Knižní prvotina Franze Kafky vyšla v českém překladu nejdříve pod názvem Pozorování, později jako Rozjímání. Váhání mezi oběma převody upozorňuje na překvapivé žánrové souvislosti těchto subtilních próz.
Pod názvem Betrachtung vydal Franz Kafka již v roce 1908 sérii osmi krátkých próz v časopise Hyperion a v roce 1912 využil téhož titulu pro svou knižní prvotinu, v níž k původním osmi připojil dalších deset textů. V českém překladu byla vydána nejprve jako bibliofilie v roce 1946 v překladu Jana Řezáče pod názvem Pozorování. Vladimír Kafka pro soubor Povídky v roce 1964 zvolil titul Rozjímání. Které volbě dát za pravdu?
Rozhodnutí pozdějšího překladatele se na první pohled zdá zjevně chybné: slovo „rozjímání“ navozuje představu uvolněného zadumání, nevázaných asociací, které v Kafkových stroze vybudovaných textech rozhodně nenajdeme. Nejnázornějším upřesněním významu titulu se zdá být posloupnost povídek Ti, kdo běží kolem, Pasažér, Šaty a Odmítnutí – první text ze čtveřice si nejspíš snadno vybaví každý čtenář Kafky a i Odmítnutí, líčící anekdotu o vzájemných pohledech mužského vypravěče a krásné dívky, kteří vmžiku poznají všednost druhého, a raději se proto rychle rozejdou, se nejspíš mnohým vepsalo do paměti. Ze zmíněné skupiny textů je patrné, že Kafka svým názvem míní pozorování, a to pozorování nikoli dumavě rozjímavé ani chladně nezúčastněné, nýbrž takové, jež se pozorovatele dotýká a může jím i otřást.
Pohroužení a odstup
Kontrola ve slovnících a v pramenech však odhaluje, že Vladimír Kafka měl se svou volbou více pravdy, než se na první pohled zdá. Název Rozjímání totiž reflektuje jeden nepominutelný aspekt, který je v názvu knihy Franze Kafky obsažen. Německé slovo Betrachtung – užité tak samostatně a důrazně jako právě v názvu Kafkovy knížky – mělo v Kafkově době i dlouho před ní tři hlavní významy. Prvním je analýza, teorie, vědecká či argumentačně vybudovaná úvaha. Mimo odborný kontext ovšem jasně převládají jiné dva výklady, totiž náboženský a estetický. J. H. Campe ve slovníku z roku 1807 uvozuje příslušné heslo čtyřmi reprezentativními příklady: „Betrachtung malby, domu, uměleckého díla, Betrachtung Boží dobroty.“ A tytéž hlavní asociace podle všeho vyvolávalo příslušné slovo i v Kafkově době.
Pokud jde o „Betrachtung Boží dobroty“, zde se míní ono kontemplativní rozjímání, které titulem zdůraznil Vladimír Kafka. Jde o pojem, který má kořeny již ve středověké mystice (ve smyslu „vnitřní názor“, „pohroužení do Božích skutků“) a jeho klíčové postavení zvlášť pronikavě dosvědčují věty z německého překladu spisů svatého Alfonse z Liguori v polovině 19. století: „Betrachtung je morálně nezbytná pro všechny věřící“, „Kdo se necvičí v Betrachtung, nepozná, v čem chybuje“, a především: „Hřích a Betrachtung nemohou existovat vedle sebe.“ Rozjímání, o němž tu je řeč, je soustředěně bádavým povědomím o vlastním postavení vprostřed světa – tak jako u Kafky v povídkách Bída starého mládence a Obchodník.
Z citovaného slovníkového hesla již vyplynulo, že třetím hlavním významem je pozorování či „hledění“, zvláště estetické. Pohledem skrz plot začíná celý Kafkův povídkový soubor, pohled přes okno má ústřední místo v Roztržitém vyhlížení, Cestě domů i Oknu do ulice, další varianty pohledu jsou prominentní v povídkách Pasažér či Šaty a koneckonců i v podobenství Stromy, jež nás nutí k jemné, a přitom zásadní změně vidění. „Krásno dosahuje svého působení již při pouhé Betrachtung, pravda vyžaduje studium,“ prohlašuje Schiller v často citované větě. Právě Schiller je však zároveň významným svědkem toho, že náboženská a estetická Betrachtung nestojí coby slovníkové položky jednoduše vedle sebe, ale mohou si konkurovat. V pětadvacátém listu O estetické výchově (1794, česky 1942) totiž píše: „Betrachtung představuje první liberální poměr člověka k veškerenstvu, jež ho obklopuje.“ Jestliže tedy u svatého Alfonse byla Betrachtung pramenem pokory, u Schillera je důrazně definována jako pramen svobody.
