Přestože prodeje hudebních nosičů už dlouhá léta klesají, po celém světě neustále vznikají nová nezávislá vydavatelství nejrůznějšího zaměření. Jaké jsou pohnutky jejich zakladatelů a o čem vypovídají statistiky, které nám poskytují streamovací služby a nová média?
Není žádná novinka, že hudební průmysl našeho tisíciletí zažívá bouřlivé proměny a spolu s ním i hudební vydavatelství. V důsledku krize se postupně patnáct majoritních labelů navzájem pozřelo a zůstaly pouze tři – Universal Music Group, Sony Music Entertainment a Warner Music Group. Užívání streamovacích platforem, jako jsou Spotify, Tidal a nově i YouTube Music, je na vzestupu a pro většinu hudebníků s laptopem a internetem není problém si album vydat na vlastní pěst. Přesto počet nezávislých labelů vzrostl do té míry, že od roku 2016 mají na trhu vyšší postavení než velká vydavatelství, a jejich hodnota údajně stále roste navzdory tomu, že prodeje nosičů od svého vrcholu v roce 1999 několikanásobně klesly stejně jako zisky z hudby v širším okruhu médií a zábavy.
Kde se bere motivace?
Situace je celkem paradoxní: nezávislé labely bojují o přežití, o závratných výdělcích prodejem desek se většině z nich může jen zdát a alternativ k nim přibývá, přesto však posilují svou pozici na trhu a hlavně vznikají stále nová vydavatelství, často vedená jen jedním člověkem a vydávající hrstku umělců. Tato situace vyvolává řadu otázek, z nichž ty hlavní souvisí s motivací: proč vůbec nezávislý label zakládat a proč na něm vydávat? Probrala jsem se devatenácti rozhovory, které jsem za posledních několik let s lidmi provozujícími vydavatelství vedla, a mluvila jsem o tomto tématu s lidmi ze scény, kdykoli k tomu byla příležitost. K jakým závěrům jsem dospěla?
Jako jeden z nejčastějších důvodů založení nezávislého vydavatelství byla uváděna touha „dát domov“ hudbě, kterou má zakladatel či zakladatelka v oblibě a která si zaslouží vydání. Často se také jedná o vlastní tvorbu. Peter Kirn, majitel berlínského vydavatelství Establishment, které vzniklo v roce 2016 a zaměřuje se na techno a acid, je typickým představitelem tohoto přístupu – na labelu vydává nejen hudbu talentovaných spřízněných duší, jako jsou Jamaica Suk nebo Miri Kat, ale i své vlastní věci.
Podobně je na tom i švédské elektronické vydavatelství Nordanvind, založené roku 2014 básnířkou a producentkou Fjäder. „Chtěla jsem zhmotnit vlastní vizi fungování hudebního průmyslu: přála bych si, aby byl kreativní, kouzelný, milující, mystický a nádherný. Chtěla jsem do této vize zahrnout umělce, ve které věřím a s nimiž jsem na jedné vlně,“ objasňuje půvabně naivní důvody existence svého převážně digitálního labelu, který však vydal několik nahrávek i na deskách či CD.
Blogy, platformy, komunity
Další častá motivace pro založení vydavatelství je pragmatičtější: jde o vyústění dlouhodobé činnosti nebo doprovodný projekt již etablované platformy. Třeba pražský label Baba Vanga založili Lucia Udvardyová a Peter Gonda v roce 2013 na základě aktivit pro svůj blog a rádiový pořad Easterndaze. Rozhodli se hudbu, kterou objevili během svých cest po střední a východní Evropě a jež byla širší veřejností přehlížena, vydávat sami: „Ti hudebníci byli v podstatě neviditelní, ale dělali hudbu, která byla naprosto přelomová – například eponymní deska projektu Střed Světa nebo rumunská experimentální dvojice Somnoroase Păsărele včetně tuctů jejich profilů na SoundCloudu.“
Kalifornské vydavatelství Astral Plane, zaměřující se na současnou experimentální a dekonstruovanou klubovou hudbu, se stejně jako Easterndaze postupně vyvinulo z blogu. Gabe Meier se nejdřív rozhodl blog rozšířit publikováním mixů od spřízněných producentů. K sérii se následně v roce 2014 přidala kompilace Heterotopia, od níž byl již jen krůček k vydávání autorských EP i dlouhohrajících alb. „Od začátku jsem měl spadeno na umělkyně a umělce, kteří znějí jako nikdo jiný a kteří na sto procent jedou po vlastní ose.“ Během let si label Astral Plane vydobyl důvěryhodné postavení na globálním poli „amorfní“ elektronické hudby.
