Odysea

ZPĚV PRVNÍ

Když pak v širých svých dvoranách šarvance­-roztahy zarohnul,

na stěnu zavěsil Odysseus nasycený luk

a odkvapil do horké lázně, aby omyl své mohutné tělo.

Dvě služebné chystaly koupel; však jakmile spatřily pána,

vykřikly zděšením: neb plece klenuté i boky mohutné,

vše vřelo parami

a černá krev po kapkách stékala z dlaní, jež vraždily…

Měděné džbány jim vyklouzly, hřmotně se po dlažbě koulely.

Harcovník starý náš zlehounka usmál se do hustých valousů,

obočí povytáh a pohledem pokynul čánám, ať zmizí.

Dlouho pak těšil se z blaživé lázně, jež útrobí hýčká

(kdy žíly se promění v řeky, jimiž proud krve se valí,

ledví se osvěží, rozjasní hloubavá mysl).

V zápači štvanec tak vydechl konečně úlevou; oleje vonné pak

pozorně vetřel si do bujných kadeří, natřel i tělo rozryté

mořem

a únava krutých zim prchla a on celý zas rozkvetl mládím.

Na háčcích zlacených, v přísvitu opojném

v komnatách kytlice zářily ušité z brykyše manželkou

počestnou

(zdobené motivy trojveslic hbitých, bohů a jinovců dujících):

panovník osmahlé rámě své váhavě natáhl, vybral si

tu, která červánky rděla se; chutě ji přes plece přehodil

a napořád dýchaje parami vytáhl závoru, vykročil z komnaty.

Loučí svit otroky oslnil, kteří se v příšeří choulili; záblesky

dopadly

rovněž na masivní zčernalé povaly rodného stavení…

Penelopa pak, která tu potichu, pobledlá na trůnu čekala,

na hosta pohlédla a nohy jí podkosil děs:

„Člověk ten, při bozích, není tím, po němž jsem po léta toužila – 

obluda jak hora vysoká, jež dupe v paláci jak skoček

před krávou!“

Muž vtipem sršící předobře vytušil zatruchlý nepokoj

ubohé choti své; srdce pak soucitem kypící chlácholil:

„Srdce mé, tohle je žena ta, která tě v pokoře toužebně vyhlíží,

aby ti lůno své nabídla, ve chvílích radosti s tebou se spojila –

jen ji jsi vzývalo v zápasech s řáděním příboje,

s bohy i hláškami z výtuní nesmrtné mysli své!“

To říkal si Odysseus, leč v srdci sklíčeném nenašel odvahu

spočinout v náruči

(pach krve prolité do chřípí nadále stoupal mu) –

navíc tu choť jeho napořád zmateně pohled svůj nořila

do změti mladých těl;

jak na ni upřeně pohlížel, zrak jindy sokolí zkalil se, bezmála

v záchvatu vraždění namístě byl by ji proklál.

Rychle radš odkvapil; stanul pak beze slov na prahu paláce.

Žířivé slunce se mezitím chýlilo k západu,

růžové, azurné stínoví plnilo kdekteré zákoutí klenutých síní.

Uprostřed jedné z nich z oběti bohyni Athéně stoupal dým

a v dlouhých sloupových nádvořích proradné služebné visely:

naběhlé jazyky, bělmo vystouplé do chladu večera…

Zrak králův usmířen nořil se v půvaby hvězdnaté noci

(jež se sem snášela z úbočí, jak by je slézala peraček stádečka) –

masakry minulé byly mu přeludem, jejž vítr odvane;

vraždění – denní chléb vladařů – i šípů svištění, vše pokoj

obestřel

a tygří srdce divoké zas nasyceno předlo z temnot…

Muž trampot přemnoha na můru nemyslel v podobě

mladíků zabitých,

bez práce ponechal mozek svůj prohnaný

a ani jednou se za krví prolitou neohléd,

aniž se pokusil vyprostit nehodnou hlavu svou z nástrah,

jež nyní ji čekaly.

V ten svatý okamžik usmál se pokojně Ithačan,

jak tu stál na prahu otcovském – vykoupán, břemene

starostí zbaven.

Mezitím zpráva se převratná rozlétla po dvorcích,

že vplížil se opětně do země předků svých panovník zchytralý

a jako žírníky skolil tam jambory pojícné bandící u stolů.

Rodní pak zabitých s láním se sukovic chopili, z chalup

se vychruli,

od dveří ke dveřím po kraji brali se, bližní by k odboji přiměli:

lid práce všeliký praštil hned nástroji o zem,

zamkli své dílničky mistři všech řemesel, po strmých úbočích

hemzali k paláci;

s nimi se do kopce vachtali v závěsu veslaři z pobřeží.

Hučela ruchem těch zástupů tržiště jako roj lítých včel,

když vosy jim vykradly zásoby medu.

