Hele, vzpomínáte na Tekiho?

Tvoříte klubovou hudbu, jste DJ a působil jste jako rapper. Z jakých hudebních vlivů jste vyšel?

Vyrůstal jsem v osmdesátých letech na televizních hitparádách a znělkách populárních pořadů, takže se hodně mých raných hudebních vzpomínek točí kolem synťáků a synthpopu: italo disco, francouzský pop, ­Michael Jackson a tak dále. Asi v jedenácti letech jsem se stal „otaku“, nadšencem do japonského anime. Poslouchal jsem tehdy spousty soundtracků na jednom francouzském rádiu, kde pouštěli řadu skladeb z japonských televizních pořadů v originálním znění. A hned potom přišel rap. To bylo mé první setkání se subkulturou.

Jako rapper jste od konce devadesátých let působil v úspěšné skupině TTC. Jak se francouzská alternativní rapová formace dostala k vydávání na tehdy zásadním labelu Big Dada?

Když jsme vydali první dvanáctipalcový vinyl Elementaire, vydal se Flash Gordon, později známý jako Mr. Flash, do Anglie, aby se tam pokusil prorazit v hudebním průmyslu jako sólový umělec. Obcházel labely a rozesílal svůj mixtape a k tomu i náš společný dvanáctipalec. Lidé z Big Dada se mu ozvali s tím, že mají zájem o to, co dělal s „těmi rappery“, čímž mysleli nás. Takže nakonec to dopadlo tak, že smlouvu nezískal on, ale TTC. Bylo úžasné dostat se k zásadnímu labelu z UK v době, kdy o nás francouzská média ani nahrávací společnosti vůbec neměly zájem. Navíc nám to otevřelo svět tehdejší elektronické hudby – začali jsme se zajímat o věci, které vycházely na Ninja Tune, mateřském labelu Big Dada. Předtím jsme byli něčím na způsob undergroundových rapperů a najednou jsme měli plnou hlavu hudby z Warpu, Skamu a od lidí jako Kid 606, což do značné míry ovlivnilo náš hudební vkus.

Od přímočarého hitu Disco Dance With You k aktuálnímu vrstevnatému mixu The Naked King jste urazil dlouhou cestu. Vypadá to ale, jako byste směřoval od popu k undergroundu…

Nejsem si jistý, zda bych to popsal takhle. Svou hudební dráhu vnímám spíš jako řadu vnitřně propojených fází a spoustu aspektů mé starší tvorby najdete i na posledním mixtapu. Pokud jde o Disco Dance With You, to byl první singl z mé sólové desky Party de plaisir z roku 2007. Tehdy jsem se chtěl etablovat jako „velká francouzská pop star“. Upsal jsem se velkému vydavatelství, album produkoval Chilly Gonzales a všechno najednou bylo jiné než dosud. Brzy jsem si ale uvědomil, že mě nebaví koncertovat bez mé rapové skupiny, necítil jsem se při živém vystupování dobře a postupně jsem začal ztrácet víru v celou svou popovou existenci. Nesnášel jsem vystupování ve velkých televizních show, kde nikdo mou hudbu nechápal, a záhy jsem zjistil, jak propastný rozdíl je mezi mým pojetím popu a realitou francouzské main­streamové kultury, která je nemastná neslaná a ještě k tomu dost hloupá. Jenže jsem musel nějakým způsobem propagovat svou desku. Takže když přicházely nabídky na živé vystupování, dělal jsem místo toho DJské sety. Měl jsem nějaké zkušenosti s B2B hraním po koncertech TTC, ale dělat to sám bylo pro mě nové. Brzy potom jsme s DJem Orgasmikem začali společně vystupovat jako Sound Pellegrino Thermal Team. Tak jsem postupně, po nějakých osmi letech, dospěl až k aktuálnímu komplexnímu zvuku.

Dá se o DJingu mluvit jako o svébytném uměleckém druhu?

