Kulturní čtrnáctideník A2 uveřejnil ve svém čísle 25/2018 text Jana Sůsy nazvaný V čem spočívá krize hudební kritiky. Inspiroval jej k němu pořad Reflexe: Hudba! odvysílaný v loňském roce stanicí Vltava. Autor se pokouší na základě zmatečných argumentů… o co vlastně? Zřejmě o odhalení pravých nešvarů české hudební publicistiky, protože jím zmíněný rozhlasový pořad to nedokázal. Abychom čtenáře nenapínali – teze, k níž v závěru dospěl, zní takto: „… psaní o hudbě [je], bez ohledu na jeho rozmanitost, vždy parazitováním malinkých, vyhladovělých hmyzáčků na mnohem větším a živějším hostiteli: hudbě.“ Zajímavá premisa, ještě se k ní vrátím.
Argumentace autora má tolik zákrut, že stojí za to rozebrat si článek důkladněji. Na úvod poopravme pár nepřesností. Podle Sůsy šlo o debatu „tří mužů a jedné ženy“; tedy – diskusi jsem iniciovala a moderovala (ano, jsem „potrefená husa“ a k tomuto i dalším pořadům se hrdě hlásím) a nemám důvod se nepovažovat za ženu, takže dorovnávám zmíněný počet diskutujících na dva muže a dvě ženy. Paní Věra Drápelová, emeritní kritička Mladé fronty Dnes, která přispívá i do dalších odborných periodik, se opravdu nejmenuje Drápalová, jak uvádí Sůsa, a není z Vltavy.
Z dalších odstavců se toho dozvíme více o autorovi samém než o zmíněném pořadu – a vyplývá z nich jeho politováníhodný osobní problém. Neznám pana Sůsu, ale na základě tohoto článku jsem si jistá, že 1) nepobírá za svou publicistickou činnost plat („na těch pár placených místech sedí ti, kteří tak rádi kritizují současnou krizi hudební kritiky a zároveň ji sami reprezentují“) a 2) nemá hudební sluch. Na jednom místě totiž vyčítá šéfredaktorovi Harmonie Luboši Stehlíkovi, že klade na hudebního kritika nároky zahrnující i tuto schopnost. „K čemu by měl hudební kritik svůj špičkový hudební sluch vůbec používat?“ ptá se autor a myslí to zřejmě zcela vážně.
Za sebe mohu říci, že pobírám mzdu za redakční práci, do níž spadá i hudební publicistika a ano, i hudební kritika (nejde o totéž), a shledávám to úplně v pořádku. A zároveň se doznávám k tomu, že mi Pánbůh nadělil dost slušný hudební sluch. Pro pana Sůsu doplňuji, že tento sluch mi neslouží k tomu, abych na koncertě či nahrávce identifikovala falešné čtvrttóny (nicméně i k tomu je dobrý). Stejně jako literární kritik musí umět číst a hovořit daným jazykem, stejně jako kritik baletu musí znát zákonitosti pohybu a historii choreografie, hudební kritik se bez sluchu neobejde. Mně osobně slouží například k tomu, abych se vyznala v komplexní hudební textuře, abych mohla porovnat slyšenou interpretaci s mnoha minulými a mohla si dovolit hodnotit umělecký výkon. Dále mi pomáhá, abych co nejlépe verbálně vystihla dojem ze skladeb nových, abych dokázala stylově zařadit premiérované dílo a rozeznala jeho kvality či alespoň znějící vlastnosti. Zkrátka – slyšet je pro kritika docela užitečné.
Jan Sůsa napadá účastníka pořadu Josefa Chuchmu za tvrzení, že vážná hudba vytváří univerzálně srozumitelný kánon. „Proč ji tedy ve srovnání s různými subžánry elektronické hudby poslouchá mnohem méně lidí?“ ptá se Sůsa. Moc ráda bych věděla, jak na toto přišel. Má k tomuto tvrzení k dispozici data? A z jakého pramene pocházejí?
Bez komentáře ponechávám vyložené bláboly, které s tématem stavu hudební kritiky nesouvisejí a neznamenají nic než prázdné, rádoby úderné teze podložené tak akorát autorovou (ne)zkušeností: například to, že „leckterý kultivovaný běloch [by si] raději (…) propíchl ušní bubínky, než by dobrovolně vyslechl koncert soudobé vážné hudby“, případně že „komunita vážné hudby připomíná skanzen, který by se bez tučných dotací sesunul jako domeček z karet“. A propos, domeček z karet… taková floskule. Vlastně „nechutná klišé“ Sůsa našemu pořadu také vyčítá. Aniž by ovšem citoval jedno jediné.
Autorova snaha nám to všem natřít jej vede až k závěrečné patetické proklamaci o hmyzáčcích. Osobně se mě to nedotýká; považuje-li někdo hudební kritiky za hmyzáčky, ráda budu sdílet to nejspodnější patro termitiště obývaného velkými zástupci této profese, počínaje Robertem Schumannem, který objevil talenty Fryderyka Chopina či Johannese Brahmse. A je mi velkým potěšením ocitnout se ve společnosti „parazitů“ Eduarda Hanslicka, Brahmsova přítele, či Maxe Broda, díky jehož úsilí svět objevil Leoše Janáčka. A celé dlouhé řady dalších.
A na závěr otázka do pranice: Je-li hudební kritika podle mínění pana Sůsy parazitováním na hudbě, pak literární kritika musí být zákonitě parazitováním na literatuře. To by stálo za další polemiku, ale do té ať se pustí jiní. Já (coby hudební kritik) to mám totiž podle Sůsy „spočteno“.
Autorka byla do 31. 12. 2018 vedoucí redakce vážné hudby Českého rozhlasu 3 – Vltava.