Vdova po vojáku, co pro krásnou Helenu v barbarském

zámoří položil život svůj,

v bolesti lomila rukama, jež neměly už koho obejmout:

„Dobře jsme přijali, sousedé, tohohle řezníka krutého!

Za to nám přichystal dárků pár – meč a štít, lahvičky s jedem

tři;

první si vypijem za jitra, v poledne druhou,

třetí pak zůstane, nejtrpčí, bohové všemocní, na chvíle

v opuštěném loži!“

Od pustých stavení davy žen osuhlých spěchaly, salopy

pod bradou stažené;

popel si na hlavu sypaly, tyranu lítému zběsile zlolály:

„Buď proklet, při Diovi, ten, kdo nám v květu let uchystal

zkázu!

O klidné zázemí domova přišly jsme, lůžka se pavučím

potáhla – 

vše kvůli rufně té necudné, jež bez studu lákala muže!“

Do vyschlých prsou se bušily, k nimž nikdy dítě se nepřimkne;

jedna z nich na křivdu žehrala, stavidla zármutku pustila:

„Netruchlím ani tak po muži, neželím vdovství a náruče

zmarněné,

jako spíš líto mi, syna že nechovám, že na mých ňadrech už

nesevřou pohárky bradavek chtivé rty statného potomka!“

V srdcích všech dávné tak zaváté úkory háraly,

oči se zkalily, svit slunce blikavý skomíral v temnotách;

od břehů Ília pohromných, otupných blízkým vstříc spěchali

na temných oblačných korábech přízraky zabitých.

V tratolech na pozdrav viklaly do chladu soumraku bezhlesé

v rubáších z pavučin:

z éterných ořů se ve spěchu snášely, od dveří ke dveřím,

všude se stavily.

Jeden z nich lehounce zavadil o otce starého, a ten se

otřásl zděšením,

další stín rozestřel perutě nad ruinou zčernalou vlastního

příbytku,

jiný zas dotkl se ňader své manželky – křížalek vyhudlých.

Pod dojmem doteků zásvětí ze starců vzpřímených stali se

slaboši; v pláči se hroutil svět,

prostor se naplnil mrtvými od Tróje, sklíčené vdovy pak

pustinu klínů svých chumtaly, střebány modlitbou beze slov.

Bojovník zchromený – paže mu zůstaly na jatkách dalekých – 

na skálu vyšplhal; vmžiku se kol něho hemžilo

slepci a zrůdami – stály zde oběti klečaté válečných tažení.

„Přátelé,“ zahoukl a holí zatloukl,

„pán náš se navrátil, nezraněn, při síle;

obě má oči své i údy veškery, prohnaný mozek mu dál

dobře funguje!

My ale – my se tu plazíme, hovada beze cti,

saháme – nemáme ruce, skáčeme – nemáme nohy;

prázdnými bulvami žalobně bušíme na brány archontů!“

Rozpalu průchod dal; na cestu vykročil, připraven nadále

pachtit se životem.

Druzi mu s pokřikem spěchali v ústrety, s mrzákem v středu

svém brali se za pomstou.

I vdovy přibyly zakrátko, podhradím zurčely, šátky si strhaly;

pochodně popadly, vrhly se kupředu, volaly na muže:

„Do zbraně – popřejte sluchu těm, kteří zde nad křivdou

bědují!

Vřeteny přeslic se ozbrojte, upalte vraha svých soudruhů!

Ať plameny dnes v noci zúčtují s palácem,

vítr ať popel pak roznese do všech čtyř světových stran!“

V pokoji večera vnímal jsi, tuláku kornatý zápasem s příbojem,

ryčení sebranky nestoudné, záblesky pochodní;

krk svůj jsi natáhl, naslouchal do dálky, v srdci ses zatvrdil:

„Ostrov můj zmítá se pode mnou jak zlostné spousty vod;

a já přišel s nadějí na náruč otčiny – oázu laskavou, do níž

bych zapustil kořeny!

Bednění země je serváno, trup zeje dokořán;

napravo hárá skřup zástupů, vlevo se tetelí archonti –

jak přibývá břemeni na váze! Zvednu se, trochu je setřesu!“

Řekl si, dlouhými skoky pak pospíšil do dvora paláce;

chřípí i ústa i uši jak ohaři chvěly se,

rámě pak mohutné potají pod šatem hmatalo

po dýce dvojbřité široké, která se lecjakou obětí chlubila:

a rázem se do nitra smělcova pohoda, jistota vrátily.

Služebné z ochozů spatřily, jak nádvoří černá se zástupem,

šátky si sejmuly, padrchy zavlály a ženské komnaty kvílení

plnilo;

i královna ztratila odvahu, před palác spěchala,

mlčky tam objala mužova kolena jako svou záštitu:

on ale v rychlosti ženám všem nařídil, aby se nahoře

v paláci zavřely,

sebral se, na syna zavolal, ať k němu pospíší.

