Venezuelská krize je čím dál častěji rámována jako nová fáze studené války. Poté, co předseda národního shromáždění a podle části světa i legitimní prezident Venezuely Juan Guaidó 30. dubna vyzval ke svržení Madurovy vlády, je to patrné i při letmém pohledu na světové zpravodajské servery: kubánská Granma drží madurovskou linii, zatímco floridský deník El Nuevo Herald spojený s kubánskými exulanty vítá Trumpovy výhrůžky vojenským zásahem; západní mainstream s větší či menší obezřetností fandí Guaidóovi, ruský server RT zase spíš Madurovi. Jen málokdy člověk narazí na střízlivější komentář, jaký napsal 1. května přední mexický novinář Raymundo Riva Palacio ve svém pravidelném sloupku na serveru Eje Central. Podporuje v něm pozici Mexika, Španělska a Francie, které vyzývají především k mírovému řešení. Záběry z Caracasu podle něj nenasvědčují tomu, že by Guaidó mohl počítat s podporou armády a většiny obyvatelstva: „Poslední události ve Venezuele ukázaly, že žádná z obou stran nemá dost sil na to, aby rychle ovládla situaci, a žádná není tak slabá, aby zkrotla.“ Riva Palacio srovnává venezuelské události s úspěšnějšími vzpourami proti generálu Noriegovi v Panamě (1988/89) a proti argentinské juntě (1982), kdy navíc západní konsenzus nebyl změně režimu nakloněn tolik jako v Guaidóově případě. Ochota Venezuelců ke vzpouře má navzdory prohlubující se mizérii své meze, stejně jako důvěra k opozičním elitám: „Do své současné situace se Venezuelci dostali proto, že jejich elity dlouho nebyly schopné zorganizovat se proti režimu, a dnes ke svržení Madura potřebují pomoc Washingtonu.“
Luiz Inácio Lula da Silva, v letech 2003–2011 levicový prezident Brazílie, je už rok za mřížemi. Ke dvanácti letům vězení byl odsouzen na základě nepřímých důkazů v obří korupční kauze, do které měly být zapojeny desítky politiků. Uplácely je velké společnosti, jež se chtěly dostat k lukrativním zakázkám. Lulovi bylo znemožněno komunikovat s novináři a toto opatření bylo prolomeno až rozhodnutím nejvyššího soudu, díky němuž se 26. dubna po několika měsících čekání k exprezidentovi dostali novináři listu Folha de S. Paulo a brazilské odnože španělského deníku El País. Obě média následně zveřejnila dvouhodinové video i přepis celého rozhovoru, před nímž Lula nejprve přečetl prohlášení, v němž trvá na své nevině a na podjatosti soudců a státních zástupců. Nejen v Brazílii je rozšířeno přesvědčení, že Lula da Silva byl uvězněn, aby nemohl vyhrát loňské prezidentské volby (k čemuž by podle průzkumů nejspíš došlo), ve kterých nakonec zvítězil ultrapravicový kandidát Jair Bolsonaro. „Spousta lidí si myslela, že bych se měl schovat na některé ambasádě nebo utéct ze země,“ říká exprezident, „ale já jsem se rozhodl, že mé místo je tady. Nevyměním svou čest za svobodu.“ Na videu rozvášněnou dikcí a ochraptělým hlasem přiznává, že je posedlý snahou prokázat nezákonnost svého uvěznění, o několik okamžiků později téměř pláče při otázce na nedávná úmrtí jeho bratra a sedmiletého vnuka. Když přijde řeč na mezinárodní situaci, vyslovuje se proti uznání Guaidóa za prezidenta Venezuely, přestože Madurovu ekonomickou politiku považuje za pomýlenou. V odpovědích ale opakovaně odbíhá jednak ke svému věznění, jednak k výpadům proti Bolsonarovi, kterého obviňuje z lokajství vůči Spojeným státům i z destruktivní domácí politiky: „Kdo jmenuje takového ministra školství jako on, pohrdá vzděláním. Kdo jmenuje takového ministra životního prostředí jako on, pohrdá životním prostředím. Kdo jmenuje Paula Guedese [neoliberálního ekonoma působícího v Chile za Pinochetovy diktatury] ministrem hospodářství, pohrdá lidem.“
V čísle Ádvojky věnovaném hospodám by neměly chybět latinskoamerické bary. Novinářky Flávia Ayer a Larissa Kümpel z brazilského deníku Estado de Minas se vypravily do dvou nedávno otevřených podniků v Belo Horizonte, metropoli státu Minas Gerais, která patří k největším a relativně bohatým brazilským městům. „Zuřící politická polarizace se stala podnětem k otevření barů pro pravicovou a levicovou klientelu,“ píše Ayerová v reportáži z 29. dubna. Levicový bar Ursal, jehož název odkazuje k imaginárnímu Svazu latinskoamerických socialistických republik (konspirační teorii pravice), otevřely dvě mladé komunistky jako gesto vzdoru po Bolsonarově vítězství a vyzdobily ho vším, co nějak souvisí s kubánskou revolucí. Bar O Destro, podnik čtyř mladých mužů, se zase prezentuje jako první pravicový bar v Brazílii. Interiér je sterilnější a na zdech vedle plazmových televizí visí hlavně portréty a citáty Ronalda Reagana, Margaret Thatcherové a liberálních či libertariánských ekonomů. Bolsonarova podobizna kupodivu chybí, prý musí nejdřív ukázat, co v něm je. Atrakcí podniku, který podporuje držení zbraní, je možnost střelby na terč z airsoftových pistolí. Každé úterý probíhá akce „Daně jsou krádež“, kdy je cena vybraných drinků očištěna od daní. Předpokladem k orientaci v jídelním a nápojovém lístku obou barů je znalost brazilské politiky: v Ursalu se pije pivo Lula Livre, v Destru podávají sépiové kroužky (lulas) s houbami pod názvem A Lula Tá Presa (Lula/sépie v chládku). Pokrmy s maniokem zase z opačných pozic odkazují na svého času virální chválu manioku z úst exprezidentky Dilmy Rousseffové. V Ursalu pouštějí hity brazilských levičáků Caetana Velosa a Chica Buarqua, kteří mají v Destru zákaz; v symetrické pozici je Frank Sinatra. Podle novinářek ale v obou barech o politice mluví málokdo, lidé se chtějí hlavně bavit. V počtu fanoušků na Facebooku zatím mírně vede Ursal, který také o něco později zavírá. Podobností je ale nakonec víc než rozdílů. À propos – co když jsou oba podniky součástí jednoho a téhož byznysplánu?