Zvíře přicházející za šera

„V deníku nachází člověk důkazy, že žil, rozhlížel se a zapisoval svá pozorování i za stavů, které se dnes zdají nesnesitelné, že se tedy tato pravice pohybovala tak jako dnes, kdy jsme sice chytřejší, jelikož můžeme získat přehled o tehdejším stavu, proto však tím víc musíme ocenit naše tehdejší úsilí, neohrožené, přestože tonoucí v naprosté nevědomosti.“ Když si toto Franz Kafka na Vánoce 1911 poznamenával do deníku, nemohl tušit, o čem všem budou jeho zápisky jednou podávat svědectví, jaký život budou dokládat. Úsilí najít spojitost mezi tehdy a dnes se však může jevit stejně nesnesitelné.

V poslední době s literárním historikem Reinerem Stachem prožíváme Kafkovy Rané roky (Kafka. Die frühen Jahre, 2014), Roky rozhodování (Kafka. Die Jahre der Entscheidungen, 2002) i Roky poznání (Kafka. Die Jahre der Erkenntnis, 2008). Sociolog práva Jan Kosek se vyznává z osobní fascinace Kafkou v knize Soud nikdy nespí, germanista a filosof Mathias Mayer zkoumá, jakou roli hraje v Kafkově psaní litotes, a básník Radek Malý nás spolu s výtvarnicí Renátou Fučíkovou přesvědčuje, že Kafka je „člověk své i naší doby“.

Empatie a vědecký autismus

Podle Stacha se psaní o Kafkovi pohybuje mezi nasazováním „kulturní svatozáře“ a „slepým uctíváním auratičnosti“. K tomu dodává, že oba přístupy v sobě skrývají barbarství a opravdový život spisovatele stejně neodhalí. Tvůrčí genialita totiž není historická, ale vychází z hloubky nitra: „K čemu potom ale životopis? Abychom zjistili, že i génius jí a tráví?“ Motivace k sepsání rozsáhlé biografie nevyvěrá z potřeby analyzovat tvůrčí genialitu, ale z nutnosti zaplnit prázdné místo, neboť „velká biografie o Kafkovi neexistuje“. Většina kafkovské literatury jsou podle Stacha „spekulace vycucané z prstu nebo akademická povinná cvičení“, a přitom „ neexistuje žádná sebemenší teze, kterou by někdo někde zastával, žádné metodické soukolí, jež by Kafkovo dílo už nesemlelo. A mezi tím specializované výzkumy podobající se autistickým hrám (…) Přičemž zaráží, že těch několik perel, které lze objevit – skvostně napsané eseje, dráždivé hry myšlenek –, pocházejí vesměs od neodborníků.“ Životopisci tak zbývá především empatie, touha podnítit ve čtenáři schopnost „vcítit se do osobnosti, situace, prostředí“.

Kulturní, historický i osobní kontext Kafkova života inscenuje Stach opravdu velkoryse – začíná třicetiletou válkou, dobou temna, pobělohorskou rekatolizací. To aby vyložil česko­-německé vztahy, dějiny Židů v českých zemích a především to, jak zničující porážky formují kolektivní sebenazírání, jak se rodí národ mučedníků, obsedantně posedlý historií. V této imagologické perspektivě může jistě pro českého čtenáře spočívat přidaná hodnota biografické trilogie. Když na scénu konečně vstoupí Franz, rozkryje nám jeho životaběh dobové představy o rodině, manželství, výchově dětí, vzdělávacím systému, sexualitě, ale také o přírodní léčbě, stravování či způsobech trávení volného času. Stach komponuje žánrové obrázky z asanace Židovského Města, ze života česko­-německé univerzity, studentských spolků, intelektuálních kavárenských kroužků i městské každodennosti.

