Hrůza národního lovu

Do lesíčka na čekanou šel mladý myslivec… Každé malé, i nenapravitelně městské dítě v Česku, které živého zaměstnance lesní správy nikdy nevidělo, má „myslivečka“ velmi záhy ve svém slovníku. Je obsažen v prvních písních, s nimiž se seznámí. Protože poblíž myslivečků se (často hned v následujícím verši) vyskytují mladistvé osoby ženského pohlaví, tedy „panenky“, druh místní české koré, brzy vyrozumíme, že v souvislostech české venkovské kultury je nutno chápat „myslivečka“ jako lokální mužský erotický idol, součást české erotické kultury. Ne ovšem té dnešní, ale romantického začátku minulého století s jeho společenskými rituály. Vždyť hon je rituál a má své skutečné oběti. Jsme krutá společnost, královsky se bavící usmrcováním druhých živých bytostí.

My ovšem známe český les z té sentimentální stránky; známe tam i místa, „kam ptáci, laně chodí pít“. A v tomto lyrickém, ale hlavně ironickém duchu začíná představení Lov, vytvořené mladými umělci nového cirkusu – dívčí skupinou Holektiv (Karolína Křížková, Eva Stará a Andrea Vykysalá) a duem mladých mužů Bratři v tricku (Adam Jarchovský a Václav Jelínek) pod režijním vedením Veroniky Riedlbauchové. Holektiv se v představení zabývá plus minus parterní akrobacií, hlavní doménou Bratří v ­tricku je žonglování.

Živí pojídají mrtvé

Mladé dámy jsou vystudované tanečnice (Duncan Centre, AMU), které se však na život a na smrt zamilovaly do nového cirkusu. S velkým pohybovým půvabem se na úvod představí jako stádečko laněk. Laně se ohlížejí přes vystrčené zadečky, před sebou nesou kopýtka pěstí. Plaše a citlivě reagují na každý zvuk. Les je naznačen dvojími nebo trojími štaflemi, které slouží i jako artistické nářadí. Epická linka je tvořena anekdotickým průběhem lovu, při němž lovci s flintami v rukou pronásledují plachou zvěř a chvílemi se sami ve zvěř mění. Někdy mají v rukou místo flint bílé žonglovací kužele, které se ovšem mohou stát i jeleními rohy, někdy žonglují i kudlami. Žongléři navíc umějí vydávat expertní zvířecí zvuky, troubit a chrochtat – také oni jsou klauny.

Dívky i mladí muži skáčou z rolí lidských person do rolí zvířat a zpět, z role lovce do role loveného, celé to poměrně složité tkanivo představení se jim však daří udržet srozumitelné a zábavné. Mezi základním příběhem, který končí ulovením laní a následnou hostinou, se odehrávají artistické výstupy akrobatické, žonglérské, silové – a to vše je velmi vynalézavě zapředeno do narativu a grotesky. Najde se i čas na vtipné zcizovací, sebeironizující efekty. Nejsou tu hluchá místa a představení šlape až k závěrečné hostině, na níž živí pojídají mrtvé.

Myslivecká úchylka

Počkej na mě, má milá, zastřelím ti jelena… Představení je klauniáda a vyluzuje ustavičně na tváři diváků lehký úsměv. Ovšem navádí i k alternativnímu čtení. Toto druhé čtení přináší svědectví o myslivecké úchylce našeho národa, o jeho hodnotách, jeho žravosti, jeho usměvavé krutosti, v níž se i milostný cit spojuje s vražednou trofejí. Češi se tu nejeví jako národ básníků křišťálových studánek, ale spíše jako národ špajzů plných mrtvol. A v pánsko­-dámském rozdání rolí je to i zpráva o ženském plemeni coby lovné zvěři.

Představení Lov je u publika velmi úspěšné. Je to tím, že je lidové a zároveň duchaplné. Je velmi zábavné, ale jeho vzkaz – chcete­-li jej tak číst – je i křivým zrcadlem bodré národní povahy. V kolotoči gagů, artistických výkonů a zábavných groteskních obrazů je těžké pochopit, zda vzkaz byl formulován záměrně, či zda snad sdělení vyvstalo samo, vedeno jakousi vlastní nevyhnutelností. Český les je krutost sama a hrůza národního lovu vyvstává sama o sobě, silou své existence.

Autorka je taneční publicistka.