Následky nepřítomna

Ve své desáté sbírce Nebe – peklo – já (2018) František Dryje citlivě vnímá „žvanivou“ po­dobu současné řeči a podstatnou část jeho básnické polohy tvoří perziflování a parodování hovorů, které zaznívají ze společnosti i všudypřítomných médií. Sám to ostatně říká explicitně: „slova mě berou do rukou/ kladou mě k ústům/ přikládají prst“. Básně mají formu promluvy, která na první pohled nesměřuje do předem vytyčeného cíle, ale spíše se svobodně odvíjí. Při čtení máme pocit, jako bychom vstoupili doprostřed rozhovoru dvou lidí a zprvu si museli domýšlet, o čem se vlastně hovoří. Nakonec se ale dozvíme vše podstatné. Hned na začátku pocítíme existenciální akcent, který celou knihu prostupuje: „Proč by ses odmýšlel/ On si tě vesmír najde/ (…)/ Našel jsi polohu, která ti vyhovuje/ Po­krčíš nohu/ Slast kostmi rozlije/ Žíněný splín“.

Vzdušná a lehká obraznost

Dryjeho poezie se vyznačuje vzdušnou, snivou či přímo lyricky závratnou obrazností: „A potom/ V pablescích tmy/ (…)/ Anebo uvnitř horkých bleděmodrých terin/ Budeme v pozdním létě// Skákat panáky“. Básnické obrazy si ponechávají hmotnost a konkrétnost, avšak v určitém okamžiku se jejich bytnost začne rozplývat a získá zvláštní lehkost.

Jedna z nejpozoruhodnějších básní sbírky se jmenuje Časový spínač. V té nejprve čteme povědomě známou vizi či vzpomínku na srpen 1968: „Hrozivě sjíždí tramvaj dělohou/ Zrádné jsou serpentiny/ Bubnují k ústupu/ Na odsun okupačních armád“. Dostaví se pro básníka emblematický psychický stav: „Úzkost, můj tajný host/ Můj hryzoun důvěrný, můj oměj šalamounek/ A květy vyrážejí z paždí listenů“. (Na okraj: přeřeknutí, přeslechy, hra s posunutým významem slov jsou pro Dryjeho poezii typické.)

Báseň se posléze promění ve fascinující verzi novodobých mýtů a vyjevuje podoby městských životů na různých místech zeměkoule: „Žil v Riu de Janeiru jeden člověk/ V plechovém domku/ V zapadlé uličce na dohled stadionu Maracaná/ Pracoval jako bibelot/ Jednoho dne umřel“. O několik veršů dál pak: „V Lyonu v témže čase zemřeli dva muži/ Kolem šedesátky/ Žili na protilehlých koncích města“. Onen časový spínač je snad okamžik ve vědomí, kdy z bloudivých monologů uvnitř mysli vytryskne jasný záblesk zesílené skutečnosti a promění báseň v dějiny skrytého světa.

Živá nezavršenost

V oddíle Stará věcnost se objevují básně, které nesou „obyčejné“ názvy věcí: Stůl, Klíč, Peníze, Rozbité sklo, Klavír a podobně. Jedná se o jakýsi básníkův katalog, nomenklaturu, soupis blízkých či příručních věcí, které tvoří jeho nejbližší okolí. Dryje je ovšem básník, který se pohybuje na surrealistickém pólu básnické tvorby. Co to znamená? Básně, i přes jistý „koncept“ celého oddílu, se rozhodně rigidně nedrží vytyčeného záměru, ale všelijak ujíždějí, prokluzují, bortí se a svobodně směřují do překvapivých končin. Někdy uvolněné asociace vyklenou z obzírání věcí a předmětů přeludný příběh. Třeba právě v básni Rozbité sklo, které se zpočátku „tříští do ulice jak ve zpomaleném filmu“. Následně však text uhýbá zcela jinam: „ach, pořezat si bosé nohy/ v parku/ (…)/ pak třískat do piana někde v suterénním baru/ plyšový prošlapaný koberce/ a osezený čalouněný židle“. Celou promluvu pak utne sebereflexivní hlas: „už mě z těch klišé/ … brní kosatec“.

