Za chvíli je to pěkně děsivé

Plakáty s tudorovskou korunou a sloganem „Keep calm and carry on“ jsou dnes vedle čajových souprav s britskou vlajkou patrně nejoblíbenějším suvenýrem z cest do Velké Británie. Vznikly v roce 1939 jako reakce na světovou válku, znovu se ale začaly masově vyrábět až v roce 2008, když na britské ostrovy dopadla hospodářská krize. Podle publicisty Owena Hatherleyho bychom v posledních desetiletích našli jen málo artefaktů tak úzce spojených s falešnou ideologií, a přitom tak rozšířených. „Plakát byl původně reakcí na poraženeckou náladu spojenou s krizí,“ vysvětluje Hatherley v knize The Ministry of Nostalgia (Ministerstvo nostalgie, 2016). „Vy­­užívá oblíbený narativ Británie jakožto země osamoceně čelící náletům nacistického letectva. Podle spousty lidí to bylo poslední období, než Británie ztratila své kulturní a morální hodnoty. A proto bychom se k tomuto okamžiku měli vracet.“ Rétorikou zaťatých zubů a utažených opasků se později pravidelně oháněli thatcheristé i blairisté – různé aktualizace a obdoby sloganu „Zachovejte klid a vydržte“ se vynořily vždy, když bylo třeba za pomoci nacionalismu obhájit asociální politiku. Dnes se objevuje v souvislosti s vystoupením Velké Británie z Evropské unie.

Zlaté dny

Brexit více či méně přímo komentuje nejedna britská deska natočená po roce 2016 a v tomto ohledu není Pastoral anglické producentky a zpěvačky Gazelle Twin výjimkou. Umělkyně si utahuje nejen z nacionalistických řečí dnešních konzervativců, ale z celé kultury nostalgického vzpomínání na slavnou minulost země, když v textech písní využila typické průpovídky jako „Za našich časů bylo lépe!“, „Koukněte se na ty dnešní děti!“ nebo zvolání „Zlaté dny!“. Na své desce přitom naplňuje známé heslo tvrdící, že osobní je politické. Ačkoliv je totiž Pastoral velmi přesně zacílená, angažovaná deska, je také záznamem osobní zkušenosti.

Elizabeth Bernholz, jak se Gazelle Twin jmenuje občanským jménem, se totiž krátce před referendem o brexitu přestěhovala na venkov, a zakusila tak nacionalistické a xenofobní nálady, které jsou v současné Británii mimo velká města čím dál tím zřetelnější. „Na venkově vyrůstá xenofobní nostalgie z tradičního třídního rozvrstvení vesnice: žijí tu buď chudí dělníci a zemědělci, anebo majitelé půdy a továren, kteří kumulují extrémní bohatství,“ říká v rozhovoru pro magazín Popmatters. Stejně jako třeba Brett Anderson ze skupiny Suede, která letos vydala album The Blue Hour, tematizující vztah paměti a krajiny, se přitom i ona přestěhovala na venkov proto, aby tu vychovala dítě. O to intenzivněji ovšem přemýšlí o světě, do něhož ho přivedla.

Zem plná strašáků

„Na návsi naší vesnice si dnes můžete udělat hezkou fotku na Instagram,“ vysvětluje Gazelle Twin ve zmíněném rozhovoru, „zároveň je to ale místo, kde se v minulosti konaly veřejné popravy. A tuto historii v sobě prostor uchovává.“ Jak ale podobné dojmy a myšlenky přetavit do koherentního a srozumitelného hudebního projektu? Gazelle Twin si vzala na pomoc kostým, vstoupila do archetypální role a tato pozice jí umožňuje vyprávět příběh. Na rozdíl od modré kapuce z obalu alba Unflesh (2014), ve které se především skrývala, tentokrát sáhla po červeném kostýmu jakéhosi raracha či ďábelského šaška. Ten podle ní funguje jako zrcadlo společnosti: „Šašek je ideálním archetypem a má téměř shakespearovské vlastnosti – může kritizovat, parodovat, přecházet mezi různými rolemi, zesměšňovat i varovat. Je navíc postavou, jež skvěle zapadne v zemi plné strašáků do zelí a figur Guye Fawkese, ze kterých si lidé dělají legraci a potom je spálí.“

