Romantizující tendence, které už nějakou dobu bují v současném postkonceptuálním uměleckém světě, byly opět legitimizovány – tentokrát udělením Ceny Jindřicha Chalupeckého Lukáši Hofmannovi. Co to znamená pro umění, které nechce rezignovat na kritickou reflexi a politické aspekty umělecké praxe?
Držitelem Ceny Jindřicha Chalupeckého se vcelku nepřekvapivě stal Lukáš Hofmann alias Saliva. Mezinárodní porota jej – vlastními slovy – ocenila „za osobitý a emotivní přístup, který v ničem neustupuje z emancipačních pozic. Lukáše jsme vybrali na základě jeho instalace a mimořádné divadelní performance obnažující úzkosti světa, který jeho generace zdědila, a na základě důslednosti jeho hledání, které se vzpírá normativitě lineární historie i předurčené budoucnosti. Ve svém díle vypovídá o křehkosti a intimitě neznámého a čerpá z celé plejády zdrojů, aniž by mezi nimi vytvářel hierarchie.“ Porotu přesvědčila umělcova prostorová instalace v pražském Veletržním paláci a časově i divácky náročná performance Sospiri. Teprve pětadvacetiletý Hofmann se tak stal druhým nejmladším laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého v historii.
Rozhodně ale nejde o jeho první úspěch – se svou uměleckou tvorbou už se představil i v Schinkelově pavilonu v Berlíně, v Dánské národní galerii v Kodani, v Muzeu moderního umění ve Stockholmu, v rámci Manifesty 11 pak v curyšském Kabaretu Voltaire a v neposlední řadě také v ostravské Galerii PLATO. Nadto se ještě – taktéž velmi úspěšně – ujal role kurátora výstavy A Guiding Dog for a Blind Dog (viz A2 č. 12/2018) v pražské Galerii Futura. V jistém ohledu tedy můžeme vnímat cenu pro Lukáše Hofmanna jako přirozené, očekávané a zasloužené vyústění jeho dosavadního uměleckého působení, a to mimo jiné i proto, že úroveň jeho performancí i instalací je doposud konzistentní.
Komunismus prožitku
Porota zkrátka ocenila vycházející hvězdu české umělecké scény, ať už se to někomu líbí nebo ne, přičemž lze vytušit, že zdaleka ne každý bude nad takovou volbou souhlasně pokyvovat hlavou. Neznamená snad Hofmannova tvorba jakýsi regres do nekritické sentimentality lidského subjektu, který se narcistně koupe ve vlastních emocích a vztazích – subjektu, který měl být už dávno překonán konceptuálními přístupy, postmoderní ironickou distancí vůči sobě samému, „špatným smíchem“ postinternetového umění nebo zkrátka kritickou politickou angažovaností, reflektující své vlastní předpoklady? Ostatně, i kdyby nic z toho nebylo ve hře, neměl by být autor alespoň utopen v ledových vodách komerční vypočítavosti? Není proto divu, že porota cítila potřebu zdůraznit, že osobitý a emotivní autorův přístup neznamená opouštění emancipačních pozic, ale spíše jejich nové, intimní uchopení, opírající se o tělesnost a intenzitu prožitku.
Buď je totiž Hofmannova tvorba vysoce ambiciózním a zároveň pomíjivým klopýtnutím ve slepé uličce, nebo je součástí podstatně širších tendencí v rámci současného umění. V místy přeintelektualizovaném uměleckém světě jsme čím dál častěji svědky toho, že se pozornost přelévá k tělesnosti, organické estetice a nové citlivosti, která pokud je politická, pak docela jinak, než jsme byli doposud zvyklí. Kurátor Michal Novotný se ve svém eseji o emo-romantickém obratu v umění (Mousse Magazine č. 65/2018) pozastavuje nad stále zjevnější existencí specifického trendu v současné umělecké produkci, který ovšem nelze chápat jako tradiční „ismus“, opírající se o společné programové teze, ale spíše jako nesynchronizované a intuitivní odečtení se z „pravidel systému“, jdoucí ruku v ruce s obratem ke sdílené subjektivitě (tedy komunitě) na úkor identity a sebepropagace. Taková subjektivita nemává praporem antisystémovosti za účelem utváření politické a ideologické identity, ale zkrátka vystupuje z ledové vody vypočítavého konkurenčního boje i z jedovatého resentimentu kritiky na hřejivou pláž lidské emocionality, autenticity a svobodné exprese. Tyto přístupy nejsou nikterak reakcionářské – už proto, že jejich (post)konceptuální protějšky dávno nejsou nutně progresivní. Znovunalézání niterné intenzity společně s „novou citlivostí“ neznamená zaujetí nějakého předreflexivního postoje, ale naopak jeden z možných způsobů, jak svět přetvářet využitím utopické energie intenzivního emocionálního prožívání.