V básni Klavír pak se pak reminiscence propadají až k dobám první světové války. Paměť, odbržděna zjevením vizuálního počitku, vyplavuje dávné obrazy: „zlatavý poprašek na bělmech/ černých koček/ (…)/ francouzská okna se otvírají do zahrady/ večerní léto chvění a ještě teplá šera/ kolem kamenů“. Ve druhé sloce text sestoupí k praobrazům válečné vřavy, které v básníkově mysli vyvolal možná právě zvuk klavíru: „přichází válka/ ta první/ v raglánu/ tehdy to nebylo tak divné/ jako dnes/ až potom později/ cholera řev a řeka střev/ myšlenky/ natrhané v hovnech“. Opět je vyznění básně znejistěno konstatováním, které proud obrazů zbrzdí a na chvíli zastaví: „hudba je nudná/ ale klavír zní“.

Roman Telerovský, další z básníků surrea­listické skupiny, tato zpomalení básnického myšlení pojmenoval jako „zárazy a neprůchodnosti“. A vidí v nich podstatný prvek při vznikání imaginativně laděného textu. Petr Král zas v eseji Poesie čili přirozená řeč (2009) píše: „I mrtvé doby básně jsou v tomto ohledu formou výrazu, někdy je právě jejich přítomnost pro surrealisty tím, co autenticitu básně signalizuje.“ František Dryje, zdá se mi, po svém způsobu pracuje jak s fenoménem ustrnulých a nehybných forem básnického myšlení, tak i s výše uvedenými „mrtvými dobami“. Svoji řeč podobnými těkavými vsuvkami znejišťuje, usměrňuje a zároveň ji tímto prvkem činí překvapivou a neustrnulou. Skrze bludné a slepé rozjezdy asociací i myšlenek dává básním živou nezavršenost.

Následky nepřítomna

Na konci dlouhé básně Nebe – peklo – já, podle níž nese sbírka název, zazní: „život je třeba přežít/ aby sis užil smrti dosyta/ jiného smyslu, jak se říká/ není// (…)// a to je problém/ volská kůže!/ po smrti/ nemáš/ komu bys to/ řekl“. Možná právě z této bazální úzkosti se rodí autorovo básnické gesto. Jako by se mu přítomná existence vtělila do skeptické maximy: „Vesmír Svět/ Život Smysl/ následky nepřítomna/ které si letí – kloužou těsně nad/ chodníkem“. Je to úzkost před prázdnem, před neexistencí, která Dryjeho vede k tomu, aby své pozemské statky nejprve náležitě zkatalogizoval a vytřídil. Aby věci nezůstaly navždy němé, nebudou­-li už posvěceny vnímáním v okamžiku básníkova nebytí.

„Svět je nekonečná možnost mluvit“ – dodává autor v jiné části skladby. Opět klade důraz na řeč: nejen že ji považuje za nástroj lidského dorozumívání, ale chápe ji i jako prostředek, jímž svět artikuluje své bytí. Nezní to ale zrovna úlevně. V básnickém rejstříku se však objevuje jiný, osobnější tón. Na intenzitě nabírá síla intimního hovoru k druhé osobě. Báseň je zúčtováním se světem, poznáním, kterého se člověk dobere teprve až skrze nepřítomnost druhé bytosti. Autor nazírá, co že je vlastně svět, a pokračuje ve svém lamentu: „říká se tomu život/ (…)/ a pánbu?/ bejval vševědoucí/ jenže ti blbci (…)/ zapomněli na možnost NEVĚDĚTI NIC/ (…)/ a to byl konec náboženství/ když tedy nepočítám// buddhu/ u cesty“.

Text pokračuje, ale básník jako by se zastavil a nad svým vhledem si úlevně vydechl: „Co je mi do toho?/ je léto, jdeme do kina“. To zní téměř jako kóan, který má moc celou hrůzu z minulosti překonat. Ale Dryjeho pohled je nakonec téměř vždy skeptický. Ač mluvčího k oné druhé, nepřítomné bytosti poutá silný vztah, nakonec si uvědomuje: „ne, naše myšlení není stejné/ přesto nás prorůstají vzdušené kořeny“. Zmíněné „následky nepřítomna“ tak postihují vnitřní i vnější svět. Jak píše francouzský básník Léon­-Paul Fargue: „Jediná bytost vám schází/ a svět se vylidní“. František Dryje pak vysloví ve své elegii něco podobného: „má modrá vzpomínka/ jak to, že zmizela/ když tady nejsi –/ ty?“. Básník si v sobě nese touhu vysmát se světu do očí, ale jeho vztek obsahuje značnou příměs bolesti. Právě tato osobitá kombinace vzteku, melancholie, vzdušnosti, odstupu i osobního nasazení činí Dryjeho sbírku jedinečnou.

Autor je básník.