Srostlé obočí, vzdorovitý pohled, tmavé chmýří nad horním rtem. To jsou nejspíš první asociace drtivé většiny zasvěcených při vyslovení jména mexické malířky Fridy Kahlo. Pětašedesát let po smrti umělkyně se „značce Frida“ věnuje Brooklynské muzeum v New Yorku.
Fridamánie v posledních letech zaplavila celý západní svět: Fridu Kahlo si můžete zakoupit jako panenku Barbie nebo použít její filtr v aplikaci Snapchat. Jejím image se při výběru halloweenského kostýmu inspirovala zpěvačka Beyoncé a náramkem s jejími autoportréty se ozdobila i Theresa Mayová. Momentální popularita umělkyně přitom jistě hrála výraznou roli při zařazení její výstavy do programu londýnského Victoria and Albert Museum, od něhož Brooklynské muzeum výstavu zakoupilo. Zaměření spíše na malířčin osobní život než na její tvorbu tak nemohlo být velkým překvapením: mezi více než 350 vystavenými objekty nalezneme pouze jedenáct maleb, jež v injekčních dávkách a se střídavým úspěchem dokreslují atmosféru jednotlivých místností.
Osobnost Fridy Kahlo se kurátoři pokusili návštěvníkům přiblížit především fotografiemi, jež tvoří téměř polovinu všech vystavených položek. Tato tendence je zjevná již od první místnosti, věnované malířčinu dětství, do něhož jsou návštěvníci chytře vtaženi nejen povedeným vizuálem, ale i krátkým spotem, v němž umělkyně usměvavým pokynutím vítá příchozí. Chronologicky uspořádaný úvod osvětluje velký význam Fridina otce, fotografa německého původu Guillherma Kahlo, pro její pozdější život a tvorbu. Právě on jí objasnil pravidla kompozice a sebeinscenace.
Zdůraznění mexické identity
Na jedné z přítomných fotografií klečí sebevědomá Frida Kahlo v černých mexických šatech na bílé lavičce, která silně kontrastuje se sytě zeleným pozadím. Akcentace malířčiny mexické identity je přitom suverénně nejsilnějším a početně nejvíce zastoupeným tématem celé výstavy. Námět vychází z doby po mexické revoluci (1910–1920), kdy místní kulturní elity hledaly umělecký prostředek, jenž by opět pomohl sjednotit rozdělené obyvatelstvo. A Kahlo ho společně s dalšími komunistickými stoupenci viděla v „arte populare“, tedy tradičním mexickém umění. Její nadšení tímto specifickým uměleckým stylem dokládá – vedle různorodých artefaktů, které sbírala společně se svým manželem, významným muralistou Diegem Riverou – především působivé množství tradičních mexických oděvů. Kromě původních částí mexických krojů, jako je huipil, enagua či rebozo, jsou k vidění i rafinované pokrývky hlavy.
Je proto až s podivem, že na tomto tematicky stěžejním místě výstavy chybí hlubší sonda do počátků politického přesvědčení Fridy Kahlo – a s ním úzce spjatý důraz na mexickou kulturu. Nedozvíme se, kdy a z jakého důvodu pro sebe mexickou identitu objevila, což by s přihlédnutím k původu jejího otce (Němec) i matky (napůl Španělka) byl mimořádně zajímavý aspekt. Jako by se kurátoři obávali možné odpovědi na otázku, zda Kahlo akcentaci mexické kultury nemohla rovněž strategicky využívat pro svůj vlastní úspěch na umělecké scéně. Namísto toho je návštěvníkům poměrně plakátově a bezmyšlenkovitě předkládáno mnoho rozličných mexických artefaktů. Příčiny mexické revoluce a role komunistických aktivistů v tomto konfliktu zůstávají skryty, chybí i osvětlení složité politické situace v Latinské Americe v souvislosti s rozmachem levicového hnutí podporovaného Sovětským svazem, což je vzhledem k souběžně probíhajícím McCarthyho procesům v USA přece jen poměrně překvapivé. Zatímco si tedy muzeum oficiálně dává za cíl stavět kulturní mosty mezi Spojenými státy a Mexikem, ve skutečnosti tato spojení nevyhledává ani v kontextu doby tehdejší.
Šaty jako záštita
Mexické šatstvo si Frida Kahlo – alespoň podle autorů výstavy – neoblíbila pouze z politických důvodů. Obrna, kterou prodělala v šesti letech, jí zdeformovala dolní končetinu. V osmnácti letech vyvázla z tragické nehody autobusu se zlomenou páteří, klíční kostí, pánví, polámanými žebry a celkem jedenácti frakturami již tak postižené pravé nohy. Za svůj život musela podstoupit téměř čtyři desítky operací, poslední roky pak strávila prakticky upoutaná na lůžko. Právě silně rozvrstvené a volné mexické oblečení jí dovolovalo zakrýt četná zranění – a umělkyně se tedy mohla ostatním prezentovat tak, jak chtěla ona sama, a ne jak určoval její zdravotní stav.
Četné handicapy ji však pochopitelně zatěžkávaly i po psychické stránce. Na působivé kresbě Appearances Can Be Deceiving (Zdání může klamat, 1934) znázorňuje Kahlo sebe samu v průhledném oděvu, a staví tak svá jinak maskovaná zranění až okázale na odiv. Pojmenováním celé výstavy právě po této intimní kresbě přitom kurátoři posouvají tematiku postižení vědomě do popředí – a s tímto tragickým aspektem malířčiny osobnosti konfrontují návštěvníky před poslední, pozitivně laděnou místností, plnou pestrobarevných rób. Vedle fotografií dokreslují ponurou – a s následující expozicí zdařile kontrastující – atmosféru především tři sádrové korzety, jež Kahlo vlastnoručně pomalovala. Masivně vyhlížející „krunýře“ musela mexická umělkyně nosit ke konci svého života kvůli zhoršujícím se problémům s páteří.
Výstava se koná v době rostoucího napětí mezi Spojenými státy a Mexikem. Její organizátoři jako by však tato aktuální témata nedokázali dostatečně uchopit a silné aspekty života Fridy Kahlo často redukují do strohých vyjádření. Její skutečná osobnost umělkyně – na kresbě zprostředkovaná odhalenými zraněními – tak v Brooklynském muzeu zůstává částečně neodkryta.
Autorka studuje dějiny umění.
Frida Kahlo: Appearances Can Be Deceiving, Brooklyn Museum, New York, 8. 2. – 12. 5. 2019.