Podíváme-li se na danou problematiku optikou samotných umělců, zjistíme, že vydání nahrávky byť i na poměrně neznámém labelu stále přináší určitý komfort. Vydavatelství se přirozeně stará o distribuci a prodej, ale také o reklamu spojenou s vydáním desky. Častým argumentem, proč vydávat oficiálně, je také reputace hudebních značek – jejich image, estetika, atmosféra spřízněné scény a fanouškovská základna. Díky tomu, že labely již mají určitou komunitu posluchačů, je pro umělce jednodušší se jejich prostřednictvím dostat k lidem, kteří by jim možná bez reference vydavatelství nevěnovali pozornost. Další výhodou je kurátorská a motivační péče vydavatelů. Být součástí vydavatelské stáje může umělcům kromě nových fanoušků přinést i další výhody, ať už jde o nabídky koncertů či zájem médií. Co se ovšem týče výdělků z prodeje samotných nosičů, zkušenosti nejsou nijak zvlášť pozitivní.
Lajky jako měna
„Mít nezávislý label je samozřejmě přínosná, naplňující věc, ale pokud se rozhodnete pro vinylové desky a další fyzické nosiče, jako třeba kazety, nepočítejte se závratnými výdělky,“ svěřuje se Frederick Sudgen, provozovatel vydavatelství Loose Lips a Reposition, který získal manažerské zkušenosti v Beef Records a 20/20 Vision Recordings. „Lidé mluví o tom, že se prodej desek stále zvyšuje. Možná to platí pro komerční sféru, ale rozhodně ne pro vydavatelství, v nichž jsem pracoval. I respektované nezávislé značky prodají třeba jen 150 nebo 200 kopií. A to v lepším případě!“ Co tedy pohání vydavatele i umělce kupředu a nutí je pokračovat?
Kromě kontaktů, návštěvnosti na akcích a zviditelnění na scéně, což je v podstatě tradiční měna hudebního průmyslu už pěknou řádku let, je to pocit zadostiučinění, a to i v podobě virtuální zpětné vazby, kterou nám zprostředkovávají nová média a streamovací služby. Lajky u přebalu desky na Instagramu, statistiky od Spotify a počty sdílení nového tracku na Facebooku vyvolávají podobně jako pochvala od kolegů z branže pocit, že to, co děláme, má nějaký smysl. Metrika a data, obzvlášť pokud nejsou nijak výrazně příznivá, nás nicméně neustálým zahlcováním mohou nejen mást, ale také měnit kolektivní představu o kvalitě dané hudby. Peter Kirn k tomu říká: „Jsme postaveni před nejrůznější statistiky, lajky na Facebooku a Instagramu, informace o počtech přehrání i o tom, jestli někdo poslouchal jenom první track, nebo se prokousal celým albem… Zkrátka máme k dispozici příliš mnoho dat. A když se do nich zahledíme, zjistíme, že dohromady stejně nic neříkají a jsou nám k ničemu. Nevíme, co si z nich vlastně odnést,“ svěřuje se s frustrací z pozice majitele labelu i ze zkušenosti hudebníka a dodává: „Vybudovali jsme celý systém, který je nám podstrkován na úkor toho, co není vidět. Takže pokud si myslíme, že underground přežije, jsme podle mě trochu naivní.“
Autorka je hudební novinářka.