Myšlení o budoucnosti v českém mediálním a politickém mainstreamu naprosto selhává. Vládne přítomnost se Zemanem, Babišem a Okamurou. Tato jména – a témata s nimi spojená – ovšem nebudou mít za několik málo desítek let žádný význam. Tou dobou budeme řešit daleko závažnější problémy. Máme-li jim předejít, je třeba především aktualizovat společenskou diskusi.
Budoucnost je v Českém mediálním prostoru vnímána hlavně na praktické rovině, třeba když se řeší, kolik bude postaveno dálnic, o kolik se zvedne HDP nebo jak se reformují penze. V rovině ideologické sní pravice o fašismu, stará levice o revoluci a nová o odchodu do lesů. Společné přitom mají hlavně to, že své nápady loví kdesi v hlubinách 20. století. Je to zvláštní hlavně proto, že česká veřejnost má silný zájem globální změny a možné perspektivy řešit. Politici a mainstreamoví novináři jí přitom nevycházejí vstříc.
Moc je jinde
Míra současných technologických, klimatických a s nimi spojených společenských změn a pohybů je taková, že jakákoliv diskuse musí začít už u pojmového aparátu a definice základních oblastí, o kterých se v souvislosti s budoucí podobou světa a společnosti musíme bavit. Jinak totiž budeme jen klouzat po povrchu, což se v současném globálním pop-futurologickém diskursu celkem běžně děje. Představy pak oscilují mezi utopiemi typu solarpunku a dystopiemi spojenými s globálním rozkladem a apokalypsou. Zejména v oblasti popkultury se vize budoucnosti redukují buď na čistě technologický rozměr věci, nebo naopak na politické metafory – jako v populární seriálové adaptaci románu Margaret Atwoodové Příběh služebnice (Handmaid’s Tale, od 2017), v níž na rozbor toho, jak má vlastně svět k oné dystopii či utopii dospět, příliš prostoru nezbylo. Málokde jsou technické praktikálie i politické implikace tak vyvážené jako v prvních sériích seriálu Černé zrcadlo (Black Mirror, od 2011). Ostatně předestírat budoucnost v normativních kategoriích dobra a zla, utopie a dystopie je naivní, protože dobře promyšlená vize v sobě přirozeně kombinuje prvky obojího – vždyť i obludný politický režim v Příběhu služebnice je vykreslen jako environmentálně zodpovědný a odstrašující vize budoucího života v Černém zrcadle by asi pro většinu lidstva byla výrazně příjemnější než podmínky, v nichž aktuálně žije.
Než v nekritickém strachu či nadšení začneme kupovat bunkry na Novém Zélandu nebo pěstovat hydroponické ředkvičky v polyamorních komunitách, měli bychom se podívat na nevalné výsledky předpovědí budoucnosti ve vědeckofantastické literatuře 20. století. Ty totiž ukazují, jak to dopadá, když jen nekriticky glosujeme poslední technologické novinky bez otázek po hlubším smyslu věci. Dnes se můžeme jen smutně smát tomu, co vše zdánlivým vizionářům sci-fi uplynulých dekád nedošlo, od pádu dominantně západního vidění světa přes rozvoj informačních technologií až po klimatickou katastrofu. Nemuselo to být jen kvůli nedostatku představivosti, ale i kvůli absenci pojmového aparátu, který by dokázal obsáhnout nastupující globální mechanismy a systémy.
Zajímavé východisko k vytvoření lepší představy o budoucnosti navrhuje britský politolog Jamie Susskind v nedávno vydané knize Future Politics (Politiky budoucnosti, 2018). Podle Susskinda je potřeba nejprve diskutovat o nové podobě dělby moci, základních svobod a fungování demokracie. Neshody okolo dělby a aplikace moci dosud spočívaly v rozdílném názoru na to, nakolik má stát zasahovat do života občanů a nakolik má nechat věcem volný průběh. Nyní je ale potřeba vést spor o to, nakolik necháme svůj život ovládat umělými inteligencemi a dalšími technologickými systémy, a kdo a jak bude tyto technologie řídit. Pokud totiž definujeme moc jako schopnost přinutit ostatní jednat podle naší vůle, ukáže se, že i kdyby se vlády ve státě ujala jiná společenská skupina, na skutečném rozvržení moci to mnoho nezmění. Moc i nadále zůstane v rukou lidí, kteří kontrolují vývoj a fungování technologických systémů dalece přesahujících národní rámce.
