Kafkova topografie Prahy?

Reiner Stach, autor rozsáhlé biografie Franze Kafky, konstatuje, že doposud neexistoval velký Kafkův životopis a že většina existující kafkologické literatury jsou spekulace vycucané z prstu nebo povinná akademická cvičení. Specializované výzkumy se podle něj podobají autistickým hrám a myšlenkové perly lze objevit v zásadě jen u neodborníků. Je podle vás kafkovské bádání skutečně v takovém stavu?

To si nemyslím. Ke Kafkovi vždy vycházely zajímavé studie a knihy. A když jsem Reinera Stacha osobně poznal při kafkovské konferenci v Oxfordu, nedělal na mě dojem, že by mu akademický svět byl cizí. Měl mu co říct a svou knihu by sotva napsal bez znalosti studií jiných autorů. Oprávněný ohlas jeho práce si navíc, upřímně řečeno, dost dobře nedovedu představit bez aury, kterou jeho předchůdci kolem Kafky vytvořili, a to včetně těch takzvaně akademických. Takže Stachovo tvrzení vnímám spíš jako autorskou strategii, jak vyzvednout vlastní knihu. Na to má samozřejmě každý autor právo. ­Eduard Goldstücker se svého času také vymezoval vůči dosavadnímu kafkovskému bádání a chtěl je postavit „na zem“ tvrzením, že Kafku lze pochopit jedině z „pražské perspektivy“ či „pražským pohledem“. Nárok na jedinou pravdu o Kafkovi, ač formulovaný na univerzitní půdě, mi nicméně připadá spíš neakademický. Václav Černý to ve svých vzpomínkách formuloval trochu peprněji. Asi bych opozicí akademický versus neakademický proto neztrácel čas. Podstatné je, jestli ten který badatel má co říct a jestli to říct dovede. Mně ve Stachově knize nepřijde všechno nové ani jedině správné, ale jako celek je to výkon, který si jednoznačně zaslouží ohlas. A také ho má – a to i vydání v němčině a angličtině.

Co vás v poslední době z kafkovské literatury oslovilo?

Můj pohled je samozřejmě oborově zúžený a tak je třeba chápat i mou odpověď. Teď zrovna čtu knihu Anny Jamisonové Kafkas Other Prague, která vyšla v roce 2018 a v níž se autorka věnuje Kafkovu vztahu k češtině, jeho korespondenci s Milenou Jesenskou nebo českému a německému čtení jména Klamm, respektive Klam. Pro anglofonní publikum je to nové, přínosné. Za objevné považuji studie Veroniky Tuckerové o československé recepci Franze Kafky, v nichž jde o význam Kafkových próz v širším kulturním kontextu. Těším se, až její monografie konečně vyjde tiskem. Zaujala mě i nápady nabitá studie Petera Zusiho o Franzi Kafkovi a české literatuře, která vyšla v roce 2017 ve sborníku Franz Kafka in Context. Aktuálně je v tisku zajímavý sborník Franz Kafka im interkulturellen Kontext. Ta snaha kontextualizovat, vidět Kafkovo dílo i jeho recepci v širším rámci doby, mi – mimochodem – nepřijde zrovna autistická.

S Kafkovou tvorbou je tradičně spojována záhadnost, enigmatičnost, cizost a nedořečenost. Přitom je řada vykladačů jeho díla hnána touhou dovysvětlovat, konkretizovat, nalézat kauzalitu, objevovat podobnosti. Jsou ale v jeho díle ještě nějaká bílá místa? Nebo je tato potřeba zčitelňování v samotné povaze literární interpretace?

S poststrukturalismem je spojeno přesvědčení, že se významy literárního díla utvářejí v procesu čtení. Kritický čtenář čte jinak než čtenář naivní. Takže je to jistě i obecnější fenomén. Ne každý autor je ale s to mluvit ke svým čtenářům a interpretům tolika hlasy jako Franz Kafka. Benno Wagner to shrnuje v hezké metafoře, že Kafka ve svém literárním díle „poetickým těsnopisem protokoluje“ dobové diskursy, přičemž volí takovou míru zobecnění, že se text brání ukotvení v konkrétním, natožpak „pražském“ kontextu. Například o tom, kdo nebo co je Odradek – o jehož jméně se přímo v Kafkově textu jedni domnívají, že je německého původu, zatímco druzí, že je původu slovanského, aniž by jedna nebo druhá strana měla pravdu –, existuje obsáhlá sekundární literatura. A poslední slovo určitě nebylo řečeno. Ale právě tato interpretační otevřenost Kafkových textů je na nich tak přitažlivá. Má to jistě co do činění i s tím, že Kafkovo psaní – i na základě dochovaných egodokumentů – bereme vážně, že Kafkovi tuto komplexnost a mnohohlasí věříme. Základní otázka proto může znít i jinak: má nám Kafka čtenářsky pořád co říct? V roce 2017 jsem měl v Německu veřejnou přednášku ke stému výročí vzniku povídky Starý list, v níž místní švec podává zprávu o „nomádech“. Přednáška se věnovala různým čtením této povídky, jejichž společným jmenovatelem je dehumanizace druhého, jiného, cizího. Aktualizovat Kafkův text pro aktuální diskuse spojené s takzvanou migrační krizí nebylo mým úmyslem a nebylo to ani třeba. Některé věci jsou univerzální. A dobré texty je dovedou vyslovit, aniž by byly dobově konkrétní a aniž by je bylo třeba banalizovat dobovými aktualizacemi.

