Prostor 2019, 232 s.
Ve své prozaické prvotině Ratajský les (2016, viz A2 č. 8/2017) se publicista Aleš Palán snažil vyrovnat se zločiny padesátých let a ve třech dějových rovinách stvořil pozoruhodný mišmaš, který nejvíce zarážel svou překombinovanou naivitou. Aktuální knihu Miss exitus naopak vystavěl na minimalistických základech jednoho dne a jednoho domu, v němž se pracovnice hospice stará o umírající ženu a jejího syna. Autor sice knihu psal s dobrým úmyslem a chtěl jejím prostřednictvím vyjádřit úctu „hrdinům dneška“, „hospicovým pracovnicím a pracovníkům za neokázalou službu“, tím ovšem kvality novely v podstatě končí. Děj knihy, v němž jediný dramatický prvek zosobňuje chladnokrevná a sebestředná umělkyně, která pro svůj školní projekt fotí obličeje zemřelých lidí, je totiž k nesnesení nastavovaný a místo dvou set třiceti stran by ho se ctí unesl formát dvacetistránkové povídky. Samozřejmě bychom tuto rozvleklost mohli poněkud krkolomně interpretovat jako autorský záměr, který má čtenáři zprostředkovat pocity nesnesitelně mučivého čekání na smrt blízkého člověka. Bohužel se v této knize – navzdory univerzálnímu tématu smrti i chvályhodné motivaci upozornit na obětavé lidi, kteří svou péčí provázejí poslední okamžiky našich životů – autorovi vůbec nepodařilo propojit čtenáře s příběhem na úplně bazální úrovni tak, aby udržel pozornost a zároveň při čtení netrpěl s každým dialogem.