Úlevná selhání

„Cizí život uniká jako zvíře přicházející za šera,“ parafrázuje Stach Kafku. Biografie může poskytnout pouze pomíjivý pohled. Pozorujeme tedy Kafku jako zvíře, literárněhistorický exponát. Chceme ale opravdu zjistit všechno? Třeba jaké nosil spodní prádlo a jakou barvu měla jeho moč? Na otázku, co to znamenalo být Franzem Kafkou, odpovídají Roky další otázkou: co a jak pozoroval? Často vidíme Kafku upřeně hledícího – například na lapače prachu v otcově obchodě, s nechutí k zbytečným věcem, vlastnění, sběratelským vášním. Jindy pozoruje bourání mariánského sloupu, které probíhá za oknem bytu, v němž bojuje se španělskou chřipkou, nebo se dívá na zraněné a válečné invalidy, které potkává na schodech pojišťovny, kde pracoval. „Jak často zde musel mluvit s oběťmi úrazů či utěšovat pozůstalé, jaké měl manévrovací prostory a jak je využíval, aby těmto lidem pomohl, nebyrokraticky – zůstává v temnotě,“ píše Stach. Jaká úleva, že se to nedá komentovat! To nejzajímavější zůstává v temnotě. V souvislosti s deníkovým i korespondenčním mlčením roku 1915 autor dokonce přímo konstatuje, že to rozhodující se možná odehrálo právě tam, kde dochované materiály selhávají.

Má­-li se čtenář v první řadě vcítit do osobnosti spisovatele a do atmosféry doby, není třeba očekávat žádné převratné ani překvapivé interpretace díla. A tomu Stachova analýza Kafkových děl odpovídá. Literární texty zde fungují především jako ilustrace či záchytné body časosběrného vyprávění, deníky a korespondence pak jako materiálové východisko. Hledají se životopisné souvislosti, vypráví se příběh spisovatele. Proces je předzvěstí stalinských čistek, Zámek Kafka píše jako „sebeterapii“ a životopisec řeší, který most ve Špindlerově Mlýně může být oním vstupním mostem, a vysvětluje, že románovou vesnici nicméně stěží můžeme ztotožnit s krkonošským městečkem, protože v Zámku se nelyžuje a nehemží se to tam turisty. Dokládá však, že každá románová postava má předobraz v konkrétních aktérech Kafkova života. Tam, kde jednoduchou analogii nelze nalézt, spokojí se Stach s tím, že to asi bude bytost z Kafkova snu.

Povídka V kárném táboře pak podle německého biografa „rozvíjí svůj půvab spíš v literárněvědném semináři (…) čím je diskurs anemičtější, čím slyšitelnější je šustot sekundárních textů, tím oblíbenější Kárný tábor je“. Čtenářské potěšení v tomto případě Stach přímo vylučuje – samozřejmě s výjimkou neduživých intelektuálů. Ovšem všichni ostatní mají právo považovat povídku prostě za odpornou nebo ji vůbec nečíst.

Románová groteska

„Kafka učí skromnosti. Kdo se jím zabývá, musí počítat s tím, že selže,“ hledá zřejmě alibi pro svůj opulentní výkon Stach. Z pohledu těch, kteří nechtějí pouze emocionálně souznít s odyseou Kafkova života, Stachův životopis zřejmě opravdu selhává. Ovšem ve chvíli, kdy si autor dovolí lehce ironický odstup od údělu životopisce (aniž by ovšem jakkoli karikoval), poskytuje čtenáři rozkoš ze čtení nikoli esejistického či faktografického, nýbrž románového. Pomineme­-li nepochopitelné a nefunkční pokusy o aktualizační stylistická ozvláštnění („akademický výkon patřil k dresscode“, „Kafka se účastní nevyhnutelného shoppingu“) nebo didaktizující klišé („život není školní úloha“), mohou Stachovy životopisné inscenace připomínat romány 1913. Léto jednoho století (2012, česky 2013) Floriana Illiese či Nádheru života (2011, česky 2012) Michela Kumpfmüllera. Při popisu Prahy coby města, které působí jako byt starce, kde lze leda tak otírat prach, nelze nevzpomenout na Musilovu Kakánii. Když sledujeme Kafku pročítajícího cizí dopisy, aby se mohl angažovat ve vztazích Mileny Jesenské, vidíme tragikomického laclosovského libertina. A když dojde na popis toho, jak si Pražané ve Stromovce za zvuku dechovky a narážených sudů piva prohlížejí vzorové dělostřelecké zákopy nebo jak Kafka píše za Felici referát na čtenářský kroužek, máme už co do činění s čirou groteskou. S vědomím veškerého zoufalství a nemožnosti porozumění, jak nás o tom zpravují Kafkovy povídky.

