Ke generátorům vánoční atmosféry patří mimo jiné i první dva díly filmové série Die Hard, překládané do češtiny jako Smrtonosná past, aby se to dobře pletlo s podobnou sérií Lethal Weapon čili Smrtonosná zbraň. Tentokrát jsem dal přednost druhému dílu, v němž John McClane čelí nesmírně sofistikovanému plánu, s jehož pomocí chce padesátka teroristů s excelentním vojenským výcvikem osvobodit drogového krále a diktátora generála Esperanzu. McClane postupně všechny teroristy zlikviduje, díky čemuž může z posledních sil zvolat své kultovní „Yippee-ki-yay, motherfucker!“ Šťastný konec bývá v záplavě špíny, potu a krve chutnější než tam, kde odkapává cukrová voda od začátku do konce.
Zážitek z vánočního rituálu mi ale kazila myšlenka, jež se vetřela ve chvíli, kdy filmoví teroristé poslali k zemi letadlo, v němž zahynulo tři sta nevinných cestujících. V duchu žánru akčního filmu osmdesátých let, v němž Die Hard představuje jeden z vrcholů, se nad takovou dílčí ztrátou přemýšlet nemá – katastrofa pouze ilustruje, že padouši jsou vskutku krutí a John McClane to bude mít sakra těžké. Ale znáte to: jakmile vám vleze do hlavy, už svatokrádežnou myšlenku nevypudíte. Kazí zážitek a hlodá svou vtíravou dikcí: nebylo by vlastně lepší, kdyby padouch Esperanza uprchl a těch tři sta lidí z letadla dál žilo? Kdyby se k tomu prostě John McClane vůbec nepřichomýtl? Jenže aby se to rozsoudilo, musely by existovat dva paralelní světy – v tom druhém by McClane nebyl a teroristi by možná letadlo zlikvidovali tak jako tak, aby si vynutili poslušnost. Ale třeba taky ne.
Psychoanalytik nejsem, nicméně cítím, že kořeny nepatřičných otázek, jež mi kontaminovaly čistý žánr akčního filmu, vedou k plagiátorské aféře, jež se nám rozhořela na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Protože obviněným je sám univerzitní prorektor Martin Kovář, dostala se aféra i na hlavní stránky zpravodajských serverů, a není tudíž třeba dosavadní dějovou linii rekapitulovat. A není-li zatím zmapován rozsah plagiátorství, nelze ani soudit, natožpak házet kamenem. Protože ale akademické prostředí dbá na dodržování žánrových pravidel neméně úzkostlivě než svět, jemuž vládli Sylvester Stallone či Arnold Schwarzenegger, lze poměrně bezpečně dedukovat, jak to nakonec dopadne. Svět humanitních věd vítězné „Yippee-ki-yay, motherfucker!“ křičet nebude.
Humanitní vědy už dlouho leží v žaludku leckomu. Velice špatně je tráví i tvůrci nové Metodiky 17+, která má na léta dopředu nastavit způsob hodnocení vědeckého výkonu institucí, a tudíž i toky peněz. Celé by to šlo udělat snadno, jen s využitím bibliometrických údajů, jež vědcům tak ochotně sčítají privátní korporace typu Thomson Reuters. Stačí vzít v potaz, v jakém kvartilu je časopis, v němž článek vyšel, přičíst citační index článku a hned se ví, kdo vědec je a kdo není. Akorát že vydavatele knih do žádných kvartilů, ba ani decilů nacpat nelze a časopisy, v nichž humanitní obory publikují, skončí zcela neochvějně v tom nejhorším kvartilu, pokud vůbec smějí do světa Web of Science vstoupit. Protože celá idea je logicky postavena na oborech, kudy tečou velké peníze, což humanitní, ba ani společenskovědní disciplíny nejsou. A tak by se ty naše výstupy musely posuzovat ručně – jako že by je musel někdo číst, ale ten by zase nečetl výstupy jiné, takže by nemohl srovnávat. Navíc se to celé ani nevyplatí, vzhledem k těm drobným, jež do humanitních oborů plynou. Pocitům hořkosti a naštvanosti, že kvůli těmto drobným nebude celý krásný systém fungovat, se ovšem nejde divit – je to, jako kdybyste se kvůli haprujícím hlavonožcům museli vzdát systematické klasifikace organismů.
A teď se ještě ukáže, že se v těch humanitních oborech plagiuje. Hypoteticky by sice šlo aféru vnímat jako test antivirové ochrany – systém zavirované dílo odhalil a hned je uvrhl do karantény. Inu, je vidět, že etika je navýsost humanitní obor, pokývali by vědoucně vrcholní akademičtí manažeři. Jenže to bychom museli sestoupit do žánru výchovných příběhů, kde operuje Kája Mařík. Akční doba si žádá akčnost. Prostě se jim to, co už vydali, „projede“. Natvrdo, dajhárdově. V Praze, v Brně, ba i ve Zlíně. Kontrolu diplomek politiků bylo ve společenském zájmu zabrzdit, když hrozilo, že plagiátorem nebude jen ten politik, který žádnou diplomku nenapsal. Tady se naopak pojede bez brždění, neboť nastal dies irae. Nebude vůle zdržovat se zvažováním specifik jednotlivých oborů – že ti, kdo popisují stavy jevů a věcí světa, mají prostě větší náchylnost vypůjčit si již existující formulace než ti, kdo interpretují. Nebude vůle zvažovat nuance: nejsem taky plagiátor, když myslím za pomoci pojmů, jež jsem si vypůjčil od jiných? Nehřeším, když se cítím být žákem učitele, který mne inspiroval a v jehož myšlenkových stopách kráčím? Kam až smím klesnout, když jen informuji, zprostředkovávám (třeba myšlení Platónovo) a shrnuji?
Dosud se v těchto otázkách spoléhalo na zdravý rozum, kdy sebezáchovně nastavení každého oboru vytlačovalo jakékoli obcování na hraně k periferii oboru – v některých oborech razantněji, jinde cudně. Nyní se nastaví pevné hranice a řekne se „padni komu padni“. Nebude čas řešit, zda dvě opsané věty v knize jsou ještě přijatelné či kde je hranice mezi parafrází a převzetím. A s každým padlým poroste srozumění, že pomůže jen operace, tedy odstranění celé zasažené oblasti. Teprve pak bude skvrna, kterou humanitní obory pošpinily akademickou půdu, odstraněna. John McClane také nakonec zvolá své „Yippee-ki-yay, motherfucker!“ jen díky tomu, že neomylně pozná, které z tisíců osob, s nimiž na letišti přijde do styku, jsou teroristi.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.