Nebýt slavné zrady Maxe Broda na jeho příteli Franzi Kafkovi, literatura by byla ochuzena o ikonické, těžko uchopitelné dílo, které vzrušuje generace spisovatelů, vykladačů i „obyčejných“ čtenářů a které v určitých ohledech pozměnilo i samotné uvažování o literatuře. Kromě velké části geniálního „tichého díla“ bychom ale přišli i o „žvanivost komentářů“, jež se na ně nalepily, a také o nezdravý nimbus zbožného uctívání a autorského mýtu, jejž posilují dokola omílaná i nově objevovaná životopisná fakta, leckdy pochybné výpovědní hodnoty. Leitmotivem tohoto kafkovského čísla jsou proto limity biografického přístupu a hranice interpretace. O enigmatickém „kafkovství“ a výkladech Kafkova díla na široké škále mezi smíchem a úzkostí píše argentinský spisovatel a literární vědec Martín Kohan, který konstatuje, že Kafkovo dílo slouží jako projekční plátno literárních vášní jeho vykladačů. S knihami o Kafkovi, mezi nimiž svým rozsahem ční monumentální biografie Reinera Stacha, jako by se v posledních letech roztrhl pytel. Co to znamená pro nás, naši dobu i rozumění literatuře, nastiňuje ve svém textu Blanka Činátlová. Martin Pokorný do češtiny konečně přeložil hojně citovaný esej Jeana Collignona Kafkův humor, jehož teze je prostá: „Specifikum Kafkova humoru tkví v tom, že – jak se zdá – nemá předmět.“ A o kafkovské topografii a autorově provázanosti s pražským prostředím mluví bohemista, germanista a překladatel Marek Nekula. Do nového roku – a patnáctého ročníku A2 – přeji všem čtenářům méně tísně a absurdity a více humoru a smíchu.