Francouzský prezident Emmanuel Macron zažíval v půlce dubna – rok po svém zvolení do úřadu – turbulentní časy. Část železničářů a vysokoškoláků stávkovala proti plánovaným reformám a v Národním shromáždění se očekávala bouřlivá diskuse o zákonu upravujícím azylové řízení. V deníku Le Monde z 9. dubna najdeme podrobnou analýzu současné politické situace. Poslední průzkumy veřejného mínění ukázaly, že Francouzi svého prezidenta přestávají pociťovat jako osobnost stojící mimo pravolevé spektrum. Jinými slovy, Macron začíná ztrácet pozici, díky níž minulý rok vyhrál volby. V době prezidentských voleb vnímala stranu En Marche! (Vpřed!) jako pravicovou jen třetina lidí. A dnes? Už je to celá polovina populace. Macron ztrácí podporu u chudších i středních vrstev a získává navrch u lidí ve vedoucích funkcích. Potvrzuje se tak, že se voličská základna macronismu drolí. Macron je brán jako prezident bohatých. Loňské volby mu přitom nevyhrály hlasy pravicových, nýbrž středolevých voličů. Jenže ti se od něj teď odklánějí. Změnu nastoleného kursu ale kvůli tomu francouzský prezident neplánuje.
Ze stávkových hnutí největší mediální pozornost v minulých týdnech přitáhli železničáři, ale zajímavý příběh se padesát let po květnových bouřích odehrává i na francouzských univerzitách. Článek Gurvana Le Guelleka, napsaný pro týdeník L’Obs z 15. dubna, nicméně vysvětluje, proč se letošní protesty studentů nemohou s těmi z roku 1968 srovnávat. Vysokoškoláci z několika univerzit po celé Francii protestují už přes měsíc proti zákonu současné vlády, který má zavést přijímací zkoušky na univerzity. Dnes totiž ve Francii pro přijetí na univerzitu stačí „jen“ udělat maturitu. Skutečným „sítem“ je pak až první univerzitní ročník. Studentské odbory sice hovoří o šestnácti okupovaných univerzitách, ale ve skutečnosti jsou jen čtyři, nepočítáme-li tedy částečné okupace, které mnohdy trvají poměrně krátce. Současná levicová mládež je v době macronismu stále izolovanější, protestní atmosféru jako v letech 1968 nebo 2006 tak v kampusech necítíme. Kde hledat příčiny? V prvé řadě v atomizaci hnutí. Protesty 2018 se na rozdíl od roku 1968 odehrávají bez podpory levicových politických stran. Každé hnutí se stará v prvé řadě samo o sebe a nikdo se nezajímá o národní rozměr. Le Guellec to dokládá na příkladu okupované fakulty Tolbiac univerzity Paris 1 Panthéon-Sorbonne. Ta stále více připomíná jakousi městskou obdobu squatu ekologických aktivistů, žijících na místě zamýšleného a vládou nakonec odmítnutého letiště v Notre-Dame-des-Landes. Mají vlastní samosprávu a jsou odtrženi od okolního světa. Neméně důležitým aspektem protestů je i rozštěpení studentů podle fakult. Například v Nanterre si sice veřejné shromáždění studentů odhlasovalo okupaci univerzity, fakticky ji ale provedli pouze studenti humanitních a společenských věd. Převahu mezi mladými mají ti, kteří váhají a hnutí aktivně nepodporují. „Pokud se nakonec v květnu velké studentské hnutí rozšíří, bude to zásluhou dvou mužů,“ uzavírá autor článku. Má na mysli Philippa Pétela, děkana právnické fakulty v Montpellier, a Jeana-Françoise Balaudéa, rektora univerzity v Nanterre. První je stíhán za to, že nechal na fakultu proniknout pravicové extremisty, kteří ukončili okupaci jednoho z amfiteátrů. A druhý zase přivolal na univerzitu pořádkovou jednotku kvůli desetkrát menšímu počtu protestujících, než jaký nahlásil.
Letošní filmový festival v Cannes bude bez selfíček, Netflixu a předpremiér pro novináře. Tak lze ve zkratce shrnout organizační změny, které ohlásili ředitelé slavné akce Thierry Frémaux a Pierre Lescure. O změnách informoval web Premiere.fr 12. dubna. Organizátoři zakazují všem pozvaným fotografovat na červeném koberci pod hrozbou vyvedení z místa. Výjimku mají pouze filmaři. To vše kvůli tomu, aby se předešlo blokaci vstupu do sálu pro 2200 lidí. Další změnou v Cannes bude absence produkce Netflixu. Americká streamovací společnost odmítla přistoupit na podmínky organizátorů, podle nichž by mohla soutěžící filmy uveřejnit na internetu až 36 měsíců po premiéře. Na otázku po marginálním zastoupení žen-režisérek v letošní soutěži Frémaux opáčil, že festival v Cannes odmítá zavádět „pozitivní diskriminaci“, neboť filmy hodnotí jen a pouze podle kvality. Na téma Me Too/Time’s Up se ale prý během festivalu určitě dostane. Největší změnou pro novináře bude letos absence ranních předpremiér. Film tak novináři budou moci poprvé vidět buď večer spolu s ostatními diváky, nebo až další den ráno. Velký problém to bude představovat hlavně pro deníky a večerníky. „Chceme to vyzkoušet a uvidíme, jak to dopadne,“ nechal se slyšet Frémaux. Záměrem prý není znemožnit tisku psát o filmech, ale dodat lesku slavnostním projekcím.