V této románové perspektivě navíc v Stachově opusu vystupují i další postavy. Mezi ty nejpozoruhodnější patří Max Brod. Stach jej nepřipomíná jen jako mýtotvůrce či oddaného přítele se špatným literárním vkusem, jenž nerozumí ironii. Brod jako by se stal kunderovským truchlivým bohem, postavou trapnou a heroickou současně: s obdivuhodným umem organizuje literární provoz, ale ve vlastní spisovatelské práci neustále selhává; je to snaživý žurnalista s neuvěřitelnými ambicemi, který se s vervou pouští do polemik, z nichž však často odchází ponížený a uražený – Karl Kraus jej například označí za „erotický přívěšek slepého střeva“.

Franta Kafka ležící, spící

Sociologa Jana Koska fascinuje „osobitá atmosféra“ Kafkových textů, „přesah k filosofii a náboženství“ i autorův „složitý život“. S Reinerem Stachem v podstatě souzní v tom, že psaní o Kafkovi se „rozplývá v (pseudo)vědecké hantýrce nebo ve voyeurských pohledech pod pokličku“. Oba zřejmě chtějí Kafku zbavit brodovské hagiografie. Jako by říkali, že Kafka, respektive jeho texty nepatří primárně literární vědě – tento přístup Kafku umrtvuje, šustí papírem, neživotné diskursy literárních seminářů z jeho díla vysávají krev. Hodnoty máme hledat spíše v souvislostech Kafkova života a díla či díla a doby. Konkrétně Kosek chce zkoumat „méně známé souvislosti života a díla, které vznikalo na pozadí Mitteleuropy“.

Zásadní studie ke středoevropskému kontextu Kafkova díla, jímž se mimochodem „bezkrevné“ akademické diskursy napájejí již několik desetiletí, Kosek pomíjí. Opíraje se o literárními semináři hojně čtený a kafkology nadobro zabitý esej Karla Kosíka Kafka a Hašek neboli Groteskní svět (1963), představuje Kosek ony „méně známé souvislosti“ na konfrontaci Kafky a Haška. „U Kafky volá vše po interpretaci, u Haška jako by bylo všechno průzračně jasné; Švejka čteme, abychom se pobavili, a považujeme jej za lidovou četbu a oceňujeme výsměch,“ konstatuje autor, aby dále mohl parafrázovat Kosíkovu analýzu grotesknosti a tragičnosti. Jako trumf z rukávu pak vytahuje paměti anarchisty Michala Mareše, díky němuž si oba velikáni středoevropského kvasu na schůzi potřásají pravicí. Stěžejní sekundární literaturou k neznámým středoevropským souvislostem Kafkova života se Koskovi stávají Marešovy vzpomínky, pochybné Rozhovory s Kafkou (1951, česky 2009) Gustava Janoucha, remytizační esej Milana Kundery Kastrující stín svatého Garty (2006) a povídka Nadine Gordimerové Letter from his Father (Dopis od otce, 1983). Protože však nelze dost dobře ignorovat „kafkology“ odhalenou Janouchovu i Marešovu tendenci k mystifikaci, je potřeba obě svědectví hájit. Kosek to dělá pěkně po právnicku tak, že znalecké posudky svědků obžaloby, tedy germanistů a literárních teoretiků, znedůvěryhodní: Eduard Goldstücker je marxista, Josef Čermák kádruje, Walter Benjamin působí „vyloženě elitářsky“. A především: „Kafka velice rád četl memoáry a Marešovu autobiografii by upřednostnil před nejednou kafkologickou studií.“

