Teorie elit se snaží osvětlit tendenci západních společností ke koexistenci hierarchického uspořádání s liberálním sociálním řádem, který se prezentuje jako projev rovnostářství. Sociální či ekonomické krize přitom bývají po právu spojovány právě s extrémní nerovností. Jak teoreticky uchopit tento rozpor?
Ekonomická krize byla mimo jiné považována za důsledek nezodpovědného a sobeckého jednání makléřů a obecně výše postavených lidí působících ve finančním sektoru. Zpochybňování demokratických institucí liberálního řádu, které se dokládá úspěchem pravicově populistických hnutí nebo oblibou dezinformačních webů u části populace, bývá zase někdy pokládáno za projev selhání elit. Třídní analýza moderních společností přitom poskytuje plastický obraz vzniku nerovností a jejich klíčových projevů: zadluženosti, chudoby, sociálního vyloučení, sociální reprodukce nerovností či rozpadu hodnotového konsensu liberálních společností. Co se ale děje na vrcholu pomyslné společenské pyramidy?
Perverzní elitářství
Americký sociolog Shamus R. Khan ve své knize Privilege (Výsada, 2013) zkoumá proces reprodukce americké elity za branami internátní školy, která se podílí na výuce a výchově adolescentů z nejvyšších vrstev a připravuje je na špičkové americké univerzity z takzvané břečťanové ligy, aby následně vplynuli do soukolí amerického systému korporací, státní správy a politiky. Jeden ze závěrů studie říká, že v této škole v poslední dekádě došlo k docela překvapivé proměně étosu elit.
Inspiračním východiskem Khanovy práce je rozpor, který je možné pozorovat v americké společnosti posledních desetiletí: zatímco na veřejnosti se proklamuje rovnost a inkluze, stále rychleji bohatne stále užší vrstva společnosti – elita. Mladí studenti sledované elitní školy jsou pak, stručně řečeno, vedeni k tomu, aby sami na sebe nahlíželi jako na těžce pracující jedince, kteří si své případné výhody zasluhují tvrdou dřinou. A vice versa: pokud někdo úspěšný není, mají tomu rozumět tak, že si za to může sám, protože nedostatečně pracoval. Khan ukazuje, jak skutečná nerovnost (společenský původ a všechny výhody, které z něj pramení) existuje v kontextu meritokratického sebepochopení americké společnosti, které je pro ni historicky typické a nejstručněji je vyjádřeno „americkým snem“ o tom, že každý může, pokud se o to patřičně zaslouží, uspět. Meritokracie a ideologie výkonu tak nevedly k narušení či zpochybnění elitních pozic, spíše je elity přijaly za své a perverzně tyto hodnoty inkorporovaly do svého obrazu světa.
Typologie oligarchií
Politický vědec Jeffrey A. Winters v roce 2011 vydal knihu rozvíjející jeho teorii oligarchie, jež je jakýmsi doplňkem k teorii demokracie. Metodologickým jádrem či východiskem Wintersovy teorie je představa, že rozsáhlá oblast politiky je vysvětlitelná s pomocí termínu oligarcha či oligarchie. Jde mu o postižení politiky z personalistického pohledu jako místa, kde je jedincův vliv v zásadě vypočitatelný na základě majetku a příjmu, kterým disponuje: bohatství násobí vliv v politice. Důvod aktivity oligarchů v politice je podle Winterse banální: jde jim o posílení vlastního bohatství a jeho ochranu. Jde vskutku o jednoduchou tezi, která souzní s jednou z nejstarších intuicí obyčejných lidí: bohatí vládnou za všech okolností, a to více či méně skrytým způsobem; bohatství vede k politické moci a ta zase posiluje bohatství.
V tomto rámci Winters rozpracovává téměř evolucionistickou typologii oligarchií. Identifikuje několik historických stadií vývoje, která rozlišuje na základě tří kritérií. První kritérium spočívá v tom, jestli oligarchové disponují právem užívat násilí. Druhé kritérium záleží na tom, do jaké míry jsou aktivity oligarchů atomizované, nebo naopak koordinované. Poslední kritérium ukazuje, zda jsou oligarchové do výkonu moci přímo zapojeni, nebo zda je moc naopak odosobněná. Podle toho Winters rozlišuje válečnou (nebo válečnickou), vládnoucí, sultanistickou a občanskou oligarchii. Tyto typy ukazuje na konkrétních případech a snaží se identifikovat jejich klíčové znaky. Ve skutečnosti se samozřejmě jednotlivé typy nevyskytují v čisté podobě, ale spíše se prolínají. Můžeme přitom pozorovat určitou logiku vývoje, který směřuje k občanské oligarchii, tedy k posilování neosobních a nepřímých způsobů ovlivňování politického života. Winters nicméně upozorňuje, že jeho typologie není popisem nějakého historického zákona: v budoucnu může klidně dojít k „návratu“ již zdánlivě překonaných trendů spočívajících například v otevřeném používání násilí při ochraně bohatství a majetku.
