Aluminiová naděje

Válka v Čečensku; jedna z děsivých stálic zpravodajství devadesátých a nultých let. Téma, o kterém jsme slýchali tak moc, že už jeho zmínka spouští řetězec asociací. Zároveň jsme si však na něj za ta léta natolik zvykli, že se snadno přistihneme s ostudným pocitem, že si vlastně nejsme jistí, kdy, jak a zda vůbec tato válka skončila. Inscenace Aluminiová královna v pražské MeetFactory se vrací k příběhům obětí rusko­-čečenského konfliktu, současně se dotýká i ambivalence, která nutně doprovází veškeré snahy o vztahování se ke světovému dění z bezpečné (a na první pohled i hanebně pohodlné) pozice západního pozorovatele.

Dvojí narozeniny

Společné dílo režisérky Apoleny Vanišové a dramaturga Matěje Samce je úzce inspirováno stejnojmennou sbírkou rozhovorů Petry Procházkové s čečenskými ženami. Přestože je valná část představení sestavena ze svědectví převzatých přímo z této knihy, nejedná se o pouhou dramatizaci původního textu. Jako jednu ze svých inspirací uvádějí tvůrci příběh samotné autorky předlohy, která se po letech působení v pozici reportérky a válečné zpravodajky rozhodla věnovat i humanitární práci na místě konfliktu. Ani s tímto podnětem nezacházejí ale Vanišová a Samec doslovně. Dá se říct, že jak z knihy, tak i z autorčiny veřejné činnosti přebírá inscenace pouze jakéhosi obecného ducha. Na jeho základě je vystavěno nelineární vyprávění o utrpení, soucitu, sebezáchovných pudech a touze po přežití.

Představení otevírá dlouhý monolog dnešní české třicátnice, která po bolestivém dentistickém zákroku a s nevyřčeným, avšak pro diváka poměrně zřetelným pocitem osamocení slaví narozeniny. I když tragikomicky podaný obraz každodennosti sestává ze začátku ze zdánlivých trivialit, jako je kvitování mužských vnad mladého zubaře či převyprávění telefonního rozhovoru s matkou, již od prvních okamžiků je z něj cítit cosi temného. Tato předtucha je správná. Hovor o každodenních radostech a strastech začne totiž vzápětí řečnice prokládat vyznáními a postřehy, ze kterých naskakuje husí kůže. Svěřuje se například z neúčasti na nedávném pohřbu svého vlastního otce, jehož smrti jí, jak říká, nebylo líto. Anebo shrnuje reportáž o hladomoru v Jemenu, přičemž mrazivě odměřeným způsobem poznamenává, že jméno jedné z jeho obětí – náctileté dívky Amal – znamená v češtině „naděje“. Ostatně i úsměv provázející humorně laděné pasáže o pohledném zubaři časem ztuhne. To když hrdinka pár kliknutími na telefonu zjistí, že lékařův šarm doprovází záliba v protiuprchlických internetových výkřicích a sdílení poplašných zpráv. V tísnivých kulisách na jevišti improvizovaného bytového interiéru se zdá oslava narozenin čím dál nepatřičnější.

Avšak naše česká hrdinka není jedinou oslavenkyní. Mezi střípky smutných příběhů ze světa, které zachytáváme v jejím monologu, jeden vzbuzuje zvláštní pozornost. Je to příběh Elzy – statečné ženy z čečenského hlavního města, titulní „aluminiové královny“.

