Zerocalcare
Kobane Calling
Přeložila Iniciativa proti rasismu
Broken Books 2018, 46 s.
Rozsahem krátký komiks Kobane Calling v anarcho-autonomních kruzích poměrně známého autora s pseudonymem Zerocalcare bohužel trpí přesně těmi neduhy, které souvisejí s přehnaně idealistickým vztahem západní radikální levice k emancipačním bojům Kurdů v syrské Rojavě. Když se autor hned v úvodu snaží krátce vysvětlit situaci Kurdů v rámci blízkovýchodní historie i současnosti, uznává sice nedostatečnost svého výkladu, ale čtenáře napadne, zda svým přiznaným černobílým viděním nedělá všechno ještě horší („chtěl bych vidět tebe, jak to zvládneš shrnout na dvě stránky“). Sedm dní, které autor prožil v tureckém Kurdistánu takřka na dohled od syrského města Kobanê, kde se odehrávaly ty nejtvrdší boje s Dáešem, je prostě málo, takže není divu, že o tamní situaci se toho moc nedozvíme. Naštěstí tu zbývá prostor pro sebereflexivní ironii, která dává tušit, že spíše než s reportem z uprchlického tábora syrských Kurdů máme co do činění s reportáží ve stylu „revoluční turistiky“. Autor podrobně zkoumá vlastní motivace k odjezdu, ale hlavně strachy jednatřicetiletého italsko-francouzského levičáka, který v Kurdistánu postrádá civilizační vymoženosti, například sladkou tyčinku Kinder Paradiso. Je otázka, zda to může fungovat aspoň jako propaganda. Pokud se ale o syrské Rojavě chcete skutečně něco dozvědět, sáhněte spíš po reportážních knihách novinářů, kteří v místě byli déle než na týdenní dovolené – v Česku takové válečné reportérky máme hned dvě.
Lukáš Rychetský
Aleš Palán
Miss exitus
Prostor 2019, 232 s.
Ve své prozaické prvotině Ratajský les (2016, viz A2 č. 8/2017) se publicista Aleš Palán snažil vyrovnat se zločiny padesátých let a ve třech dějových rovinách stvořil pozoruhodný mišmaš, který nejvíce zarážel svou překombinovanou naivitou. Aktuální knihu Miss exitus naopak vystavěl na minimalistických základech jednoho dne a jednoho domu, v němž se pracovnice hospice stará o umírající ženu a jejího syna. Autor sice knihu psal s dobrým úmyslem a chtěl jejím prostřednictvím vyjádřit úctu „hrdinům dneška“, „hospicovým pracovnicím a pracovníkům za neokázalou službu“, tím ovšem kvality novely v podstatě končí. Děj knihy, v němž jediný dramatický prvek zosobňuje chladnokrevná a sebestředná umělkyně, která pro svůj školní projekt fotí obličeje zemřelých lidí, je totiž k nesnesení nastavovaný a místo dvou set třiceti stran by ho se ctí unesl formát dvacetistránkové povídky. Samozřejmě bychom tuto rozvleklost mohli poněkud krkolomně interpretovat jako autorský záměr, který má čtenáři zprostředkovat pocity nesnesitelně mučivého čekání na smrt blízkého člověka. Bohužel se v této knize – navzdory univerzálnímu tématu smrti i chvályhodné motivaci upozornit na obětavé lidi, kteří svou péčí provázejí poslední okamžiky našich životů – autorovi vůbec nepodařilo propojit čtenáře s příběhem na úplně bazální úrovni tak, aby udržel pozornost a zároveň při čtení netrpěl s každým dialogem.
Karel Kouba
Dominik Melichar
Mizanscény
Dauphin 2018, 90 s.
„Město jsou kosti cigaret/ město jsou tkáně v zrcadlech/ město je opuchlý ret,“ píše ve své druhé sbírce, nazvané Mizanscény, Dominik Melichar a zřetelně tím stanovuje, v jakém prostředí a skrze jaký autorský akt se bude jeho poetický svět odehrávat. Město zde totiž hraje ústřední roli, je podobné zastřenému a popraskanému zrcadlu, od něhož se odráží živelná imaginace autorova básnění. Stránku po stránce jsme svědky přívalu prudkého deště veršů, které se rozpíjejí do roztěkané a pulsující asociativnosti: „A z kapesníků padaly vnitřnosti/ byli jsme nervózní/ naše roxory rezly/ obrubníky se ujaly vlády když slezly ze stolů.“ Slovní hmota ve sbírce doslova přetéká, bobtná a deformovaně se skrze topos města vsakuje do básníkových vzpomínek. Ty ale nejdou scelit, a tak bezvládně vlají v pustých prostorech vnitrobloků, přízemních oken nebo prázdných lokálů. Melichar přitom v mnohém navazuje na svou prvotinu Schýlené město – znovu se totiž prezentuje silným vizionářským gestem. Táže se po smyslu básnění, aby ho na poslední stránce stejně zavrhl, když v závěru sbírky trpce prohlašuje: „po včerejšku už nelze psát poezii“. Přesto se Mizanscény od prvotiny odlišují. Ve druhé sbírce se totiž střetáváme i s méně sugestivními básněmi v próze (ty jsou označeny písmenem A), v nichž se poetická extravagance vytrácí. Jako by se smířila s tím, že je vržena do nekončícího znakového bludiště, v němž podobni ztracenému plavci toneme v balastu slov. Záměrně úmorné opisování reality se zde prolíná se sebepohlcující autorovou výpovědí.
