„Zeptej se po Blbci a bude ti označena cesta za mnou: z vesnice půjdeš ještě dlouho, je to stále víc do kopce a po poli je rozhozen černý hnůj, téměř nepáchnoucí, uvidíš hřbitov, a pak, projdeš-li lesíkem, jsi na vinici. Je malá, ale dům je velký a bílý, Blbcův dům. Miláčku.“
Autory, ze kterých se už za jejich života stanou instituce, by se neměla zabývat literární kritika, ale profesionální životopisci, případně investoři, kuchaři, zahradníci a podobná parta. Proberou, co se do portfolia hodí a co ne, přetřou fasádu a propracovanou soustavou omyvatelných tabulí a šipek vytyčí zřetelně cestu. Veřejnost přijde až k autorovi a nechá se dráždit. Představou, slovem, myšlenkou. Nevkusnými souvislostmi! Bude všem jasné, komu co dělá dobře a komu to vadí.
Potíže nastávají s autory, kteří se za života ani po smrti institucí nestanou. Takoví nakonec dráždí víc, a nejvíc tím, že ač podráždění, své podráždění nejsou s to zformulovat. Schází jim skutková podstata nelibosti. Při vodě z dešťoví, koho chcete vinit za verš?! Lidé jsou zhusta rozčílení, že nemohou takového autora mít. Mučí je slabé tušení, že obraz, kterému nerozumějí, je odněkud. A básník praví: „Já se ti divím.“
Ivan Wernisch uniká úspěšně nejpozději od šedesátých let. Je to básník, ale neumí psát. Slova píše povětšinou tak, že je napíše s minimálním množstvím pokynů, kde hledat na zpola rozvinuté mapě řeči jejich místo a jak jim rozumět. Začne velmi podrobně o tom, co tam viděl. Píše o ní, jako by to vážně byla její vina. Pečlivě zaznamená, že někdo se hýbal a něco si šeptal. Ze zásady přísahá, že si vymyslel jen tolik. A těší se na to. Čím preciznější podaná informace je, čím velkorysejší, štědřejší popis daný motiv provází, tím menší je naděje, že se zase sejdeme. „Chtěl jsem si rychle vzpomenout na jedno slovo z té řeči a najednou jsem ho řekl, aniž jsem si vzpomněl.“ Závratně nehybná, neproniknutelná je poezie Zimohrádku.
Můžeme se k ní přiblížit z druhé strany a vzít zavděk tím, co je. Jenomže co tu skutečně je? „Tužkami z krabice od doutníků jsem kreslil jedno zvíře,/ které jsem ještě nepotkal.“ Každá učitelka ví, že dokonalé zobrazení vnější skutečnosti patří minulosti, že dobrých pár desítek let jde o to vyjádřit vnitřní pravdu. Ale zdráhal bych se před Wernischem mluvit o pravdě. Na případné dotazy směřující k postavení toho či onoho slova v těle básně mohli bychom se nadát odpovědi, jakou dal Henri Rousseau Andrému Dupontovi, když spolu korespondovali o průzračné složitosti celníkova obrazu Sen: „Drahý pane, odpovídám obratem na milý dopis, abych vám vysvětlil důvod, pro který se tu nalézá řečená pohovka. Tato žena usnuvší na pohovce sní, že je přenesena do tohoto lesa, naslouchajíc zvukům kouzelníkova nástroje. To je příčinou, proč je tato pohovka na obraze.“
Na okraji vinice stojí básník s rukama v kapsách a čeká. Odtud to vypadá, že čeká potutelně. Než se k němu dostaneme, nemusí tam už být. Cestou je dobré kontrolovat jeho polohu, stačí i pouhým okem. Hlavně nepředstírat, že jsme se procházeli, kudy kráčel on.
Ivan Wernisch: Zimohrádek. Československý spisovatel, Praha 1965, 106 stran.