Otevřít se popření
Když se nedávno američtí kongresmani pokoušeli „grilovat“ ředitele Googlu Sundara Pichaie, celá věc se vlivem jejich neznalosti základních faktů o činnosti technologické firmy zvrhla v grotesku. Zákonodárci globální supervelmoci často ani netuší, jak funguje internetový vyhledávač, a těžko tak od nich můžeme čekat efektivní zásah do rostoucí moci technologických gigantů. Technologický pokrok přitom rychle postupuje. Jak podotýká Susskind, budeme muset řešit nejen to, že někdo nebo něco permanentně sleduje vše, co děláme, ale také že nás omezuje fyzicky (autonomní auto vás nepovolenou rychlostí nepoveze) a v neposlední řadě i na úrovni smyslového poznání (generováním fiktivního digitálního světa nerozpoznatelného od reality). I když technologický rozvoj nemění všechny společnosti stejným způsobem (vynález knihtisku v Číně na rozdíl od Evropy nic tak převratného nezpůsobil) a je podmíněný lokálními ekonomickými a společenskými okolnostmi, je jisté, že za dvacet či třicet let budeme vnímat pojmy jako demokracie či občanské svobody naprosto jinak, a nemá smysl hledat paralely budoucího vývoje v historických událostech.
Pokud nastavíme vizi budoucnosti na rovině teoretické, zbývá ještě ta praktická. I zde aktuální diskuse v Česku selhává, i když třeba stoupající zájem o ekologická témata mezi širokou veřejností dává naději na změnu. Je načase připustit si nastupující realitu katastrofální klimatické změny, na niž je potřeba připravit systémy na lokální, státní i globální úrovni. Obnovování mokřadů nebo přechod na veganskou stravu je sice pěkná věc, ale zajištění energetické a materiální soběstačnosti či bezpečnosti státu v rozpadajícím se mezinárodním řádu jsou už těžší úkoly. Společnost, která nedokáže v řádu dekád postavit ani novou linku metra a pře se kvůli několika muslimským migrantům či stavbě nové knihovny, může ovšem těžko uvažovat o rychlé realizaci masivních projektů či dokonce diskutovat o novém nastavení sociálních vztahů mimo ideje růstu a rozvoje jakožto hlavních motorů klimatické změny.
Buď my, nebo oni
Jestliže se občas v českých médích a politice debata o budoucnosti přece jen vede, bývá zatížena primitivní ideologickou optikou. Jenže i po pádu kapitalismu bychom ocenili smartphony a ani uzavřením hranic a vyhnáním cizinců bychom déšť nepřivolali. Debata na rovině zastaralých a fakta ignorujících ideologických konceptů nemá v situaci, kdy si technická složitost diskutovaných témat vynucuje přehodnocení a redefinici pojmů, žádný smysl. Přitom pokud se daného tématu nechopí politici, novináři a zástupci občanské společnosti, otevřou debatu zástupci korporací s utopickými vizemi šťastných zítřků budovaných skrze vynálezy ze Silicon Valley.
Bez otevření nových horizontů nás aktuální vývoj dovede před absurdní dilema. Buď žít v oněch korporátních dystopiích, tak dobře popisovaných už od dob raného kyberpunku, které nám alespoň zachovají veselé mobilní aplikace, nebo pod kuratelou nějakého předpotopního nacionálně-fašistického gangu okopávat zbytky brambor na vysychajících polích a pozorovat, jak nám nad hlavami létají záhadné stroje těch, kteří vzali rozum včas do hrsti. Pokud si budoucnost nedokážeme vymyslet sami, někdo to udělá za nás.
Autor je vedoucí programu Radia Wave.