Telemach v koupeli otcovo volání zaslechl; vzchopil se,

služebnou odstrčil, jež smývala z hrudi mu zaschlou krev,

nahý se vyřítil z místnosti, zářící stanul pak po boku

hřmotného rodiče.

Svalnatá štatúra parami napořád dýchala a ve vzduchu

večerním

svítila jako meč bronzový, který se zalykal vražděním.

Kdo syna zplodil tu, nezemřel, otec si pomyslel, zajásal

v srdci svém po mořích proštvaném, cestami znaveném.

Synova šíje se dobrou mu jevila, dobrou hruď jakož i ramena

i klouby pružné a ohebné; žíly jak provazy o překot

vítězně drabčily nahoře ve spáncích i dole v kotnících.

Blahem tak otec se tetelil, zrak jeho zazářil poté,

co pohledem koňaře

zhodnotil postavu synovu, urostlou, ztepilou.

„Nejsem to já tady, tenhleten mladý muž, jenž stojí

před mužem s rozumem vyzrálým – 

bezvousý, nevinný, se srdcem kypícím napořád něžností?

A neklíčí dosud jen v mysli mé všechny ty útrapy válečné,

daleké cesty mé nejsou snad dosud jen přeludy?“

Svraštil však rabiát obočí, by radost nesmírnou nedal znát;

pravil pak:

„Do hlídky zapoj se z cimbuří rodného paláce, synu můj jediný;

pozor dej – povstal lid, zkouší nás porazit!

Chromí se chopili zbraní, otroci shodili okovy;

sebranka, ta je teď na koni: kalný vír snaží se ovládat příď!

Pověz mi – kdybych se z ciziny nevrátil, ve vlnách zahynul,

jak bys ty skoncoval s troufalým odbojem?“

Čechrala lehounká bríza kučery jinošské skráně,

tu a tam pták noční zakvílel v olivách,

na dálných pobřežích moře si v oblázcích žuhlalo –

v blaženství prvního spánku noc tiše vrněla ze sna.

Na slova ledová rodiče strohého odvětil mladý muž:

„Pane můj, oči tvé krví jsou podlité, z pěstí tvých kouří se!“

Zasmál se posupně zabiják sršatý, za rámě popadl potomka

(vyplašen vylétl z porostu za ním pár krkavců,

prastaré dubisko v nádvoří, rodem svým s vladařem

spřízněné, také si leknutím zavzdychlo):

„Seber se, postav se osudu, synu můj jediný, nemáš­-li

v kalhotech!“

Mladík se dotčeně vymrštil, setřásl sevření otcovo:

„Zdá se mi, že po tvém boku jsem zdatně dost napínal tětivu – 

nejsou teď paže již znaveny, vraždění syty?“

Zabouřil v odpověď žihavka, zježené obočí zlostně mu stáhlo se:

„Pamatuj, synu můj: na dálných ostrovech, v krajinách

dalekých doposud stoupá dým

z honosných paláců, chropot zní vladařů zabitých;

a lid náš vzbouřil se, války mu zkalily úsudek,

snaží se znectít vše, co svaté lidstvu je –

za chvíli může nám hrana znít; cítím, jak houpe se s námi svět!“

K rodiči krutému oči syn pozvedl, kurážně ozval se:

„Kdybych byl králem já, seděl bych ve stínu našeho platanu

a jako otec bych vyslechl veškeré stížnosti poddaných,

po právu udílel chléb i dar svobody;

zkrátka bych ve všem svém konání řídil se způsoby vladařů

dřívějších.“

Otec se zachechtal, oči mu problýskly do noci:

„Synu můj,“ zaštěkl, „nejlépe předky své uctí ten, kdo nejvíce

vpřed se jim vzdálí!“

V úděsu mladík se zarazil, na mysl přišlo mu: „Tenhle muž

jak vilný ramlík je rdousící kol sebe mužské své soupeře!

Kdybych se na něho, bože můj, vrhnout jen dokázal,

ruce mu upoutat,

přibít ho na přídu korábu hbitého, poslat ho v dálnou dál,

odkud ni slunce se nevrací – abych ho nikdy už nespatřil!“

Muž bystrých úsudků předobře vytušil myšlenky synovy

a srdce přejasné vmžiku mu obestřel mraků háv.

„Jak vidím, záhy na odchod můj naléháš, synu můj jediný –

darmo se neříká: ‚Zemři, můj drahý, ať mohu tě milovat;

žij a mým soupeřem buď.‘“

Mladík se zastyděl, umlkl, do země sklopil zrak;

otec však nesrstný hrůzou se otřásl – vzpomněl si pojednou,

že kdysi v mládí svém i on se rozběsnil,

na otce vrhl se hodného se zbraní hotovou.

