostředí literárních festivalů, utrpení vojáků v Iráku i autorskou či partnerskou krizi. Zachycení proměn Hollyiny osobnosti v jednotlivých obdobích jejího života je vystavěno precizně, byť často jen prostřednictvím náznaků a čtenář se důležitá fakta mnohdy dozvídá až po přečtení desítek stran a jakoby mimoděk.

Anchorité a Horologové

Holly Sykesová ovšem nežije jen svůj každodenní život, hraje důležitou roli v souboji takřka vesmírných rozměrů. V Hodinách z kostí totiž soupeří dvě skupiny nadpřirozených bytostí, Anchorité a Horologové. První usilují o věčné mládí, jehož mohou dosáhnout, pokud každý rok obětují dítě a jeho krev dekantují na takzvané černé víno. Proti nim stojí Horologové, bytosti, které se čtyřicet devět dní po smrti reinkarnují a snaží se chránit lidstvo před anchoritskou zlovůlí. Střet obou nadzemských klanů trvá, co svět světem stojí, a do života Holly Sykesové vstoupí hned několikrát – dokonce se stane rozhodujícím aktérem jejich konečného souboje. Tomu je věnována předposlední část románu, nicméně Mitchell nespěchá. Dovolí si digresi popisující osudy čelních Horologů v průběhu lidských dějin a vylíčí společenské poměry v carském Rusku, aby se vrátil do soudobého New Yorku, kde se Anchorité, zrůdně dokonalí jako obraz Doriana Graye, a Horologové utkají v tělech obyčejných lidí.

Beznaděj a naděje

Výjimečnost není u Mitchella nikdy viditelná na první pohled, i v tom je Holly Sykesová jeho typická hrdinka. Motiv nezemských bytostí by se mohl snadno stát překážkou líčení života hlavní postavy a působit nesourodě, nicméně autorovi se podařilo reálné s nadpřirozeným obratně propojit. V životě i mysli každého člověka existují temná zákoutí, jež nelze nahlédnout a budí v nás strach – a je v zásadě jedno, zda je zapříčiňují nestárnoucí krvežízniví parazité na lidském pokolení, nebo naše nevědomost či pošetilost. Anchorité a Horologové jsou navíc popsáni jako nepřátelé, kteří se znají už léta a není na nich vlastně nic fantastického ani archaického. Snad jen mají hlubší vhled do nepředvídatelnosti existence než ti, kteří žijí jen jednou, což Mitchell obratně využívá zejména v dialozích s Holly, což jsou nejvtipnější pasáže knihy.

Avšak ani přítomnost Horologů nedokáže lidstvo zachránit před plíživou zkázou. Z kontrastu kapitoly předposlední, v níž rozehrají naplno své schopnosti a šarm, a závěrečné, jež zpodobňuje svět na pokraji rozvratu, mrazí. Použitá vyprávěcí perspektiva ovšem spojuje závěr s první kapitolou – vidíme, že ani změněné podmínky Holly nezlomily. Už není rozháraná teenagerka, ale vynalézavost a obětavost jí zůstaly. Závěr Hodin z kostí je nejednoznačný – svět moderních technologií zkolaboval, ale zdá se, že dokud budou existovat lidé jako Holly, není vše ztraceno.

Beznaděj a naděje se v tomto výjimečném románu mísí v přesném poměru, podobně jako v projektu The Future Library, do něhož Mitchell přispěl svým nejnovějším textem From Me Flows What You Call Time (Ze mě plyne, co čas se nazývá, 2016). Toto dílo má být vydáno až roku 2114, na listech papíru, který bude vytvořen ze dřeva stromů jednoho lesa na sever od Osla. Budou lidé za sto let ještě číst knihy? Vydrží ten les? A proč si to dílo nemůže přečíst dnešní čtenář a musí frustrovaně přemítat o vlastní smrti, jež mu zabrání zhltnout další Mitchellovo dílo?

Autorka je anglistka.