O kontaminaci

„Dřív nebo později se něco hrozného stane,“ tuší úzkostlivá matka z novely Mimo dosah (Distancia de rescate, 2014; česky 2019), zatím nejúspěšnějšího díla argentinské spisovatelky Samanty Schweblin. Stejnou větou by se přitom dala charakterizovat i většina její povídkové tvorby, představené českým čtenářům v roce 2014 ve výboru s názvem Ptáci v ústech (recenze v A2 č. 25/2014). Titulní povídka, jejíž název ovšem ve většině jazyků neprodukuje dvojsmysl a v níž se skutečně pojídají ptáci, pochází ze stejnojmenné povídkové sbírky (Pájaros en la boca, 2009), která získala prestižní kubánskou cenu Casa de las Américas. Přinejmenším od té doby je Schweblin označována jako pokračovatelka tradice hispanoamerické fantastické povídky a spojována se slavnými jmény, jako jsou Adolfo Bioy Casares nebo Julio Cortázar; konkrétně jsou pak její texty srovnávány třeba s Cortázarovou povídkou Zabraný dům (1946, česky 1966), dnes už kanonickým textem žánru, kde jsou na pouhých několika stránkách obyvatelé starosvětské vily postupně vytlačeni ze svého domova – nevíme kým, jak ani proč, ale o dům přijdou tak jako tak.

Záchranná vzdálenost

Základní tón Samanty Schweblin se od první povídkové sbírky Núcleo del disturbio (Jádro neklidu, 2002) příliš nemění: většinou jde o krátké příběhy v banálních kulisách poloprázdných motelů či předměstských domů, mezi televizí, autem a zahradním grilem. Do této každodennosti ale záhy začíná pronikat to, pro co má němčina výraz das Unheimliche – cosi sužujícího a zlověstného, například když vypravěčova malá dcera odmítá jíst cokoli jiného než živé ptáky, aniž by někdo tušil proč. Jindy to může být jen znepokojivá historka vyprávěná některou z postav, ale kdesi v pozadí skoro pokaždé číhá smrt.

Na podobném principu stojí i novela Mimo dosah. Opakuje se tu dokonce několik motivů z Ptáků v ústech – třeba hrášek v konzervě z místního supermarketu. Především ale jde v obou textech o děti. Podobně jako tvůrci filmových thrillerů a hororů neváhá Schweblin pracovat s bazálním lidským strachem ze ztráty vlastních potomků. Ten přitom zabírá nejenom na čtenáře­-rodiče, protože jde koneckonců o formu ztráty sebe samého: stačí pomyslet, jak často bývají děti titulovány přivlastňovacím zájmenem. Na tento strach odkazuje i původní název novely – v češtině by zněl „Záchranná vzdálenost“, což je zároveň výraz, který se v textu neustále vrací: „Vždycky si představuju to nejhorší. Právě teď počítám, jak dlouho by mi trvalo, než bych z auta doběhla k Nině, kdyby se zčista­jasna rozběhla k bazénu a skočila. Říkám tomu ,záchranná vzdálenost‘, té proměnlivé vzdálenosti, kdy mám dceru ještě na dosah a kterou v jednom kuse přepočítávám, i když vždycky riskuju víc, než bych měla.“

Čtenáři může být od začátku jasné, že bedlivé udržování „záchranné vzdálenosti“ selže a všechno dopadne špatně – vlastně už dopadlo, celá novela se totiž odehrává v přízračném, napůl snovém rozhovoru mezi Nininou matkou Amandou, umírající na nemocničním lůžku, a synem její kamarádky Carly. Amanda se z posledních sil snaží přijít na to, co se vlastně stalo, zatímco David (jakési neurčité dítě­-nedítě) spíš pokládá otázky, usměrňuje, popohání a rozlišuje, co je a co není důležité: „Přesný bod tkví v nějakém detailu, musíme být pozorní.“

Kontaminované psaní

K čemu tedy došlo? Amanda s dcerou Ninou tráví prázdniny v domě kdesi na argentinském venkově, několik hodin cesty autem od hlavního města. Seznámí se tu s Carlou, matkou Davida, který ale už není „její“ David: napil se za domem otrávené vody, v níž ležel mrtvý pták, a před podivnou nemocí ho místní léčitelka nedokázala zachránit jinak než ještě podivnější „operací“, po které už v Davidově těle sídlí někdo jiný. Na blíže nespecifikovanou otravu později umírá i Amanda a Nina, ale čtenář má přece jen dost indicií k tomu, aby dokázal všechny případy smrti, chorob a znetvoření lidí, koní či kachen převést na společného jmenovatele, jímž je intoxi­kace průmyslovými hnojivy.