Bylo to při lovu; hluboký zšeřelý úvoz je pohltil –

kňour statný vyběhl posléze na cestu z rokliny,

zuřivě v zemi ryl páráky ostrými.

Jak se tak bez dechu řítili za kancem a mladík už hotovil

oštěp svůj k zásahu,

pod nohy otcovy připlet se, nešťastně upadl.

Ihned se vzchopil zas, ve vzteku krev však mu vzkypěla

a jak se pajedil, na bláto mozek mu změnil se;

sebral se, vrhnout se zamýšlel na svého rodiče –

jejich psi lovečtí naštěstí do cesty vběhli jim, a to mu

rozvahu vrátilo.

Teď na to vzpomněl si; zšeřelou roklinu zahlédl v zornici

synově.

Svalnatou paží svou dotkl se šetrně synových kadeří

havraních:

„Mládenče drahý, ach, chápu tvou rozladu, spěch tvůj je milý mi,

nezoufej nicméně, vše přijde v pořadí osudem určeném;

já úkol synovský splnil jsem, předčil jsem ve všem své

předchůdce –

teď řada na tobě, abys mě překonal, můžeš­-li, v boji i důvtipu.

Obtížný úkol ten, však selžeš­-li, rod náš je odsouzen k zániku,

na řadě budem pak, padneme za oběť lůze té zvlčilé!“

To řekl, pak bránu paláce na škvíru otevřel, aby si poslechl

temný ryk,

do větru ušima zastříhal, jež byly špičaté, podobné

plamenným jazykům;

kopcem se řev davu rozléhal, jak vzhůru se šrouboval

po cestě královské z oblázků, jež k hradu stoupala:

pochodní záře hned v zákrutech cesty se zakmitla,

hned hasla v temnotách.

Starý ten podšitec k synu se otočil se smíchem pošklebným:

„Poněkud pozdě ses narodil, milý můj, časy zlé dolehly;

zakrátko zaskví se platan náš hlavami co plody ověšen – 

budou to buď hlavy tvé a mé, synu můj jediný, či našich

otroků!

Vyskoč jen, meče se chutě chop; budem­-li dlouho dost naživu,

jednou snad budeme v pokoji ve stínu platanu sedávat –

však zbraně teď, myslím si, první jsou nás mužů starostí.“

Do jizby mladík si zaskočil, přes štíhlá ramena přehodil

pláštík si s azurnou výšivkou (stříbrné spony měl ve tvaru

vlaštovek),

na nohy hbité a svalnaté navlékl zdobené sandály,

ze sloupu černého od kouře spěšně sňal

a na zlatem zdobený široký opasek zavěsil bronzový meč.

Závoru hlavních vrat odemkli, po cestě ke hradbám

zmužile kradli se

vladař a syn jeho po špičkách jako dva levharti.

Jarní to přesladký večer byl, v lehounkém oparu

zastřené hvězdičky mrkaly z blankytné, ztemnělé oblohy,

chvěly se co květy mandloní v předjarním večerním větříku.

„Vzpomínám, synu můj, na ostrov překrásný, na který vlna

mě vyvrhla,“

promluvil Odysseus a v očích mu vzdálené azurné

pobřeží zářilo,

„koráb můj nezmarný ztroskotal jednoho večera na ostrých

útesech

a já jsem celou noc zápolil se chřtánem zásvětí, běsnícím,

zpěněným:

jednou mi bůh moře ledví zle pocuchal,

poté zas já jemu roztříštil vražedný trojzubec.

V zubech tak svíral jsem duši svou uvzatou jako kus pečeně;

teprve s rozbřeskem ruce jsem rozpřáhl, svět do nich popadl

a drže se za větev vrbovou vyškrábal jsem se zas na břeh.

Nato hned všemocný spánku bůh laskavě bolesti zbavil mě,

něhou snů mysl mou obestřel,

aby si konečně vydechlo ztýrané tělo.

Příštího jitra jsem ve spánku zaslechl oblázky rachotit;

vnímal jsem zvuky ty, v mysli mé ozvěnu budily,

jak by na pobřeží slavnost se konala: dřeváky slyšel jsem

a ženský smích.

Dlouho jsem víčka měl zavřená, s rozkoší nasával

bytí své na zemi, svůj život člověka jak trylek slavičí;

mysl však toužila více si z všeho vzít, a tak jsem oči zas

napolo otevřel

a spatřil dívek houf – hrály si na břehu prostřeném do dáli,

s rozpuštěnými vlasy,

házely si jablky rudými jak plameny ve světle,

v letu je opět chytaly; jejich vzpřímené krky zářily ve slunci.“

 

Z řeckého originálu vybral a přeložil Miloš Tomasco.