Romantismus pro 21. století
Dodávat k „romantismu“ slovo „emo“ je nicméně poněkud nadbytečné – asi jako kdybychom hovořili o „botanice rostlin“. Spíše má smysl uvažovat o progresivním romantismu, kterému bezděčně připravila půdu kritika modernity, podobně jako u raných romantiků, kteří sdíleli přesvědčení o pustošivém působení osvícenské racionality. Zatímco ale raná romantika byla zabarvena dobovými nacionálními sentimenty, progresivní romantismus má důsledně kosmopolitní a pluralitní ukotvení. Navzdory Salivově originální a možná až přespříliš ambiciózní osobnosti jeho umění nespadlo z nebe, ale je také výslednicí působení současného světa na generace mileniálů, jež zdědily patologický svět rozvinutého kapitalismu bez minulosti i budoucnosti.
Političnost umění, které se v takové situaci snaží přeměňovat odcizenou poušť sociálních vztahů v jedinečná setkání těl, je političností nenucenou a vlastně samozřejmou, protože staví na výdobytcích reflexivního přístupu, jehož možnosti se už pomalu vyčerpávají. Taková pozice má sice nejblíže k relační estetice, nicméně do jejích parametrů se už nevejde. Hofmann podle vlastních slov pojímá umění jako imperativ otevřenosti a instalaci jako imerzivní prostředí, které má – stejně jako jeho performance – z diváka učinit pokud možno participanta. Kritická distance, která nechce být nikam vtahována a dává přednost pohledu z patřičně rezervované dálky, je v zásadě vyloučena ze hry, protože vše podstatné se děje „uvnitř“ jako sdílená, intenzivní kaskáda emocí, které se vzájemným kontaktem násobí. Umění tady není určeno k interpretaci, ale k ladění člověka jako struny, která vydává ten správný tón jen za velmi specifických okolností. Pokud je základním postojem kritického přístupu hermeneutika podezření, chápající svět jako soustavu všudypřítomných mocenských vztahů, jimž má být kladen odpor, naladěním romantismu je hermeneutika důvěry, která onu důvěru chápe jako nutnou podmínku úniku z toxických podob sociálních vztahů a podílení se na tvorbě sdíleného smyslu. Umění zde nepředstavuje šifru k rozklíčování, nýbrž jednoduchou událost bezprostředního setkání.
Radostné umění
Specifickým způsobem komunikace umění je tady řeč tělesného prožitku a emocionální intenzity. Ty jsou na jednu stranu oproštěné od prvoplánové naivity principu slasti, na stranu druhou překonávají cynismus principu reality. Snad můžeme takové radostné umění (potažmo umění radosti) chápat jako spinozovské nebo, přesněji řečeno, afektivní, jelikož je to právě afektivita lidských těl, s čím toto umění pracuje. Protože operuje na hranicích jazyka, pojmy jsou tu příliš „sešněrovávající“. A stejně tak Hofmann usiluje o překonávání limitů jednotlivých rolí uměleckého světa – role umělce, dramaturga, performera, stylisty, modela nebo kurátora nechápe odděleně jakožto specifické a nezaměnitelné funkce, ale jako různé perspektivy, kterými je nutné nahlížet na stejné téma. Smývání hranic se nicméně neděje pouze u jednotlivých rolí, ale i ve vztahu mezi virtuálním a reálným životem nebo lidskými a nelidskými aktanty.
Na otázku, proč oceňovat právě takový patos, lze odpovědět protiotázkou: Co jiného vlastně oceňovat než pojetí subjektivity, postavené jak na imerzi, tak kritické reflexi, tedy vědomí toho, že k porozumění daného jevu je nutné jej zakusit a prožít na vlastní kůži? Politično už zde není hrou lidského intelektu, jeho pojmů a prázdných signifikantů, ale na vlastním těle (a jeho prostřednictvím) prožívanou a odsud měněnou skutečností. Afektivní praxe progresivního romantismu, jehož je Saliva svébytným fragmentem, si zkrátka razí cestu současným uměním, v němž si získává legitimní pozici, stavějící na výdobytcích relační estetiky nebo postinternetového umění jakožto způsobů, jak se vypořádat s prekérním 21. stoletím. Nebo jak v něm alespoň přežít.