Od chvíle, kdy egyptský prezident Abdulfattáh as-Sísí ve svém novoročním projevu vyzval k „náboženské revoluci“, která má vést k potlačení extremistických tendencí v současném islámu, uplynuly čtyři roky. Zahraniční experti celou záležitost od počátku hodnotili dosti skepticky s tím, že spíše než o skutečné reformní snahy půjde o další kroky k instrumentalizaci náboženství ve prospěch režimní politiky a reálně se mnoho nezmění. V současnosti se vzhledem k relativnímu neúspěchu Sísího „náboženské revoluce“ objevuje jistá kritika už i v samotném Egyptě. Příkladem je úvodník šéfredaktora jinak provládního deníku al-Ahrám Alá Thábita z 16. listopadu s názvem Extremismus a pomalá obnova náboženského diskursu. Autor se u příležitosti významného muslimského svátku al-Mawlid an-nabawí (Narození proroka Muhammada) zamýšlí nad příčinami absence výsledků modernizace diskursu v egyptském islámu. Důvodem je podle něj zcela zmatená koncepce reformy, v níž nejsou vyjasněny úlohy, zodpovědnost ani systém kontroly nad daným procesem nad rámec efektně znějících deklarací. Egyptský stát se i nadále soustředí především na bezpečnostní aspekt boje proti terorismu a na „hašení“ vzniklých problémů, nicméně postrádá proaktivní přístup, jenž je nezbytný, neboť terorismus má své kořeny již ve slovech a celkovém myšlenkovém nastavení nezanedbatelné části egyptské společnosti. Je především třeba systematicky pracovat s mladou generací, která svodům extremismu podléhá nejsnadněji v důsledku řady sociálních a ekonomických problémů, jimž musí čelit. Islám zde může sehrát pozitivní roli svým důrazem na toleranci, etické jednání, dobročinnost i úsilí o vzdělání a celkový pokrok, nesmí však být klackem v rukou samozvaných strážců „kulturního dědictví“, kteří z něj dělají ztuhlý monolit zašlých dob, domnívá se Alá Thábit.
Převážně mimo záběr českých médií probíhá v posledních měsících bezprecedentně otevřené sbližování Izraele s některými arabskými a muslimskými státy, které je vyústěním několikaletého procesu, v jehož pozadí se kromě společných ekonomických zájmů skrývá především sdílený odpor vůči íránské politice na Blízkém východě. Jedním z nejvýraznějších projevů tohoto sbližování bylo přijetí izraelského premiéra Benjamina Netanjahua v paláci ománského sultána Qábúse na konci října. Omán představuje v arabském světě poměrně unikátní zemi nejen kvůli dominanci ibádovského směru islámu, stojícího mimo rámec tradiční sunnitsko-šíitské dichotomie, ale také kvůli svému důrazu na pragmatismus v zahraničních vztazích a vyvažování sil mezi jednotlivými regionálními aktéry. V souvislosti s Netanjahuovou návštěvou se začalo spekulovat, že by právě Omán mohl hrát úlohu zprostředkovatele mezi Izraelci a Palestinci. Je příznačné, že se aktuální „izraelsko-arabské tání“ neshledává s příznivými reakcemi velké části arabských intelektuálů a komentátorů, a nejinak je tomu i v případě Ománu. Redakční úvodník (bez uvedení autora) v nejstarším ománském listu al-Watan z 15. prosince, uveřejněný pod titulem Neoprávněná izraelská eskalace, popisuje atentát na izraelské vojáky, který se odehrál o dva dny dříve na Západním břehu, jako pochopitelnou reakci palestinského hnutí odporu proti agresivní izraelské politice. Ta se projevuje systematickým útlakem běžných Palestinců, násilím ze strany vojáků i židovských osadníků a kontinuálně se prohlubující okupací palestinských území. Situace navíc v poslední době eskaluje kvůli Netanjahuovým snahám odvést pozornost od svých korupčních skandálů. Palestinské hnutí odporu však neponechá izraelské nezákonné kroky bez odezvy, je přesvědčena redakce ománského listu. Typické ovšem je, že ve svém razantním komentáři zcela vynechává kritiku sultána Qábúse za jeho politiku vůči židovskému státu.
Situaci ve Svaté zemi se věnuje i komentář nazvaný Odmítnutí australského uznání od Umara Hilmího al-Ghúla, uveřejněný 18. prosince na stránkách deníku al-Haját al-džadída, oficiálního periodika Palestinské samosprávy. Ghúl odsuzuje aktuální uznání západní části Jeruzaléma za hlavní město Státu Izrael australskou vládou premiéra Scotta Morrisona. Ten ovšem zároveň prohlásil, že nebude přesouvat ambasádu do doby, než bude dosaženo míru mezi Izraelci a Palestinci na bázi dvoustátního řešení, které předpokládá hlavní město budoucího palestinského státu ve východním Jeruzalému. V čem je tedy dle Ghúla problém? Izrael, jenž je jednoznačným viníkem současné stagnace mírového procesu, dostává od Canberry „dárek zdarma“, aniž by musel projevit jakýkoliv náznak dobré vůle. Letní schválení nového izraelského zákona, jenž prohlašuje budování židovských osad na okupovaných palestinských územích za národní zájem, je přímou sabotáží veškerých snah o dosažení míru a porušením mezinárodně uznávaných palestinských práv. Za takové situace jsou vstřícná gesta k Izraeli ve své podstatě podílením se na okupační politice. Ghúl se proto obrací především na arabské a muslimské státy, aby využily své síly a přiměly Austrálii k revizi uznání západního Jeruzaléma. Je to podle něj nejen v zájmu Palestinců, ale i těch Izraelců, kteří mají skutečnou vůli k dosažení míru.