Koskovy interpretační soudy stran Kafkova díla těkají od banalit a konvenčních charakteristik (Kafkovy texty svědčí „jak o pocitech odcizenosti příslušníka menšiny, tak o střetu složité povahy s byrokratickým systémem modernity“) ke čtenářskému lajdáctví („Když psal Kafka snoubenkám nebo rodině, literární ambice neměl“). Někdy text nabývá vyloženě cimrmanovské povahy – třeba když se autor zastavuje u vzpomínky anarchisty Mareše, jak jako malý chlapec líbal ruku devadesátileté Ulrice von Levetzow, stejně jako sedmdesát let před ním zamilovaný stařec Goethe. Načež Kosek resumuje, že Mareš vlastně fyzicky propojil dva literární velikány.

Zatímco Stachovým Rokům nemůžeme upřít precizní a poctivou práci se zdroji a prameny i určitou narativní eleganci, Koskův text často sklouzává k nesnesitelné výkladovosti. Tučná zvýraznění vedou čtenáře ke klíčovým pojmům (jako jsou třeba „pocity odcizení“), jménům i celým tezím a autor nešetří ani edukativními moralitami („Černobílé vnímání světa je svůdné. Zdánlivě morální předpoklad, že všechny oběti holocaustu a stalinských gulagů byli dobří lidé, však neplatí“). Občas se text proměňuje v jakési výpisky z četby, které autor klade vedle sebe, načež mezi nimi hledá souvislosti. V jednom odstavci se propojují Jung, Šalda a – Tomáš Halík. Přidávají se Hegel, Montaigne, Buber, Patočka, Marx, Lévinas, Heidegger… Sionismus se potkává s kabalou, antroposofií a karmelitánskou mystikou. Načež je čtenář na mnohých příkladech dováděn k poznání, že „také nesympatičtí lidé si zaslouží pochopení“ nebo že „mistři humoru bývají velice vážní lidé“.

Výjimka tmavých koutů

Patrně nejadekvátnější reakcí na despekt vůči neživotné literární vědě a interpretaci je studie německého germanisty a filosofa Mathiase Mayera Kafkův litotes. Logika a rétorika dvojité negace (Franz Kafkas Litotes. Logik und Rhetorik der doppelten Verneinung, 2015). Autor na minimálním rozsahu prostřednictvím jediné rétorické figury nabízí originální interpretaci jazykové, stylistické, motivické, žánrové i narativní povahy Kafkova díla. Litotes – tedy dvojitou negaci – nechápe pouze jako rétorickou figuru, ale jako komplexní myšlenkovou figuru, narativní a poetickou strategii, jakkoli ji můžeme dokládat i skrze životopisná fakta. Rozborem konkrétních biografických obrazů (zážitek žíznícího dítěte vykázaného otcem v noci na pavlač, úvahy o nemožnosti manželství či otcovství) analyzuje Mayer litotes jako zkušenost a strategii výjimky. Není to matematický princip, dva zápory nedávají plus, ale „hraniční zkušenost v textu i v životní praxi“. Mayerův esej v žádném případě nechce objevovat závratné souvislosti života a díla, nalézá však určitý univerzální mentální vzorec či strategii, jež obojí přirozeným způsobem propojuje. Kafku opět vidíme jako pozorovatele, který „činí ve vlastním vědomí pravidlem cosi, co se může u normy vyskytnout jedině jako výjimka někde v tmavých koutech“.