Do „fantastické“ prózy, která operuje s nadpřirozenem a stěhováním duší, se tu prolamují konkrétní životní podmínky. Novela je vystavěna tak, aby fungovala, i když o nich čtenář nic neví, ale jakožto největší světové producenty řepky per capita a obyvatele státu srůstajícího s agrokombinátem by nás přece jen mohlo zajímat, že Argentina už nějakou dobu není zemí pastvin pro budoucí argentinské hovězí steaky, ale spíš zemí nedozírných lánů sóji, určené především na vývoz jako krmivo pro budoucí burgery vyrůstající v severoamerických velkochovech. Za vlády Carlose Menema (1989–1999), kdy perónismus přechodně splynul s neoliberalismem, se v argentinských pampách začala ve velkém objevovat geneticky modifikovaná ­RoundUp Ready Soya, produkt firmy Monsanto. Následky nikdo neřešil, důležitý byl zisk. Ten ovšem z provincií odplynul a zanechal za sebou degradovaná území plná glyfosátů; mnozí z původních zemědělců museli kvůli obživě odejít, zato se tu však začalo dařit nemocem. Jak autorka potvrdila v rozhovoru pro A2 (č. 25/2014), čtenářům obeznámeným s místní situací se novela zdaleka tak „fantastická“ nezdá.

Druhým leitmotivem novely se tak stává kontaminace, a to v širokém slova smyslu. Kontaminovaná je půda všude kolem, rostliny, zvířata i lidé a je především na čtenáři, jaké míře obecnosti dá přednost a bude­-li při čtení myslet i na kontaminovanou planetu. Zároveň před sebou ale máme případ „kontaminovaného psaní“, nervózního textu, v němž jako by od první věty („Asi jako červi“) bylo něco špatně a který od počátku chřadne a umírá.

Daleko odtud

Titulní „záchranná vzdálenost“ je nakonec dvouznačná: k otravě nejspíš došlo ve chvíli, kdy matka s dcerou seděly jen pár centimetrů od sebe. Příliš blízko však byly i neviditelné jedy – a nikdo neví, jakou záchrannou vzdálenost by měl dodržovat, aby se neotrávil. Při zdánlivě idylické procházce v polích sója svůdně šumí ve větru a „ohýbá se směrem k nám“. Amanda ale v témže okamžiku sní o tom, že z neblahého kraje za pár minut odjede a na příští prázdniny vyrazí někam úplně jinam, „hodně daleko od téhle vzpomínky“. Jde o jeden z momentů, v nichž se ukazuje, jak důležité je v psaní Samanty Schweblin téma blízkosti a vzdálenosti, a to nejen té „záchranné“ – ať už jde o detaily, nebo naopak o základní stavební prvky jejích próz. Stačí nalistovat první povídku výboru Ptáci v ústech: „Našli jsme si místečko u okna vedle ventilátoru, který byl sice zapnutý, ale ani k nám ­nedofoukl,“ čteme hned ve třetí větě. O chvíli později podivínský číšník nedokáže hosty obsloužit, protože je tak malý, že nedosáhne na lednici.

Stejně jako v případě kontaminace můžeme o distanci přemýšlet hned v několika rovinách. Odlehlé je dějiště novely, kde nejsou pořádní lékaři a kde se dá těžko najít jiná práce než na velkostatku. Osamělé jsou obě matky, jejich manželé se v textu jen mihnou. Z odstupu promlouvají i oba vypravěčské hlasy, které slyšíme až ve chvíli, kdy už je po všem. A z distance koneckonců vzniká i jakýkoli text – nejen novela Mimo dosah, kterou argentinská autorka napsala v Berlíně („být Argentinec znamená být daleko“, zní jedna z okřídlených vět Julia Cortázara).

Schweblin sice po vydání novely sdílela na Facebooku zprávy o lékařských studiích, které indikovaly výskyt glyfosátů v moči devadesáti procent obyvatel města Mar del Plata, ale v samotné próze nic takového nezazní: její účinek spočívá v náznacích. Politické čtení novely je jistě jen jedním z možných, ale náznaků je dost na to, aby se nedalo jen tak obejít. V tom se také Mimo dosah liší od textů, jako je zmiňovaná Cortázarova povídka o zabraném domě. I ta se dočkala politických interpretací: například že dům je Argentina a obsazují ho lidové vrstvy podporované perónistickým režimem. To už je ovšem alegorizující čtení, které není u Schweblin potřeba. Gumové rukavice, které si chlapi natáhnou, než začnou před farmou vykládat z kamionu kanystry s neznámou tekutinou, jsou dostatečně výmluvné.

V březnu letošího roku byla Samanta Schwe­blin podruhé nominována na Man Bookerovu cenu. Pokud zůstane v paměti jako jeden z nejvýraznějších hlasů latinskoamerické literatury své doby, stane se tak po zásluze. Stejně jako jejím předchůdcům jí slouží ke cti, že tváří v tvář čím dál evidentnějším pohromám nerezignuje na práci imaginace.