Jan Cempírek
Nejšťastnější generace
Novela bohemica 2018, 267 s.
Cempírkův román o zrání se odehrává mezi lety 1985 a 2011 a má dva hlavní – a jediné – hrdiny: Tomáše a Beátu. Tomáš chce být fotograf a Beáta je nejkrásnější dívka na celém gymnáziu. Na názorný soubor literárních klišé je tak zaděláno prakticky od prvních stran. Tomáš a Betty se setkávají každý pátek třináctého. Ze začátku jde o fotografování aktů (projekt, s nímž se Tomáš chce dostat na FAMU, kam ale samozřejmě není z kádrových důvodů přijat), později o zvláštní typ sexuální i lidské přitažlivosti. Beáta je klasická femme fatale, to ona se stává umělkyní – pochopitelně herečkou, protože právě k této profesi patří nespoutanost, promiskuita a tápání raných devadesátých let. Zatímco Tomáš nevytáhne paty z rodné obce a zabetonuje se v manželství, které je předem určeno k zániku, Beáta hraje v seriálu, odcestuje do Ameriky, vede nevázaný život, až skončí na vozíku. Autor na ni nakládá opravdu nemálo: potrat, sklony k alkoholismu, emocionální nestabilitu… Je to – v duchu zmíněných literárních klišé – „vysněná“ žena, postava, která snese všechno, ale pořád se ke své někdejší lásce-nelásce vrací. Když ji během jednoho fotografování, z něhož se časem stane jakýsi rituál, Tomáš dokonce znásilní, tak nějak velkoryse mu to odpustí a jede se dál. Čtenář zírá, co se ještě může v české literatuře dneska odehrávat – pokud ovšem žil v blažené představě, že takhle toporně napsané dialogy, takhle prázdné tlachání a takhle hloupé ilustrační fotografie se už v „seriózní“ beletrii neobjevují.
Marta Ljubková
Štěpán Hobza
Ferrari v džungli
Literární salon 2018, 104 s.
O sbírce Štěpána Hobzy Ferrari v džungli hodně vypovídá už její první strana, jejíž součástí je motto (tento signál, spojující autonomní text s nefikční skutečností je mimochodem v současné české poezii takřka pravidlem) od Ladislava Klímy: „Avšak svět nebyl by tak veliký a vznešený, kdyby nedovedl být současně nicotný a směšný.“ A je to právě potkávání se nízkého s vysokým, co asi nejvýstižněji charakterizuje tuto sbírku. Hobza se nebojí pracovat s klasickou veršovou strukturou (přerývaný, střídavý rým), tématem jsou ale počítačové hry, fotbalové utkání El Clásico, McDonald’s nebo všudypřítomný internet. „U notebooku jak oltáře já vysedávám/ a logo microsoft je pro mě runa/ USB kabel má teskná struna/ tě omotává.“ Autor se nezříká ani okázale estetizující lyriky, kterou však pokaždé s jistou mírou sofistikovanosti něčím shodí. Platí to i u tak vážných témat, jako je například současná krize na Ukrajině. Nad vším pak vládne jistá chlapecká naivita a bezstarostné slovní floutkovství, projevující se v nespoutané až potrhlé imaginaci: „Když Wehrmacht dobýval Bradavice/ pršelo a bylo plno hub/ ve velké síni plápolaly svíce/ a esesmani postovali na youtube.“ Těmto veršům se musíte zasmát, i když nechcete. Hobzovi se zkrátka v jeho fikčním světě daří nacházet potřebnou rovnováhu mezi patosem a trapností. Jeho poetika nechce zachraňovat svět ani do kamene vytesávat metafyzická moudra. Chce tu být jen tak, trochu pro zasmání, možná trochu pro provokaci. Nic víc od ní nečekejte.
Libor Staněk
Tom Gauld
Pečeme s Kafkou
Přeložila Michala Marková
Plus 2018, 158 s.
Ne, tohle není kuchařka, kde byste našli recepty na nejoblíbenější pokrmy Řehoře Samsy, Josefa K. nebo snad samotného Franze Kafky. Jde o soubor stripů britského knihomola Toma Gaulda, věnovaných převážně knihám. Titulní strip Pečeme s Kafkou je jedním ze zhruba sto padesáti a Kafka v něm peče koláč s citrónovou polevou. Místo receptu se však čtenář dočká průpovídek typu „Smysl života spočívá v tom, že jednou končí“. Gauldův humor ocení hlavně milovníci knih a ti, kdo mají něco načteno. Ne každý si užije bludiště na téma Wolf Hall od Hilary Mantelové nebo přehled knih pro děti, s nimiž J. G. Ballard neměl úspěch (například Jak medvídek Ballard nalezl pod civilizačním pozlátkem jen barbarství a zvrácenost). Jsou tu ale i vtipy určené méně sečtělým, třeba Generátor shakespearovských adaptací, kde si z nabídky ve čtyřech sloupcích můžete sestavit třeba kombinaci „zombie buran Othello na Wall Street“. Gauldovu politickou orientaci naznačuje strip s feministickým Jamesem Bondem: Bond v něm potkává Doktora Sexistu, jenž vyhrožuje vrácením ženských práv o sto let nazpátek. Anebo strip o „rozumné housence a hloupém broukovi“, v němž rozumná housenka celé léto tvrdě pracuje, aby postavila vysokou zeď proti cizincům, zatímco hloupý brouk si řekne, že cizinci možná budou hodní – až nakonec začne jíst jejich jídla, tancovat jejich tance a ani si nevšimne, že mu změnili život. Pokud jste naladěni podobně jako autor a milujete knihy, lepší stripy na toto téma v češtině nenajdete.