Možná, že právě Wintersova teorie nám může pomoci předvídat sociální procesy v éře ekologického nedostatku a krize. Při přesunech obyvatelstva, ke kterým kvůli environmentálním problémům pravděpodobně bude docházet ve velkém, totiž může dojít ke střetům, při nichž oligarchický charakter společností vyjde ostře najevo. Jihoafrický režisér Neill Blomkamp natočil film Elysium (2013), který se odehrává v roce 2154, kdy na planetě existují jen dvě sociální vrstvy: elita, fakticky žijící na oběžné dráze, kde není konfrontována s důsledky ekologické devastace zapříčiněné průmyslovou společností, a zbytek lidstva, který žije na Zemi v chudobě, prekariátu a zničené přírodě. Tato představa se mohla divákům zdát přehnaná, ale ve světle Wintersovy teorie oligarchie je otázkou, zda se nejedná o velmi přiléhavou metaforu.
Winters na jedné straně zpracovává materiál, který často vede k různým teoriím spiknutí, na straně druhé svým pojetím „ochlazuje“ toxický charakter představ, které svádějí k eskapismu či k pravicovému populismu. Sám tvrdí, že jeho teorie nestojí v opozici vůči Marxovi ani vůči Weberovi, spíše je oba doplňuje. Koncept oligarchie není v rozporu s demokracií – může s ní koexistovat. Možná, že Wintersova teorie dokáže vysvětlit aktuální tendence, kterým ne zcela rozumíme ve chvíli, kdy pracujeme s demokratickými pravidly a procesy jako s fenomény, jež výrazně limitují význam bohatství nejen v politice, ale také ve společnosti. Demokracie je totiž často vnímána jako záruka toho, že bohatství a jiné formy zvýhodnění nebudou vytvářet systematickou strukturu privilegií.
Reakční střední třída
Další američtí političtí vědci Benjamin I. Page a Martin Gilens některé závěry Wintersových studií potvrzují. Na vzorku několika tisíc konkrétních politických rozhodnutí zkoumali, jaká teorie demokracie odpovídá americké politické realitě. Konkrétně šlo o to, kde leží jádro politického rozhodování. Zda se politika řídí spíše podle vůle takzvaného průměrného občana, anebo podle ekonomických elit. Závěry této empirické analýzy jsou poměrně zajímavé: sice není možné jednoznačně říct, že americká společnost je výhradně oligarchická, jelikož občas se rozhoduje i podle vůle průměrných občanů, děje se tak ale v zásadě tehdy, když se jejich zájmy kryjí se zájmy ekonomických elit.
Výzkumy elit, které navazují zejména na kritičtější pojetí elit z šedesátých a sedmdesátých let minulého století, mohou být velmi přínosným obohacením pohledu na politickou situaci současných společností. Trend je takový, že nejbohatší bohatnou, a naopak se postupně ekonomicky a sociálně propadá jakási pomyslná „globální“ střední třída, jak to ve svých analýzách ukazuje ekonom Branko Milanović. Střední třída, zejména ta z bohatých států, se tak stává oporou antiemancipačních politických sil postavených na oportunistické a pravicově populistické rétorice. Míra této reakčnosti je vidět třeba na maďarském zákoníku práce, který je některými komentátory označován za „otrokářský“, neboť rozvolňuje povinnosti zaměstnavatelů vůči zaměstnancům a oslabuje pozici pracujících.
Výzkumy vycházející z tradice zkoumání elit nám mohou pomoci porozumět novým trendům, s nimiž si s klasickou interpretační výbavou neporadíme. Tato výbava totiž pochází z padesátých až sedmdesátých let 20. století, tedy z relativně stabilní „zlaté éry“ kapitalismu.
Autor je sociální teoretik.