Kafka zjevně navazuje na obě naznačené sémantické linie: staví před nás momentky, postřehy, chvilkové pohledy, které ale – díky absenci širší vyprávěcí souvislosti – mnohdy působí dojmem neurčitého trvání a zároveň do sebe vtahují souvislost celého života a jeho váhy. Pozorování i Rozjímání jsou stejně oprávněnými i stejně kritizovatelnými překlady názvu (a žánrového zařazení): musíme se je pokusit vnímat ve vzájemné provázanosti a v možnostech proměn. Zároveň je sám nález této dvoutvářnosti, kterou běžný úzus v takto silné míře neumožňuje, argumentem pro domněnku, že Kafkova sémantická paleta byla při volbě názvu – přinejmenším podvědomě – ještě širší.
Spatřené břímě
Když od pravých etymologií přejdeme k těm falešným, ale potenciálně sugestivním, nabízejí se tři další možnosti: odění (Tracht), náklad, břímě (také Tracht) a shoda či rozkol (Eintracht a Zwietracht) – slovo Eintracht emfaticky zaznívá v závěru Okna do ulice; k motivu šatů se vztahují Šaty a Odmítnutí. Ponechejme otevřeno, zda a do jaké míry tyto aluze přičíst samotnému Kafkovi či jeho implicitnímu jazykovému citu; jisté je, že nám mohou posloužit jako mnemotechnická a interpretační pomůcka.
Neboť váha a lehkost jsou tím zásadním třetím elementem, který do žánru kafkovské Betrachtung nepochybně vstupuje. Předmětem bádavého nahlížení, při němž je ve hře celek života, je v Kafkově prvotině moment vratkosti. „Dole vidíte světlo slunce (…) na dětské tváři děvčátka (…) a zároveň na ní vidíte stín muže (…) Potom muž přejde a tvář dítěte je úplně jasná.“ Tak zní „děj“ osmiřádkové povídky s názvem Roztržité, respektive Rozptýlené vyhlížení, která se k názvu celého souboru hlásí nejpřímočařeji. Jiným bodem překlopení je vyběhnutí před dům nebo zatočení do lesa v Dětech na silnici, náhlé rozhodnutí jít večer ven v Nenadálé procházce nebo lehké poklepání na rameno, kterým se vypravěč v Odhalení šejdíře vymaní z moci „lapače venkovanů“ (Bauernfänger), jak by zněl otrocký překlad výrazu pro šejdíře, jehož složky Kafka uvádí do hry: „A byl jsem přece v tom městě už několik měsíců, domníval jsem se, že znám skrz naskrz tyhle šejdíře, co za noci proti nám vystupují (…) s rukama vztaženýma (…) jako by si hráli na schovávanou.“ Avšak ono zhoupnutí, k němuž náhle dojde, když misku přetížíte o jediné zrnko nebo posunete rameno o šíři vlasu, může vynášet i klesat, přinášet energičnost i únavu: po Nenadálé procházce, jež srší činorodostí, následuje takřka ironicky pojmenované Rozhodnutí, v jehož závěru vypravěči zbývá leda „přejíždět si malíčkem po obočí“.
Tím závažím, jež rozhoduje, mohou být vlastní šaty („převléknete si kabát, okamžitě jste oblečen na vycházku“; „máš na sobě taftové plisované šaty (…) a přece se (…) chvílemi usmíváš“), může jím být shoda či rozkol s druhými, případně hravý, harmonický střet (srovnej úvodní Děti na silnici se závěrečným Trápením) a šaty mohou shodu či rozpor zprostředkovat (Pasažér, Odmítnutí). Podstatný však je onen pocit, že táž tíže, která mě na „šťastné“ misce vah obdařuje pocitem vzletu, mne na druhém rameni – od něhož jsem oddělen jen netušeným bodem rovnováhy – stáhne dolů.
Vítezné porážky
Soubor Betrachtung před nás staví geometricky přesné nárysy oněch mezních linií, které jsou v Popisu jednoho zápasu (1905, česky 1968) a ve Venkovském lékaři (1917, česky 1931) využity v groteskním a fantastickém rejstříku. Kafkova prvotina má v podstatných ohledech blíže k ranému Wittgensteinovi („Svět šťastného je jiný než svět nešťastného“) a ranému Musilovi než k onomu Kafkovi, „jehož všichni známe“.
Kafkova prvotina je radikálně imanentní, a právě touto radikalitou navazuje na křesťanskou Betrachtung a mění ji: předmětem bádavého pozorování, ve kterém jsem sám v sázce, nejsou mé hříchy ani Boží velikost, nýbrž jemná gesta, tíha a lehkost vlastního těla či tváře, atmosféra místností a hranice dveří a oken a v největší obecnosti či spíše hloubce elementární pocit života a vzmachu či naopak skleslosti a únavy. Jediným metafyzickým prvkem Kafkovy prvotiny je rozdíl mezi skutečností a zdáním, i ten se ale zhoupává takřka v naší vlastní hrudi, když se oddáváme snu o štěstí (Výlet do hor, Touha stát se indiánem) nebo zjišťujeme, že pravým vítězstvím je porážka (K úvaze pánům jezdcům): „Poražení mají ústa sevřená a zlehka poklepávají na krk svým vesměs řehtajícím koňům.“
Autor je komparatista a překladatel.