Jiří G. Růžička
Jiří Padevět
Ostny a oprátky
Host 2018, 136 s.
Historikovi Jiřímu Padevětovi se podařilo knihou povídkových črt o různých postavách z totalitární epochy vytvořit hybrid na pomezí beletrie a populární vědy historické. Uspokojí zřejmě nejvíc čtenáře-masochisty. Estetizace totality překračuje mez vkusu líčením propagandistických barvotisků a subjektivní výpověď a spekulace autora zde nahradily objektivní svědectví. Je za tím hodně zármutku, tíživosti doby protektorátní a komunistické, epochy hodné leda zaklnutí. Ale proč anachronická stylizace, evokace zmizelé doby? Žijeme přece také ve světě, kde bývá občas pěkně, v relativní svobodě mezičasu před novými sociálními experimenty moci. Padevětovo echo má platnost gesta karatele k těm, kteří jej asi sotva budou číst – totiž k IT expertům lidské duše a bachařům nesvobody. Začali jsme rozhodovat o svých údělech, školní osnovy jsou plny výchovy k demokracii a kurs nás vede zřejmě dobrým směrem. Co naplat, žijeme v nejlepším z možných světů a lepší už nic nebude – pokud nejsme zase před novým sešupem! Z toho pohledu se Padevětova kniha zdá být konjunkturální víc než třeba, suchou iluzí nahrazuje svědectví přímých účastníků i zmizelou totalitární skutečnost a vydává své imprese za „to, co se opravdu stalo“. Ač se to třeba stalo jinak… Na malém rozsahu Padevětových črt se čtenář sotva dostane do kontextu, a už končí. Nakonec zbývá hlavně stísněnost. Doufejme, že Jiří Padevět přešlapuje před dlouhou tratí historického románu – to by mohlo být zajímavé!
Vít Kremlička
Doktor Martin: Záhada v Beskydech
Režie Petr Zahrádka, ČR, 2018, 90 min.
Premiéra v ČR 6. 12. 2018
Na toho, kdo nesledoval televizní seriál Doktor Martin, a velmi pravděpodobně tedy nebude sledovat ani jeho chystanou spin-off sérii Strážmistr Topinka, bude snímek přemosťující oba cykly působit jako další výlet do žánru pitvořivých lidových komedií ve stylu Zdeňka Trošky. Tím spíš, že misantropický Martin v podání Miroslava Donutila postupně vyklízí prostor komediálně přehrávajícímu Robertu Miklušovi v roli Topinky. Celá policejní zápletka jako by vypadla z devadesátkových krimi komedií jako Byl jednou jeden polda, které vyprávěly hlavně o neschopných břídilech, kteří si na tvrdé vyšetřovatele jen hrají – a stejně vyznívali i samotní tvůrci, když se občas klopotně pokoušeli o akční scény. Příběh tajuplného liliputa, který kdysi v kočovném cirkusu ukrýval prastarý poklad, nabírá ke konci až cimrmanovské rozměry, jež ale tvůrci nejsou ochotni dotáhnout až do čiré absurdity. Film tak zůstává nesoudržnou sbírkou podivných, nepovedených scének, propojených unyle líbivými leteckými záběry na krajinu Beskyd. Nejlepšími momenty jsou právě chvíle nezáměrné campové směšnosti – afektované Miklušovy grimasy, dvojice mlčenlivých bratrů, závěrečné vyhazování soch československých státníků z letadla. Jinak se ve filmu bohužel projevují ty nejhorší vlastnosti současné české kinematografie, počínaje tím, že se snímek příliš neliší od původní televizní produkce, a kdykoli se snaží nabídnout něco navíc, zoufale selhává.