Když je z mouky štěrk

Kompoziční záměr představení skrývá zajímavý paradox. Na první pohled by se totiž mohlo zdát, že v „čečenské“ části inscenace sledujeme konkrétní osud jasně identifikovatelné postavy (navíc ztvárňované stále touž herečkou, Johanou Schmidtmajerovou). Útržkovitost vyprávění a volná návaznost jeho jednotlivých úseků vzbuzuje ovšem dojem jakési mnohohlasnosti a způsobuje, že se skutečný subjekt vyprávění vymyká možnosti jasného vymezení. Elza je sice pojmenována, zároveň ale zůstává tak trochu anonymní. Vyvolávané obrazy – příběh matky malého chlapce, která si samým nadšením ze záchrany oblíbených formiček na pečení nevšimne odjištěného granátu, vzpomínka na znepokojivě prorocké vyprávění dědečka o zaplavení země, obrazy životem zničené ženy, jež kráčí ulicí ve vypůjčeném elegantním kožichu, či manželky traumatizovaného muže, která po večerech sní o slastném zabořování prstů do pytlů s moukou – by mohly stejně tak dobře být vyprávěním jedné osoby, jako kolektivním svědectvím více žen. Svou specifickou narativitou připomínají neřízený proud vědomí. Asociují však také kompoziční princip, který často používají moderní paměťové instituce pro prezentaci traumatických dějinných témat, v němž snaha o objektivizované podání uceleného výkladu ustupuje polyfonnímu vyprávění subjektivních zkušeností širších skupin jedinců konfrontovaných s danou události. V souhře s patetickým laděním inscenace je tak budováno zdání, že jsme účastni svého druhu piety za obyvatelky Grozného. V neposlední řadě navozuje tento postup fragmentárnost vnímání (a podávání) informací v prostředí masových médií a sociálních sítí, čímž vzniká pozoruhodná linka k úvodní části představení.

Inscenace stojí především na excelentním výkonu Johany Schmidtmajerové. Charismatické herečce se daří věrohodně proplouvat mezi komickými i tragickými okamžiky hry. Její přednes je přirozený (v prvním monologu až mírně naturalistní), avšak právě skrze svou nestrojenost dává vyniknout symbolicky laděným prvkům výpravy a hudebního doprovodu. Díky tomu patos, se kterým se v představení pracuje, působí nevtíravým, avšak možná o to silnějším dojmem. Vizuální koncepce inscenace se opírá o několik jednoduchých nápadů, které v sobě nesou silný významový náboj: za všechny lze zmínit jeviště pokryté štěrkem, jehož úlohu lze číst jednoduše jako narážku na město obrácené v sutiny, zároveň však také jako zajímavou paralelu k zmíněnému vyprávění o prohrabávání mouky, či dokonce coby archetypální obraz Matky Země. Ocenění si zaslouží také vynikající světelný design Pavla Havrdy.

Síla subjektivního utrpení

V některém z publikovaných rozhovorů podsouvá Matěj Samec jako jeden z klíčů pro čtení inscenace téma subjektivního utrpení, které bude pro nás, alespoň v rovině prvotních reakcí, vždycky palčivější než problémy světa (na onu myšlenku navazuje pravděpodobně i rámování představení hrdinčinou návštěvou zubaře a narozeninovým splínem). Na tuto stopu lze ovšem navázat i hlubší reflexí o lidské empatii a jejích limitech. Česká vypravěčka úvodní a závěrečné části hry funguje jako hlasité ztělesnění výčitky směřované vůči syté západní společnosti, ve stejné míře ztvárňuje ale i člověku přirozené směřování k soucitu a solidaritě. Hrdinčina bolest zubů a pocit samoty se dají v tomto kontextu číst jako expresivní vyjádření individuální účasti, která v sobě paradoxním způsobem kloubí pobídku k aktivitě s rizikem neúspěchu. Jakkoli je totiž rozhořčení nad cizími křivdami věčným spouštěčem snahy o změnu světa k lepšímu, je při této snaze nutné odhodit triumfalistickou představu, že osobní nadšení, zloba či dojetí k vyřešení problémů světa stačí. Inscenace Aluminiová královna nedává odpověď, jak z tohoto paradoxu ven. V jejím závěru však slyšíme znovu jedno důležité slovo: naděje.

Autorka je divadelní kritička.