Litotické struktury Mayer demonstruje na úrovni jazykové a stylistické, textově syntaktické, narativní i motivické (například deleuzovské stávání se zvířetem se jeví zcela jinak). Ukazuje litotes dokonce jako nástroj právní hermeneutiky (vyloučení či zahrnutí případných alternativ a uvážení možností smyslu) coby „legální formu něčeho, co žádnou legální formu mít nemůže“. Prekérní logika této figury potvrzuje, že psaní je okrajovou a mezní existencí. Namísto tradiční sémantické i stylové enigmatičnosti Mayer akcentuje stylistickou cudnost a subverzivní obcházení jednoznačnosti – neboť „litotes výjimku neakceptuje, ale inscenuje ji coby výjimku z výjimky, a tak se vrací do blízkosti pravidla, ale místo aby jej potvrdil, staví proti němu nerozhodnutelnost“. Zámek už není „sebeterapií“, nýbrž románem o nepoznatelnosti a nepřístupnosti pravidla.

Mayer nicméně zdůrazňuje, že litotes nepovažuje za interpretační majestát, ale za „sondovací taktiku“. Možná právě podobné sondování vychází vstříc Kafkovu fragmentárnímu psaní. Jedna z takových sond autora například dovede k tomu, že množství románových i povídkových fragmentů svědčí o Kafkově fixaci na začátky, například na nejistotu probouzejícího se, zda se věci mezitím, co spal, nezměnily. Každopádně síla a moc litotesu, ať už jej vnímáme jako figuru myšlení či vzorec vyprávění, spočívá v jeho radikalitě a rafinovanosti: protože „není odkázán na žádný logický postup, může pravidlo porušit od boku“.

Klec hledá ptáka

Všem těm, kdo v Kafkovi nepřestali vidět člověka, věnují svou knihu Franz Kafka. Člověk své a naší doby (2017) básník a překladatel Radek Malý a výtvarnice Renáta Fučíková. Tato publikace žádné zásadní novinky nepřináší – obsahuje tradiční biografické kapitoly (rodina, ženy, židovství, Pražský kruh, úřad, nemoc) a jako přídavek kafkárny, téma Kafka jako suvenýr, ukázky z díla. Kultivovaný text Radka Malého však nesklouzává ke klišé ani k interpretačním stereotypům, kterých se při pohledu na obálku můžeme obávat. V popředí totiž stojí rozkročena figura Franze Kafky jako velké X, v pozadí se nachází byrokratický panoptikon, zvířecí monstrum (něco mezi krtkem a broukem) a Praha.

Naopak překvapivé pointy vyplynou ze způsobu propojení textového a vizuálního vyprávění. Černobílé obrazy Renáty Fučíkové připomínají rytiny nebo daguerrotypie. Občas se tváří jako ornament, jindy komiksovou adaptaci literárního textu. Nefungují ale primárně ani jako dokumenty, ani jako ilustrace. Nejúčinnější jsou tehdy, když si uvědomíme jejich doslovnost – ostatně podobně používá vizuální vyprávění i Kafka. Galanterijní cetky, knoflíky, špendlíky a pentle mohou být pouhou arabeskou zaplňující stránku věnovanou Kafkovu otci, ale také doslovnou konkretizací onoho pozorování, o němž píše Stach. Motiv haraburdí a krámů se v Kafkových povídkách i denících objevuje poměrně často. Ke kapitole Rodinná pouta a krunýře připojuje Fučíková tradiční „grotesku“. V tomto případě se v nekonečném ornamentu proměňují pentle ve stetoskop, kůže rukavice v srst zvířete, špendlíky v řeznický nůž… Na jiných stránkách se hlava domlouvá s plícemi, klec hledá ptáka a úsměvy proměňují korzující ženy v přízraky.

Proti doslovnosti některých životopisců stojí doslovnost Kafkových obrazů. Ta však rozhodně nesměřuje k jednoznačnosti – je možností a výzvou účastnit se pozorování na absolutní hranici viditelnosti.