Antonín Tesař
Psychopatologie planety
Galerie Kurzor, Praha, 19. 12. 2018 – 3. 3. 2019
Závěrečný, sedmý díl série výstav Podmínky (ne)možnosti nese název Psychopatologie planety. Spekulativního obratu k objektu se už tradičně vzdává a směřuje k dalším reflexím lidské subjektivity, kterou tentokrát nachází v kontextu umělecké tematizace úzkosti a s tím spojeného hashtagu #Suffering. Ani tentokrát se divák nesetká s příliš optimistickým vyzněním, ať už kurátorské koncepce nebo přítomných děl. Výstava je naladěna na depresivní, úzkostnou až záštiplnou notu, přičemž návštěvníka na každém kroku provází pronikavý zvuk ženského pláče z videa Daniely a Lindy Dostálkových. Podobně vyznívá i videoesej Jiřího Žáka, věnující se vnitřní prázdnotě konzumeristického člověka současného high-tech kapitalismu, propojeného virtuálními sociálními sítěmi. Vojtěch Märc, Jan Kolský a Matěj Pavlík zase diváka uvedou do pražských geopatogenních zón, přičemž jejich příspěvek lze de facto považovat za pokračování výzkumu dějin československé psychotroniky, který prezentovali už v rámci výstavy Antény ruce: protokoly z mimosmyslové estetiky v Ateliéru Josefa Sudka. A za zmínku stojí bezesporu i video Andráse Cséfalvaye, v němž se pomocí 3D animace stylizuje do společného předka všech savců a jeho prostřednictvím vede úvahy o umělé inteligenci jakožto dalším evolučním stupni. Deprese z bezvýchodného stavu planety zde nicméně zůstává zacyklenou interpretací světa, nikoli podnětem k možné změně.
Martin Vrba
Ondřej Štefaňák, Dagmar Radová
Lonely Horny Only
A Studio Rubín, Praha, premiéra 14. 12. 2018
Aktuální sezóna v pražském A Studiu Rubín, tematicky vymezená sloganem „S kým žijem?“, chce být sezónou proměn: objevují se zde noví, neokoukaní režiséři, mění se vizuál divadla i prostory studia a hledají se aktuální témata. Podobně novátorská chce být inscenace autorského počinu mladičkého režiséra Ondřeje Štefaňáka a dramaturgyně Dagmar Radové, nazvaná Lonely Horny Only. Už z názvu lze odtušit, že se hraje o lásce, sexu a osamělosti – a koho jiného než dnešních třicátníků, kteří se prý často a rádi seznamují přes Tinder? Do osamělých, podvádějících, smilnících, opouštějících, nacházejících se a zase se vzájemně ztrácejících postav se převtělují Anita Krausová a Vojtěch Hrabák a hrají skvěle, až na to, že řeč jejich těl se občas rozchází s textem, který jim autoři vložili do úst. Ale hrajte cynického, protřelého manažera, který si za peníze může koupit všechno včetně lichotek, když máte za sebou stěží maturitu! A hrajte svěží sedmnáctku, když už máte na krku tři křížky… Možná chtěli tvůrci dát najevo, že postavy nemají jména ani jasnou charakteristiku, že jsou „jenom jako“ a vlastně dosti fluidní – stejně jako litry napodobenin spermatu a krve, které byly během zhruba hodinového představení prolity. Nejzdařilejší částí představení tak pro mě byla výprava Ivany Kanhäuserové. Jako němohra by představení fungovalo skvěle, a to včetně drobných kabaretních intermezz. Nakonec to ale vlastně bylo celé zase jen o hledání romantické lásky a nemožnosti jejího naplnění.
Eva Marková
Dave Phillips
Ritual Protest Music
LP, Urbsounds 2018
Dave Phillips, švýcarský umělec na poli field recordings, už má za sebou nemálo produktů „sonického aktivismu“. Jeho poslední nahrávka je prezentována jako politický noise, který se významově pohybuje na pomezí sociálně dystopické kritiky a opatrné víry v přetrvání lidstva. Jako základ pro smyčky Phillipsovi obvykle slouží nahrávky zachycující mimo jiné i hlasy nebo zvuky těla, ale také různě zefektované nástroje. Netřeba připomínat, že v ambientu, postindustrialu a noisu se s rituální hudbou v poslední době roztrhl pytel. Stejně tak je patrné, že takto zaměřená tvorba často postrádá hloubku. Phillips se tomuto úskalí snaží vyhnout nepřístupným vrzavým a dunivým zvukem. Vokál je často natolik zkreslený, že bychom mohli mluvit o zvukovém ztvárnění hororových duchů. Většího významového posunu se však nejspíš nedobereme a nepomohou nám ani ambivalentní, celkem vzato nepříliš oslnivé názvy tracků. Nabízí se srovnání s domácím projektem Instinct Primal, který je ovšem ambientnější a také stravitelnější. Phillips oproti tomu sází na rušivost – vysoké frekvence vám projedou všemi zuby, než si najdou cestu, kudy z vaší hlavy ven. Album Ritual Protest Music tak spíše rozechvěje a zatíží, než aby nás duchovně či myšlenkově někam posunulo. Vyznění podobné noční můře či bad tripu ostatně naznačuje už grafika desky. Nahrávka si každopádně zaslouží pochvalu za mastering, konkrétně za to, že se všechny ty nepříjemné zvuky podařilo dostat na vinyl – ten lze navíc plnohodnotně poslouchat při obou rychlostech přehrávání.
Jiří Almer