Parta inženýrů z osmdesátých let, která to tu má pod palcem, se každou chvíli straší jakýmsi ekoterorismem. Dobrá, je nejvyšší čas s ním začít. Kdo potřebuje argumenty, ať se podívá z okna nebo si zavolá do vodárny. Z pozice presumptivního ministra vnitra bych rád přispěl několika návrhy konkrétních opatření. Nebo myslíte, že skutečně potřebujeme další jaderné bloky?
Šel jsem kolem takzvaného fitcentra a mám dobrou zprávu: Zdroje tu jsou! Při pohledu na cvičícího člověka vidím biologický stroj běžící naprázdno. Pohoršujeme se nad plýtváním fosilními palivy – a právem –, ale sportovec mrhající kaloriemi nás nechá chladnými? V každé posilovně, na každém sportovišti nám lítá obrovské množství energie doslova z okna. Každá tělocvična je nevyužitá bioelektrárna; každý mléčný bar disponující několika činkami představuje materiální základnu energetické revoluce. Stačí zrušit poplatek za permici a nakoupit opravdu hodně elektrických kabelů.
Později mi došlo, že jsem něco podobného viděl kdysi v Black Mirror, vzápětí mě upozornila Pavla Horáková, že o něčem podobném píše ve své knize, a o zelených posilovnách vyšel článek nakonec i v Sedmé generaci. Nechme však historikům, ať se hádají, jestli my vizionáři vykrádáme spíš Matrix, nebo Bibli. Chci vidět jejich disputace, když nebudou mít šťávu. Na zničené planetě nebudou žádná autorská práva.
A mně koneckonců nejde o lokální extrakci hrstky zpocených fanatiků. Nechci nic menšího než celkovou reformu olympijské myšlenky. Pryč s heslem „výš, dále, rychleji“, které náleží do století páry; století klimatické změny si žádá „déle, soběstačněji, vytrvaleji“.
Kdo tedy spadá do první vlny komplexní energetické reformy?
Za prvé, samozřejmě cyklisté a jezdci na rotopedu. Na nich se začne, protože marnost jejich snažení je očividná. Cyklisty navíc milují i inženýři z osmdesátek, jejichž odpor bude zpočátku vhodné mírnit; aspoň do doby, než technicky vyřešíme odběr energie z tenisové rakety.
Za druhé, vzpěrači. Když je vidím, srdce krvácí. Jsou jako pálení čarodějnic na PET lahvích s palmovým olejem.
Třetí klíčová otázka: motivace. Někdo může namítnout, proč by to všichni ti sportovně založení borci vůbec dělali, když přemýšlením o širších souvislostech svého sportování pravděpodobně nikdy neztráceli čas (jinak by nebyli takoví borci). Já zas nechápu, proč se někdo týrá kvůli pozlacené tretce a číslíčku na světelné tabuli. Místo nesmyslné honby za osobním výkonem dostanou smysluplnou soutěž o co nejvyšší osobní příkon.
Za čtvrté: co s Jágrem? Začínat s novým sportem po padesátce lékaři nedoporučují. V hokeji už nemá mistr čeho dosáhnout – a coby reklamní maskot po svém angažmá ve Vodňanském kuřeti vlastně taky ne. Co jediné ještě potřebuje dlouholetý sponzor inženýrů z ODS? Vyprat svědomí. A přesně to mu dáme.
Ani básníci nezůstanou opodál; ostatně básnictví kdysi bývalo olympijskou disciplínou. A jestli je nějaký impuls, který by mohl oživit sto let skomírající přírodní lyriku, je jím jedině drsná klimatická změna.