Existuje spousta přístupů. Některé jsou založené na technice, jiné na selekci a další se zase zaměřují na vytváření určité flow a na přenášení pocitů a abstraktních vjemů. Podle mě ale dělá akt DJování unikátním organický způsob, jakým spolu skladby vytvářejí větší celek, a zároveň nepředvídatelnost, intuitivnost a specifická nelogičnost při propojování jedné skladby s jinou, třeba úplně odlišnou, aby vznikl zcela nový hudební motiv. To je také důvod, proč nám mají vybírat hudbu DJové, a ne algoritmy. Věřím zkrátka, že esencí DJingu je „blend“, tedy prolnutí, přechod mezi skladbami.

Jaký je váš názor na momentální stav francouzské klubové hudby a jak se během posledních let změnila tamní scéna?

Problémem klubové scény v Paříži – a možná i ve Francii obecně – je nedostatek malých klubů s dobrým soundsystémem a vybavením. Na jedné straně tu jsou velké kluby s velkým rozpočtem, které se ale zaměřují především na nepříliš kvalitní techno produkci, na straně druhé menší kluby, kterým jde o komunitu, ale kašlou na kvalitu zvuku. Doba, kdy jste v Paříži uprostřed týdne mohli slyšet skvělé lokální DJe i undergroundové zahraniční hosty, je dávno pryč. Neustále se mě někdo ze zahraničních DJů, většinou z Británie, ptá: „Kde bych mohl v Paříži hrát?“ Já ale upřímně nevím, co jim poradit, protože menší kluby si je nebudou moci dovolit pozvat a ty velké zase zvou jen zavedená jména. Přál bych si, aby se podařilo oba ty světy skloubit podobně jako třeba v Londýně, kde se něco děje ve stovkách malých podniků i ve sklepních prostorách obyčejných hospod. Tamní pravidelné party zaměřené na určitý zvuk a scénu – jako třeba Hyperdub 0, Boxed nebo Different Circles – by se ale v Paříži prostě neuchytily.

Francie přitom bývala považována za jednu z nejdůležitějších domovin elektronické hudby.

Podle mého názoru většina francouzské klubové hudby už delší dobu postrádá jakoukoli místní identitu. Momentálně převažuje kopírování scén a zvuku z jiných zemí – ale tak tomu bylo možná už před deseti lety. Dokud nenajdeme vlastní sound, který by nebyl jen „francouzským technem“ nebo „francouzským grimem“, ale který by skutečně pracoval s vlivy z různých lokálních scén, včetně těch imigrantských, žádná skutečně francouzská klubová hudba nevznikne a půjde jen o více či méně zřejmou imitaci věcí odjinud. Sám jsem se to snažil změnit s projektem Bérite Club Music, ale až na pár jmen má většina producentů stále problém převést své odhodlání do tvůrčí praxe.

Jakou roli dnes při formování hudebních scén hraje internet?

Co se týče internetu, nejsem žádný online učenec. Pomocí internetu se jenom snažím šířit nápady, které jsou výsledkem mého více než dvacetiletého působení v hudbě a pozorování undergroundové klubové scény. Třeba něco z toho za deset let někdo objeví a řekne: „Hele, vzpomínáte na Tekiho, jak zkoušel tu věc s Bérite Club Music? Co takhle adaptovat to pro dnešní dobu?“ To by, myslím, bylo nádherné. Každopádně mám dojem, že svůj díl práce při formování scény už jsem jakžtakž odvedl.

Máte nějakou vizi, jakým směrem se klubová hudba vydá v nejbližších letech?

Tuhle otázku jsem už dostal mnohokrát a mám pocit, že neexistuje způsob, jak na ni odpovědět, aniž by člověk vypadal jako namyšlený pitomec. Nejsem Nostradamus. Hlavně doufám, že mě hudba bude i nadále vzrušovat tak jako dosud.