Hospoda jako zastavení na cestě k zasvěcení či vykoupení je důležitým prostorem dvou textů, které od sebe dělí pět set let: Chaucerových Canterburských povídek a Pessoova Eseje o zasvěcení. Hospoda tu funguje jako místo spočinutí, kde se lze schovat před vnějším světem, i jako „ostrůvek mírného klimatu, kde člověk dostane napít“.
Hospoda stává někde uprostřed mezi začátkem a koncem, to může být jedna z jejích definic. A jako taková bývá klíčovým prostorem na všech možných cestách, včetně těch nejvznešenějších a nejspirituálnějších. Podle Eseje o zasvěcení Fernanda Pessoy existuje v procesu iniciace „omyl Cesty, omyl Hostince a omyl Jeskyně. Omyly Cesty jsou takové omyly, kdy je cesta sama považována za cíl. Omyly Hostince jsou ty, kdy je polovina cesty považována za cestu celou. Omyly Jeskyně jsou pak ty, kdy je Jeskyně, jež se nachází na úpatí Hradu, považována za hrad sám“ (viz Za noci našeho bytí, Torst 1995). A dále tamtéž: „pokušením, které je třeba přemoci, abychom se vyhnuli omylům Hostince, je tělo“, zatímco omyly Cesty jsou způsobeny pokušením světa a omyly Jeskyně ďáblem samotným. Hospoda tak úzce souvisí s naší tělesností, s tím, čím jsme my sami – a čím musíme být jakožto lidské bytosti. Před světem lze zavřít oči, od ďábla se nějak odvrátit. Ale tělo, znak pozemského lidství, škrtnout nemůžeme, vždyť díky němu máme nohy, jež můžeme klást na zem, a sílu, abychom to činili. Alespoň krátká občerstvující zastávka v hospodě tak na cestě zasvěcení musí nutně proběhnout.
Člověk ve všem
Pessoova iniciace spočívá v rozptýlení obvyklých iluzí o světě. Jde o rozptýlení tak radikální, že musí být tajné. Z jedince schopného najít začátek cesty a usilovnou prací dostatečně vytříbit své „uzpůsobení“ se nakonec stane „adept“ schopný spojit „své vědomí s vědomím všech věcí“ a tím zopakovat akt stvoření, při němž se jediný Bůh roztříštil do věcí.
Iluzí, již je třeba rozptýlit, je tedy především klam vyvýšené nadvlády člověka nad světem. Při stoupání k hradní síni má putující získat schopnost vpustit do vlastního vědomí dav ostatních živých a neživých tvorů, s nimiž onen výchozí svět sdílí. Naučit se soucitu – a zjistit, že tento soucit, opisovaný vzletnými slovy, může být něčím božským a mocným. I heteronyma, básnické identity, jejichž jménem píše Pessoa básně i prózu, lze v tomto kontextu vnímat jako praktické cvičení v mnohosti, bez jejíhož uznání se člověk nikam nedostane. A k tomu slouží i pestrost hospodského davu.
Řeči u piva
Jindy a jinde, v Canterburských povídkách Geoffreyho Chaucera, o půl tisíciletí starších než Pessoovo dílo, se velice pestrá skupina poutníků schází na večeři a nocleh v hospodě. Rozmarný hostinský je tam vyzve, aby do Canterbury a pak zase zpět putovali společně a vyprávěli si příběhy, vypravěč toho nejzábavnějšího a nejpoučnějšího pak bude odměněn večeří na útraty ostatních. Hospoda se tak stává ohniskem, v němž se poutníci scházejí a přetaveni do skupiny produkují slova Chaucerova textu. Návrat do hospody a vyhlídka večeře dávají smysl jejich řečem i společenství. Skupina přece působí jako záruka odměny pro vítěze.
Skupina kráčí světem v příjemně vlhkém dubnovém počasí. Po suchém přelomu zimy a jara konečně přicházejí aprílové deštíky a vnikají „až do kořání a pod březnový prach“. Ptáčci zpívají a kvítí září barvami. Lze vztyčit tělo k nebi a vyrazit na cesty. Přírodní harmonie působí jako doplněk ke spletitým životním příběhům lidí, o nichž se tu vypráví a kteří spolu bojují, podléhají ďáblu nebo namísto rtů líbají zadnice. Svět za hospodským dvorkem tak vypadá tuze idylicky. Lehce lze dojít k přesvědčení, že tehdy ještě bylo možné vyjít do přírody a kochat se, ujistit se o fungování nějakého řádu. Když jde člověk ven dneska, leda v sobě posílí úzkost, hlubokou jako prasklina v jílu vedle parkoviště, všudypřítomnou jako vločky polystyrénu vydrolené z nějakého zateplení… Jenomže i Chaucer píše uprostřed krize, v době, kdy se do Anglie neustále vrací mor, lidé hynou, všude číhá smrt – a za své berou lesy i vesnice, protože majitelům pozemků se mnohem víc než drahá práce hloučků přeživších vyplatí pastva ovcí.
Pessoa i Chaucerovi poutníci kráčejí skrze výčep k potenciálně blahodárné, obnovující moci. Člověk zasvěcovaný má na konci splynout s Bohem, lidé na cestě do Canterbury nejsou žádní turisté, ale očekávají pomoc onoho světce, jehož ostatky na tom místě leží, Tomáše Becketta. Právě on má intervenovat v jejich složitých životech. Hospoda na této cestě funguje jako stinné místo, ostrůvek mírného klimatu, kde člověk dostane napít. Svět nás na takových místech neintervenuje, a pokud ano, tak zpravidla jen slovně, v hovorech, jejichž neutěšenost se vždycky vejde do čtyř stěn, a člověk si může představovat, že venku je to lepší. Ale není. A tak je čas zaplatit.
Autor je komparatista.