Libor Staněk
Guido Fuchs
In der Bahnhofsgaststätte
Monika Fuchs 2018, 259 s.
Německý publicista, katolický teolog a kulinární znalec Guido Fuchs nashromáždil zhruba sto padesát úryvků z převážně německé beletrie, v nichž se objevují nádražní restaurace. Ke každému textu přidal úvodní odstaveček, výslednou antologii opatřil podtitulem „Literární menu o dvanácti chodech“ a vydal ji v nakladatelství, jež vede jeho manželka: malé domácí štěstí. Proč ne – do podobné práce se před ním koneckonců nikdo nepustil. Nechápu ale jinou věc: Fuchs má rád vlaky a jídlo, ale v zařízení, které by se dalo nazvat plnohodnotnou nádražní restaurací, seděl prý naposled v roce 2001 ve Würzburgu, kde si vypil kávu před cestou do Hildesheimu. Je pravda, že fastfoodizace (nebo nejnověji foodcourtizace) německých nádraží proběhla oproti Česku s předstihem a větší razancí. Přece jen měl ale sedmnáct let na to, aby si zajel třeba do Chebu nebo Děčína, byť ani tam by nejspíš nenašel to, co by si přál: jeho přiznaná nostalgie je spíš zweigovský stesk po světě včerejška, „stolech s bílými ubrusy a číšnících ve fraku“. Vedle starosvětských restaurantů z textů Franze Werfela nebo Roberta Walsera však mají v knize místo i novější podniky a novější texty – třeba povídka Arna Schmidta, ve které se Goethe na okamžik ocitne v nádražce v poválečném Darmstadtu. Nechybí ani nejznámější nádražková scéna české literatury, v níž dobrý voják Švejk pije v Táboře jedno pivo za druhým. A pod názvem Deutschbrod se v knize mihne i Havlíčkův Brod: prý se tu kdysi podávaly dušené hrušky zvláštní narůžovělé barvy, jaké se žádný jiný odstín nevyrovná.
Michal Špína
Humorista
(Jumorist)
Režie Michail Idov, Rusko, Lotyšsko, 2019, 100 min.
Premiéra v ČR 25. 4. 2019
Režisér snímku Humorista Michail Idov je spoluautorem scénáře jednoho z nejvýraznějších ruských filmů loňského roku, Léta od Kirilla Serebrennikova. V příběhu o konformním komikovi v Sovětském svazu osmdesátých let se také zabývá hvězdou populární kultury v totalitním státě, ale tentokrát vypráví mnohem klaustrofobnější příběh než Léto, jež bylo zasazeno často do exteriérů nebo velkých hal. Nejsou tu žádné rozevláté hudební pasáže ani pocit jakýchkoli ostrůvků svobody. Snímek, založený především na dialogových scénách a hereckých výkonech, je daleko komornější. Fiktivní postava baviče Borise Arkadije je osamělá figura, která je ve filmu neustále vláčená po různých stísněných prostorech, kde musí hrát divadlo, ať už před publikem, před stranickými pohlaváry nebo vlastními přáteli a rodinou. Vrcholná scéna filmu, v níž Boris předvádí svůj nejpopulárnější skeč s opičkou v prázdné místnosti centra kosmonautiky, vlastně jeho odtrženost od okolí a zároveň touhu stát se centrem pozornosti vyjadřuje nejlépe. Bezútěšná komedie plná sardonického, jízlivého humoru je portrétem umělce, v jehož osobnosti se temně odráží jeho doba. Rusko-lotyšské dílo s českou koprodukční účastí hořce převrací mýtus o osvobozující síle umění – nevypovídá totiž ani tak o roli umělce v totalitní společnosti, jako spíš o roli totalitní společnosti v životě umělců.