Nebude náhodou, pokud někomu promyšlené užívání kostýmu připomene postupy švédské zpěvačky a producentky Fever Ray. Gazelle Twin se ostatně rozhodla začít s vlastním uměleckým projektem poté, co v roce 2009 viděla Fever Ray vystupovat naživo. A možná i hudba na albu Pastoral odráží něco z této inspirace. Tribální rytmy v sobě mají něco z nespoutanosti posledního alba The Knife, levicového manifestu Shaking the Habitual (2013). Jejich intenzivní repetitivnost je uhrančivá a hypnotická zároveň. K tomu ovšem Gazelle Twin přidává ingredience, které by jinde než v britském kontextu nemohly fungovat.

Jedním z poznávacích znaků alba jsou zacyklené samply fléten, upomínající na tradiční britský folklor, ale třeba i na vlnu folkrockového revivalu z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Je to promyšlená volba. Náchylnost folkové scény k nacionalismu a vyprázdněnému vzývání lepší minulosti je známou skutečností (aktuálně o tom píše server The Quietus v seriálu o extremismu v hudbě). Rovněž otázce, jak skloubit lásku k vlasti s progresivním myšlením, se v současnosti věnuje spousta hudebníků s folkovými kořeny – stačí zmínit Lauru Cannell nebo Richarda Dawsona (viz A2 č. 20/2017). Třiaosmdesátiletá legenda anglické folkové hudby Shirley Collins (viz A2 č. 16/2018) v tom má jasno. Podle ní je nezbytné jasně oddělit lásku k zemi od „xenofobních nálad formulovaných brexitem a od ignorance, která převyšuje všechno ostatní“. Gazelle Twin to nejspíš vidí stejně. Její strategie je ale jiná.

Moje maska nemá oči

Pastoral samozřejmě není žádným pamfletem hlásajícím jedinou pravdu. Funguje jako komplexní dílo, ve kterém nelze oddělit hudbu od vizuální složky, aniž bychom jeho význam redukovali. Obal svého pátého alba pojednala Gazelle Twin jako odkaz na výprodejová CD klasické hudby – teprve při bližším pohledu si všimneme, že se v rohu na pozadí zelené anglické krajiny krčí červený šašek v adidaskách a s nezbytným šklebem. Kostým, ve kterém zpěvačka vystupuje i na koncertech, je podle ní inspirovaný mimo jiné démonickou postavou Boba ze seriálu Twin Peaks. Co může být děsivější než někdo, kdo se neustále směje? „Moje maska nemá oči,“ poznamenává ke své koncertní show Gazelle Twin. „Jak tedy můžete vědět, co si ten šašek myslí? Za chvíli to začne být pěkně děsivé.“

Uznávanou cenu Mercury Prize loni vyhráli Wolf Alice, retro kytarovka s normalizovaným zvukem, která působí jako ukázkový produkt určený pro showcaseové festivaly a playlisty na Spotify – využívá sice vnějších atributů nezávislé hudby, je však pevně ukotvená v hranicích žánru. Gazelle Twin oproti tomu tvoří ke kultuře retra jasnou opozici a přináší hudbu naprosto jasně časově vymezenou. Album Visions Of Life od Wolf Alice by mohlo vzniknout v kterémkoli roce posledního desetiletí, Gazelle Twin však vytvořila hudbu pro rok 2018. Komentuje dění kolem sebe, má jasný názor, ale nesděluje ho banálním jazykem. Místo toho si s posluchačem pohrává, znejišťuje ho, nabourává myšlenkové stereotypy. Navíc se její nová nahrávka skvěle poslouchá – zní jako hymna země, která se řítí do pekla, i když se polovina jejích obyvatel ten pád snaží vší silou zastavit.

Autor je hudební publicista.