Galerie Kurzor, Praha, 19. 12. 2018 – 3. 3. 2019
Závěrečný, sedmý díl série výstav Podmínky (ne)možnosti nese název Psychopatologie planety. Spekulativního obratu k objektu se už tradičně vzdává a směřuje k dalším reflexím lidské subjektivity, kterou tentokrát nachází v kontextu umělecké tematizace úzkosti a s tím spojeného hashtagu #Suffering. Ani tentokrát se divák nesetká s příliš optimistickým vyzněním, ať už kurátorské koncepce nebo přítomných děl. Výstava je naladěna na depresivní, úzkostnou až záštiplnou notu, přičemž návštěvníka na každém kroku provází pronikavý zvuk ženského pláče z videa Daniely a Lindy Dostálkových. Podobně vyznívá i videoesej Jiřího Žáka, věnující se vnitřní prázdnotě konzumeristického člověka současného high-tech kapitalismu, propojeného virtuálními sociálními sítěmi. Vojtěch Märc, Jan Kolský a Matěj Pavlík zase diváka uvedou do pražských geopatogenních zón, přičemž jejich příspěvek lze de facto považovat za pokračování výzkumu dějin československé psychotroniky, který prezentovali už v rámci výstavy Antény ruce: protokoly z mimosmyslové estetiky v Ateliéru Josefa Sudka. A za zmínku stojí bezesporu i video Andráse Cséfalvaye, v němž se pomocí 3D animace stylizuje do společného předka všech savců a jeho prostřednictvím vede úvahy o umělé inteligenci jakožto dalším evolučním stupni. Deprese z bezvýchodného stavu planety zde nicméně zůstává zacyklenou interpretací světa, nikoli podnětem k možné změně.