Antonín Tesař
Leda Bourgogne
In the Feelings of My Shadow
Jiri Svestka Gallery, Praha, 10. 4. – 8. 6. 2019
Tvorbu mladé rakouské umělkyně Ledy Bourgogne, žijící a tvořící v Berlíně, můžeme chápat jako „malbu v rozšířeném poli“, tedy malířství, které směle vykračuje za své tradiční hranice směrem k více objektovým a instalačním řešením. Oproti výstavě Skinless v berlínské galerii BQ, kde Bourgogne prezentovala svoji tvorbu minulý rok, je aktuálně probíhající výstava v pražské Jiri Svestka Gallery podstatně skromnější, ale zároveň intimnější a vřelejší, k čemuž přispívá i fakt, že se jedná o bytovou galerii. Do takového komorního prostředí se nakonec vešlo v zásadě „jen“ několik větších pláten a pár menších zavěšených objektů, což ve výsledku může působit dojmem, že se před divákem poněkud skrývá právě ona zmíněná autorčina tendence překračovat hranice tradičního média. V Jiri Svestka Gallery zkrátka pro nic takového není prostor, což kontrastuje s poměrně radikální kurátorskou ambicí, jak vyplývá z doprovodného textu Lumíra Nykla, který výstavu chápe jako „velkoryse pojatou prostorovou instalaci, rozprostřenou mezi tělocvičnou, divadelní scénou a BDSM studiem“. Text jako by formuloval ideální podobu výstavy nadmíru zajímavé mladé umělkyně, využívající kromě malby i práci s textilem nebo ready-made, ovšem reálný výsledek je této představě nakonec vcelku vzdálený. I tak nám ale výstava poskytuje dostatečný vhled na to, abychom mohli usoudit, že posouvání hranic tradičních médií v podání Ledy Bourgogne je krok správným směrem.
Martin Vrba
Nikolaj Vasiljevič Gogol
Revizor
Divadlo ABC, Praha, premiéra 27. 4. 2019
Bývalý šéf královéhradeckého Klicperova divadla a nynější nový kmenový režisér Městských divadel pražských David Drábek volí ve svých inscenacích cestu modernizace klasiky. Nastoupil ji i tentokrát ve své verzi nejhranější ruské klasické komedie, Gogolova Revizora. Podařilo se mu zachovat jádro tohoto kusu – výsměch přetvářce, korupci, vychloubačství a podvádění, neřestem, které bují i v naší současnosti. Spolu se scénografem Markem Zákosteleckým klade důraz na motiv specifického prostředí – děj probíhá v chladném provinčním Rusku. Hned v první scéně, v níž hejtman oznamuje svým podřízeným příjezd revizora, propuká zmatek, hejtmanovi podřízení se roztočí v jakémsi opileckém tanci na ledě. V hudebním doprovodu, kterému je v této inscenaci dopřáno hodně místa, převažují ruské lidové melodie a písně. Zasněžené kopce v dálce a dokonce postava sněhuláka, z něhož se vyklube nikoliv Bobčinskij, ale Bobčinská, i zimní úbory ostatních doplňují atmosféru ruské krajiny. Děj probíhá ve svižném tempu, všichni herci hrají s chutí a krajním nasazením. Mezi nimi vyniká Pavla Tomicová v roli hejtmanky a znovu zde uplatňuje svůj mimořádný komediální talent, když střídá podobu dračice a důstojné dámy. Hejtman Václava Kopty je diktátorský vůči podřízeným a podlézavý vůči domnělému revizorovi. Příjemným překvapením je mladý Tomáš Havlínek, nová posila Městských divadel pražských, který podle toho, jak to situace vyžaduje, nasazuje masku velkoměstského nafoukance nebo zbabělce.
Alena Morávková
James Blake
Assume Form
CD, Polydor 2019
James Blake na svém čtvrtém albu Assume Form řeší podobný problém, s jakým se museli už dříve vypořádat Thom Yorke, Bjørk i jiní emocionálně vypjatí umělci: snaží se do hutné atmosféry svých skladeb vpustit čerstvý vzduch, aby se nakonec nestala dusivou. Vzhledem k tomu, že všechny jeho písně spojuje tklivá nálada a až nakažlivý smutek, nejedná se vůbec o snadnou výzvu. Jak být jiný a zároveň stejný? Těžká otázka. A hlavně: podařilo se to? Odpověď závisí na emocionálním vyladění posluchače, tedy na tom, do jaké míry bude rezonovat s frekvencí, na níž se písně třicetiletého britského hudebníka aktuálně pohybují. Možná ale stačí, že Blake svůj melancholický zápas neprohrává – už to je totiž potvrzením velkého talentu. Ubylo tradiční „dusivé šedi“, a jakkoli smutek zůstává ústřední náladou, je nové album přece jen méně tíživé než ta předchozí. Ze skladeb, v nichž pěvecky hostují Travis Scott, Rosalía nebo André 3000, se vytratila obvyklá těžko prostupná masa ozvěn, ruchů a disharmonií, tedy prvků, které Blakeův styl do značné míry definovaly. Přesto lze tento posun stěží chápat jako pouhé odlehčení. Na to je Blake příliš ambiciózním tvůrcem. Spíš by se dalo říct, že se od sugesce zoufalého bloudění labyrintem, v němž se má posluchač ztratit, posunul ke snaze spojit naléhavost s harmonickou architekturou přehledně konstruovaných zvukových prostorů. Smutek zůstává, ale zatímco minulé desky dráždily a zneklidňovaly, aktuální nahrávka dodává klid a nese s sebou specifické ticho.
Benjamin Slavík