Pro životopisce je empatie „kouzelným slůvkem“, píše již zmiňovaný Stach. Autor biografie má v první řadě podnítit čtenáře, aby se vcítil do osobnosti, situace, prostředí. Je to v případě Franze Kafky možné a záhodné?

Empatie je emocionální kategorie – na to jsem asi příliš racionalista. Já bych spíš řekl, že životopis si čtenáře získává věrohodným obrazem autora i doby, i ve vztahu k dobovému postavení a fungování literatury. Jiná věc je, nakolik je čtenářsky věrohodný obraz věrný realitě, tedy zda jeho věrohodnost posuzujeme podle toho, zda pro nás jednotlivosti vylíčeného života při čtení představují smyslu­plný celek, nebo naopak podle toho, zda se autor jednotlivostem nesnaží za každou cenu propůjčit vnitřní logiku. Logika čtené biografie nemusí být logikou biografie žité. Jinými slovy: biografie je typ narace opřený o faktické události, nikoli faktum, k čemuž nás navádí vcítění.

Jaký význam podle vás tedy mají literární biografie? Jak by měl vypadat dobrý životopis?

Jako žánr je biografie pro historiografii nezastupitelná. Autorovi biografie totiž dává možnost kontextualizovat v každodennosti dílčího příběhu příběh kolektivní a spolu s tím zachytit proměny této každodennosti a hodnot, které ji utvářejí. U historicky klíčových osobností je tu i moment jejich fungování v různě komplexních společenských sítích, které mají potenciál charakterizovat svou dobu. To nám nabízí i literární biografie, která nám skrze pojednávaného autora vedle osobní roviny dovoluje proniknout i do ideových představ a recepčních horizontů literárních skupin či fungování literárního života. U literárních biografií je nicméně reálné riziko, že jejich autoři podlehnou pokušení a sáhnou nejen po egodokumentech, ale že literární texty přecení a že historiografický žánr literární biografie kontaminuje jednostranná a prvoplánová interpretace literárních textů. Fakt, že některé egodokumenty se prolínají s literárními texty, je spíš argument pro opatrnější nakládání s egodokumenty než naopak.

Přeložil jste několik próz Thomase Bernharda. I s ním je – podobně jako s Kafkou – spojen určitý autorský mýtus a některé biografické motivy se poměrně démonizují. Má smysl tyto mýty dekonstruovat, nebo mohou mít pro čtení děl nějaký význam?

Nevím. Řekl bych, že jde o dost rozdílné autory, což je dáno i dobou, v níž jejich díla vznikala. Thomas Bernhard psal literární texty, které je možno vidět na pomezí fakticity a fikcionality. Nikoli v romantickém smyslu, kdy je napětí fakticity a fikcionality inscenováno ve fikcionálním světě, ale ve smyslu moderním či postmoderním, kdy se fragmenty reality stávají součástí artefaktu. V tom má Bernhard blízko k autorům jiných literárních textů, jež skrze biografémy postav a vypravěčů referují k biografickým autorům, jak to známe třeba z textů Maxima Billera nebo – dovolte mi tento odkaz – Michala Viewegha. Tohle u Franze Kafky nevidím, biografémy evokující jeho život nejsou v „poetickém těsnopisu“ Kafkových literárních textů hmatatelné tak jako u zmíněných autorů. To, že se za součást Kafkova díla považují i jeho deníky a dopisy včetně „dopisu otci“ a že se čtou přes jeho literární texty, je jiná věc. Při troše fantazie lze začátek povídky Starost hlavy rodiny, v níž jde o identitu bytosti zvané Odradek, chápat jako odmítnutí interpretačních her, které s něčí identitou hrají druzí. Naopak Bernhard či Biller tyto hry provokují.

Do jaké míry je pak Kafka „pražským autorem“?

