Vítězem voleb ve Španělsku se stali sociální demokraté, ale výrazný úspěch mohou slavit i neofašisté ze strany Vox. Naopak na propadu hnutí Unidas Podemos se ukazuje, že původně levicové protestní hlasy se mohou lehce proměnit v krajně pravicové. Populismus se tudíž ukazuje jako spíše krátkodobě účinná strategie.
Španělské parlamentní volby skončily výsledkem, na který evropská politika již není příliš zvyklá: posílením levice. Výsledky klání z 28. dubna potěšily především sociálně demokratickou stranu PSOE s lídrem Pedrem Sánchezem, která zvýšila o polovinu počet svých mandátů. Levicové seskupení Unidas Podemos naopak ztratilo přes milion hlasů a několik desítek křesel. Lídři levice se však mohou utěšovat alespoň tím, že pravice nezískala vládní většinu.
Přelití protestních hlasů
Hlavním vítězem voleb je vedle sociálních demokratů také neofašistická strana Vox, ke které přešly dva miliony voličů, a která tak získala v dolní komoře sněmovny čtyřiadvacet křesel. Vox se profilovala jako tvrdá pravice a současně jako antiestablishmentová strana, kombinující v sobě nacionalismus, antifeminismus a silně liberální politiku v ekonomice; za svůj volební štáb si zvolila náměstí Margaret Thatcherové v Madridu. Zabodovala ale také v některých chudších a periferních regionech, kde naopak Unidas Podemos ztratili dost hlasů. Je tudíž možné, že navzdory rozsáhlým ideologickým rozdílům došlo k částečnému přelití protestních hlasů. Vedle toho ale neofašisté slavili úspěch i v Madridu, kde nacionalistické apely za „jednotu Španělska“ padají přece jen na úrodnější půdu. Kromě protestních hlasů z levice se však hlavním volebním rezervoárem Voxu stala Lidová strana (PP), která přišla o tři miliony voličů a polovinu mandátů. Lidovce nezachránil ani relativně prudký obrat doprava, který naopak vyhnal část voličů k nacionálně liberální straně Ciudadanos, jež taktéž získala nové hlasy a s nimi i mandáty.
V Baskicku a Katalánsku uspěly místní síly. Významné jsou hlavně výsledky v Katalánsku, kde zvítězili levicoví republikáni ERC. Naopak pravicové síly utrpěly debakl a v Baskicku dokonce nezískaly jediný mandát. Katalánští republikáni tak budou mít v nové sněmovně patnáct představitelů, jelikož španělský volební systém velice zvýhodňuje teritoriálně koncentrované strany. Výrazný úspěch ERC a také dobré výsledky sociálních demokratů a Unidas Podemos ukazují, jak silný odpor v Katalánsku panuje vůči bloku nacionální pravice, a to dokonce i proti Ciudadanos, kteří tam začali svou politickou kariéru.
Velmi významná je skutečnost, že součet tří pravicových stran má daleko k parlamentní většině 176 křesel. Obávaný andaluský scénář vlády PP a Ciudadanos s vnější podporou Vox, na který skrytá nacionalistická trojkoalice sázela, se neuskutečnil. Šlo přitom o jednu z mála možností, jak pravici udržet pohromadě. Jak napovídala i atmosféra povolebních dnů, brzy totiž dojde k vyřizování účtů a tvrdým bojům o prvenství na pravici. Vox a Ciudadanos cítí, že úpadek Lidové strany není ani zdaleka u konce, a budou se chtít porvat o zbývající voliče. I proto není aktuálně pro Ciudadanos příliš lákavá možnost jít do vlády se sociálními demokraty.
Čekání na socialistickou nabídku
Na levici se řeší, jak dále pokračovat. Socialisté již dali vědět, že jim nejvíce vyhovuje model menšinového jednobarevného kabinetu, zatímco Unidas Podemos stojí o přímou vládní účast. PSOE se zřejmě obrátí na své levicové partnery a několik lokálních stran, aby s nimi dojednala vládní prohlášení. Koneckonců tento model si Sánchez vyzkoušel již s rozpočtem na letošní rok, který se nepodařilo schválit kvůli neústupnosti katalánských republikánů. Ti teď nejsou k dosažení většiny zapotřebí, ale otázka autonomie, nezávislosti a nového ústavního uspořádání je stále na stole. Sociální demokraté mají většinu i v horní komoře, jejíž souhlas je pro ústavní reformy nezbytný, vůle řešit otázku Katalánska je ale mezi vládními sociálními demokraty velice slabá. Ačkoli Sánchez upevnil svou pozici ve straně, pravicové křídlo v PSOE kolem několika „místních baronů“ a bývalého premiéra Felipa Gonzáleze je stále aktivní.
V nezáviděníhodné pozici se nacházejí i Unidas Podemos. Hnutí vedené Pablem Iglesiasem utrpělo výrazné ztráty, mimo jiné i kvůli lehkému obratu doleva u sociálních demokratů. Podemos vsadili takřka veškerý politický kapitál na portugalský scénář, a sice na vládu levicových sil. PSOE ale uvažuje spíše konjunkturalisticky a část svých priorit bude chtít schválit s levicí, část s pravicí a problémy typu katalánské otázky nechá raději bez odpovědi. Není divu, že jednobarevnou socialistickou vládu přivítali jako přijatelné řešení i zástupci průmyslníků a zaměstnavatelů. Na druhé straně, PSOE bude muset učinit nějaké ústupky a Sánchez nebude chtít hrát podle not svého pravicového křídla.
Španělský příklad ukazuje, že populistická strategie se rychle vyčerpává a je vhodná především pro mladé subjekty. Pro strany, které se chtějí udržet na výsluní déle, je funkční jen částečně. Návrat k vládám široké levice je regres vůči pozicím, z nichž Unidas Podemos vznikli. A pokud se sociální demokraté nerozhoupou k výraznějšímu obratu doleva, Unidas Podemos se mohou brzy ocitnout bez jasných vyhlídek. Teď je každopádně na tahu PSOE a všichni čekají, jak bude znít sociálně demokratická nabídka.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.