Dystopické extáze

Návštěva festivalu PAF, jenž se věnuje současnému animovanému filmu a audiovizuálnímu umění, byla účinným lékem na depresi z počínající konzumní kalamity vánočního období. Původní význam zkratky, tedy „Přehlídka filmové animace“, je ovšem poněkud zavádějící, ve skutečnosti jde o výrazně heterogenní projekt, který nekončí každoročním programem během jednoho prodlouženého víkendu v Olomouci. Kromě filmových prezentací stojí PAF za kvalitními vydavatelskými, hudebními a výstavními počiny, v nichž se různými způsoby skládají pohyblivý obraz, zvuk a performativní akce. Tématem posledního ročníku byl nepříliš zvukomalebný pojem: Lapsus. Ten poukazuje na zažívání technologicky podmíněné zkušenosti jako zádrhelu, diskontinuity či neúprosného pokřivení narativů. Dramaturgie PAFu tak volně proudila od setkávání lidského s nelidským (z posthumanistické perspektivy) až po specifické pojetí „unfilmu“ (odkazujícího na freudovské „Unheimlich“) jako návratu cizorodého, vytěsněného a tísnivého.

Rozlámaný narativ

Takový lapsus se nejzřetelněji ukázal v očekávaném highlightu festivalu – výpravném „unfilmu“ Dream Journal (2017) Jona Raffmana, v němž se záznam snů v jednoduché 3D animaci proměnil v diagnostiku psyché současného závisláka na internetu. Dva protagonisté, chlapec bez trupu a dívka­-mileniálka s čepicí Xanax, se vydávají na dantovskou cestu absurdními dystopickými zeměmi. Rozlámaný pseudonarativ si tu pohrává s představivostí deepwebu i klasickými epickými tropy reprezentujícími libidinózní fantazie, které se záhy stávají noční můrou, z níž se budíme na propoceném polštáři. Stejně tak ale mohou být řetězením podivných snů postav online hry Second Life za doprovodu soundtracku hvězd současné elektronické hudby, jako jsou Oneothrix Point Never či James Ferraro. Plynutí filmu je ambivalentní a esoterické, dílo promlouvá jazykem anonymních komunit 4chanu a smyčkových kulturních referencí.

Populární fetiš surreálných výjevů můžeme považovat za jakousi rozpohybovanou variantu Zahrady pozemských rozkoší Hieronyma Bosche – ostatně sám Raffman považuje svůj přístup za středověce­-renesanční. Avšak pohodlné polstrované sedačky kina Metropol (na rozdíl od galerijní instalace s vibrujícím antropomorfním křeslem) sledování filmu až příliš normalizovaly, a po jistém čase tak mohla forma filmové prezentace nudit.

Nepředstírejte, že víte

Jiný pohled na lapsus nabídl další lukrativní import ze Západu – Ditch Plains (2013) německé umělkyně Lorette Fahrenholz. Brooklyn zdevastovaný hurikánem Sandy infiltruje legendární hiphopová taneční skupina Ringmasters Crew a město se v jejich podání mění v postapokalyptické blouznění. Během lámání tělesných siluet a vymykání končetin při streetdanceovém „flexingu“ se za kostrbatého hudebního doprovodu vyjevuje tajemná atmosféra domovních teras a vyprázdněných nočních ulic jakožto videoherního prostoru. V závěru industriální temnota a hrdelní zpěv noiserky Pharmakon vytvářejí intenzivní pocit nadosobního vznešena a střetu ekologické katastrofy s možností subjektivního řízení. „Lidé nevědí, jak mají jednat,“ komentuje to neidentifikovatelný hlas. „Prostě si lehněte. Lehněte si na zem a nepředstírejte, že víte.“

Velmi působivý byl lyrický zvukový opus J. G. Biberkopfa a Holly Childs, kteří v kapli Božího těla vytvořili tepající operní gesamtkunstwerk. Čtyřkanálový zvuk obtékal hlavy posluchačů a vyprávěl jakýsi „mýtus o mýtech“ – metaforický příběh o vzniku globálních událostí (lapsus informační, lapsus přírodní, lapsus společenské katastrofy). Tlumené gabber techno znělo jako ze zásvětí, těžké syntezátorové blesky rozčísly oblohu a třepící se narativ se ukázal jako obraz komplikovaně se větvící evoluce.

Elektronické klopýtání

Vystoupení hudebníka Doona Kandy bylo nakonec posunuto o pár hodin až na ­úplný závěr PAFu. Kaple Božího těla se zaplni­la květinami v plastových lahvích. Kanda ovšem zvolil možná až příliš jednoduché a intuitivní řešení – kromě vůně nesezónních květin přišel ještě s potisky obalů, které rozvěsil po obvodu oválné kaple. Potom zapálil úctyhodnou vonnou tyčinku a pustil z přehrávače většinu svých tracků, které pomalu plynuly a táhly se prostorem jako těžká vůně. Omamné a dokonale jednoduché zvukové spleti mladý Kanda rozvíjel stejně pečlivě, jako když jeho otec připravoval tofu v dokumentu prezentovaném o den dříve. Výsledkem byl neopakovatelný mix ladně klopýtajících beatů a melodií, které působí podobně stydlivě jako Kandovo vystupování na veřejnosti. Opojné melodie znějí jako důvěrně známé a zároveň jako z tanečního bálu ob­­skurních postav v Kandových videích. Člověk si vybavil výrok z jeho přednáškového výstupu o vlastních metodách, které prezentoval v protikladných dvojicích: „Moje tvorba je, jako když dítě vede na vodítku dospělého.“

Prezentaci audiovizuálního projektu McLaren Surface trochu uškodilo, že se při něm sedělo. Zpočátku do sebe zavinuté pulsování ne­-lidského těla a protahování bionických svalů totiž postupně přešlo v razantní beaty, známé ze současné futuristické soundcloudové elektroniky, provázané s téměř imaxovými vizuálními efekty. Skupina Lightning Glove zase předvedla psychedelický mix industriální elektroniky, trapových beatů a zoufalých nářků, které zněly jako ozvěny devadesátkových tanečních utopií i výraz děsu z dystopické budoucnosti.

Tematickým odkloněním byly – pochopitelně – Jiné vize, tedy soutěž o nejlepší české video. Kurátoroval ji Rado Ištok, jehož dlouhodobým zájmem je queer tematika, která se také stala pojítkem vybraných děl, instalovaných do strohé konstrukce z lešení, jež zdůrazňovala potřebu budování nových sociálních vztahů a reprezentací. Zaslouženou výhru si nakonec za video Is Your Blue Same as Mine? odnesli Valentýna Janů a Kryštof Hlůže. Ačkoliv tento ročník přehlídky Jiné vize působil kvůli klopýtající kvalitě a různorodosti jednotlivých prací trochu zkostnatěle a nudně, přesto platí i nadále, že Konvikt Palackého univerzity v područí festivalu zůstává zárukou kvalitního a vydatného programu. A případné lapsy by měly být i nadále jeho součástí.

Autoři jsou členy kolektivu Blazing Bullets.