Určitě je pražský rodák. Narodil se, ­vyrostl a většinu svého života prožil v Praze. Ale jinou část svého života prožil na služebních cestách do severních Čech, v ­různých sanatoriích nebo v Berlíně. K tématu Franz Kafka a Praha se toho napsalo mnoho. V ro­ce 1947 pod tímto titulem vyšel sborník s příspěvky Huga Siebenscheina, Petera Demetze, Edwina Muira a Emila Utitze, o rok později v Kritickém měsíčníku esej Pavla Eisnera, v roce 1963 na Kafku z této perspektivy pohlédli organizátoři liblické konference a po nich v řadě studií Josef Čermák. V roce 1994 a 2012 pod tímto titulem vyšly sborníky pražských konferencí o Franzi Kafkovi a Praze… Je to velké, ale obtížné téma. V knize Franz Kafka and His Prague Contexts jsem se s ohledem na Kafkovy dopisy, deníky a vybrané literární texty pokusil nabídnout Kafkovo čtení Prahy. Nemyslím si ale, že Kafka při čtení a psaní svých literárních textů – obrazně řečeno – byl pořád v Praze. V jeho literárních textech je pražská topografie nehmatná, přítomná nanejvýš velmi zprostředkovaně. Kafka je jistě jedním z představitelů pražské moderny, ale co to s ohledem na pluralitu moderen konkrétně znamená a jak moc pražský prostor autorům píšícím německy otevíral cestu například k české literatuře a kultuře, to je něco, co v širším literárněhistorickém kontextu teprve uchopujeme. S ohledem na Kafku, jemuž dobrá znalost češtiny dovolovala návštěvu českých divadel i četbu českých knih, v tom máme – v rámci specifického žánru literární biografie – na úrovni známých fakt víceméně jasno. S ohledem na jeho kontextualizaci v obecnějším literárněhistorickém kontextu – v rámci šířeji pojatých literárních dějin – ještě tak daleko nejsme.

Uplynulý rok jsme byli svědky různých anket ke stému výročí Československa. V žádném z literárních žebříčků se přitom Kafka neobjevil. Je fakt, že ho nepovažujeme za domácího autora, dán jenom jazykem? Jeden z mála kontextů, který mu česká literatura vytvořila, je komparace s Jaroslavem Haškem. Zde se ale donekonečna opakují jen teze slavného Kosíkova eseje…

Přiznám se, že jsem ty ankety nesledoval. Možná proto bych to tak skepticky neviděl. Dokud se naše stávající jazykové představy, že Čech je ten, kdo mluví česky, nezmění na historicky adekvátnější představu, že Češi v areá­lu českých zemí mluvili, četli a psali českyi německy, respektive latinsky, nemůže nás takový výsledek překvapit. V němčině je možno rozlišit mezi těmi, kdo mluví česky (Tschechen), těmi, kdo mluví německy (Deutsche), a obyvateli Čech (Böhmen). V češtině nám pro to chybí jazyk, a to není tak snadné změnit. Po příjezdu do Prahy nebo Brna mě nicméně vždy fascinuje, že v českých knihkupectvích překlady Franze Kafky do češtiny nacházím v oddělení české beletrie, kdežto překlady děl jeho přítele Maxe Broda a jiného pražského rodáka Franze Werfela v oddělení jinojazyčné literatury. To je myslím odraz skutečnosti, jakého významu Franz ­Kafka pro českou literaturu a kulturu v šedesátých letech minulého století nabyl a že je vnímán jako její součást. Přímo emblematická je tato identifikace s Kafkou u autorů a autorek s českými kořeny, kteří po emigraci své nebo svých rodičů vrostli do němčiny jako literárního jazyka. V tom jsou opravdu podobni Kafkovi. I když totiž Kafka byl čtenářsky účasten na česky psané literatuře a byl rovněž divákem českých představení, jeho aktivním literárním jazykem byla výhradně němčina. Čeština byla v případě jazykových fragmentů jako Odradek nebo Klam(m) nanejvýš latentním jazykem.

Optimističtější bych ostatně byl i s ohledem na diskusi o vztahu Franze Kafky a české literatury. O jeho čtenářství už byla řeč. A když už byla řeč o Klam(m)ovi, stojí za zmínku, že o paralelu mezi Kafkou a Komenským se pokusil třeba Hans Dieter Zimmermann, který psal i o Kafkově čtení Boženy Němcové. Již zmíněný Peter Zusi se pak z komparatistického pohledu věnoval Kafkovi a Viktoru Dykovi či Richardu Weinerovi. Naopak Kosíkova studie Hašek a Kafka neboli Groteskní svět z roku 1963 je podle mého soudu spíš o Haškovi a o tom, jak jej vyvést z jednostrannosti čtení spojeného s lidovostí, již evokují ilustrace Josefa Lady, a odhalit v jeho textech groteskní svět, jejž naopak evokují kresby Georga Grosze. Tak to alespoň retrospektivně vnímám já. Formulováno jinak: oproti šedesátým letům se kafkovské bádání – včetně toho českého – rozhodně posunulo výrazně vpřed, v novém tisíciletí dokonce dost radikálně. Když se vrátím k první otázce: druhý svazek Stachovy biografie Franze Kafky, pokrývající léta 1910 až 1915, vyšel v originálu už v roce 2002 a novější vývoj kafkovského bádání reflektovat ani nemohl.